Úkaz Rejžek

Je vítané, že kulturní publicista Jan Rejžek (1954) napsal paměti – bez ohledu na to, že vznikly coby terapeutický úkol při léčbě závislosti na alkoholu. V současném Česku totiž nebývá úplně zvykem, že by paměti sepisovali lidé, kteří se tu desítky let vyhraněně veřejně angažovali včetně politiky. Název knihy Jste to vy? odkazuje k otázce, kterou publicista nejednou slyšel na ulici, když jej někdo neznámý poznal. V memoárech chce nepřímo odpovědět: Ano, tohle jsem já.

Vypráví v zásadě chronologicky: neidylické dětství v jižních Čechách na dohled rakouských hranic, gymnaziální studia a rané angažmá „sporťáka“ v regionálním tisku, odchod do Prahy na fakultu žurnalistiky, vypracování se v (především hudebního) publicistu. Po roce 1989 práce na Pražském hradě při československém prezidentství Václava Havla, následné úvazky (včetně mluvčího strany ODA) a nakonec návrat na volnou nohu. Nechybějí pasáže o soukromí, zejména o vztazích se ženami a s dětmi. Základem autorova ohlížení jsou historky a k tomu zmínky o desítkách a desítkách lidí, přičemž vůči některým je velmi kousavý – to je ten „starý známý“ Rejžek. Ale základním tónem textu není zuřivost; ovšem ani ironie, byť na ni někdy dojde. A není jím ani sebezpyt, ačkoli pisatel několikrát přizná, za co se stydí a co pokazil.

Souvisí to s autorským typem, jímž Rejžek je. V zásadě je surfařem, jenž nejde do trpělivé analýzy. Má pověst kritika, ale už desítky let neprodukuje soustavnější recenzentskou činnost. Hédonickou konzumací kultury a umění se stal mnohočetně rozhleděným, informačně zdatným glosátorem, který má kromě jiného k dispozici výbornou paměť. A je moralistou. Sarkasticky – a právem! – psával o ideologicky protežovaných banalitách normalizační kultury, zejména pop music, ale i o tom, jak se leckteří popaři adaptovali na kapitalismus, ovšem s kapitálem popularity nabraným za socialismu. I tomuto tématu dává v pamětech průchod, ale zároveň jeho „ano, ano – ne, ne“ vyjevuje na formátu knihy své limity. Rejžek sice popsal tři stovky stran, ale ani nenastiňuje svá kritická kritéria a jejich případné proměny v čase. Čemu z české kultury posledního půlstoletí, kdy je sám na scéně, vysekává poklonu, je vesměs dílem tvůrců, s nimiž se osobně zná, popřípadě přátelí. (Autor těchto řádek pro toto souručenství nemá velké pochopení a je přesvědčen, že dříve či později se tomu, kdo chce tvorbu kriticky reflektovat, tento přístup vymstí.)