Pro pár okamžiků ve vzduchu
Skoky na lyžích možná mají v Česku svá nejlepší léta za sebou, ale dobrodružství je to pořád stejné
S tím, jak zimní olympiáda začala okupovat sportovní televizní programy, k té nejširší fanouškovské obci se po pár letech dostane i jeden z nejpodivuhodnějších sportů, jaké lidstvo kdy vymyslelo. Závodnice a závodníci se spouští po mohutné, několik desítek metrů vysoké konstrukci, po zhruba sto metrech jízdy v prudké, do ledu vyřezané stopě naberou stokilometrovou rychlost – a čeká je pět vteřin letu vzduchem, než dopadnou o sto metrů dál. Často i ještě dál.
V tuzemsku to možná zas až tolik lidí nezaráží – je to tradiční disciplína a v Česku (bývalé, posledních několik let zklamané a v lepší budoucnost doufající velmoci) je důvěrně známá. Ale i sami skokani na lyžích uznávají, že současná podoba sportu, do níž se vyvinul přirozený dětský nápad postavit vprostřed zasněženého svahu kopeček a na okamžik se vznést, je při hlubším zamyšlení přinejmenším překvapivá.
Pořád se ale najde dost mladých sportovců, kteří se na vzrušující, někdy nebezpečnou, ale vždycky pracnou a složitou cestu za pár chvilkami plachtění vzduchem vydávají.
Každý se počítá
Slavná doba tuzemského skokanského vzmachu je dávno pryč. Karosu plnou malých skokanů, kterou před třiceti lety na závody doprovázelo pár osobních aut nešťastníků, kteří se do autobusu nevešli, už žádný skokanský klub nikam nevypraví. Dnes na tréninky několikrát týdně chodí po celé zemi zhruba sto padesát kluků a holek, kteří na dlouhých, širokých a pružných lyžích skáčou do metrových a pak i desetimetrových dálek. Na ty nejlepší z nich potom v budoucnu čekají stometrové – a delší – skoky.
V Liberci k tomu vede trochu komplikovaná a improvizovaná cesta. Na kraji města je koupaliště Sluníčko a nad ním, na mírné vyvýšenině, zvláštní plácek. Unimobuňka stojí vedle konstrukce postavené na kopci hlíny. Maličký skokanský můstek pro zhruba sedmileté děti, které tu skáčou asi deset metrů daleko, je postaven vlastnoručně. Je to jediné místo, kde mohou malí závodníci ze zdejšího týmu SK Ještěd trénovat. Větším sportovcům už nestačí. Mládežnické družstvo se slavnou minulostí je nechtěný unikát: je to skokanský tým bez opravdových skokanských můstků. Tým to zazlívá organizátorům v mnoha směrech zpackaného mistrovství světa v klasickém lyžování z roku 2009 – SK Ještěd se tehdy v zájmu mistrovství starých můstků vzdal, ale nové, které měl za to slíbené, už nikdo nepostavil. Dodnes je tu cítit křivda. Taky to znamená, že pokročilejší skokani musí jezdit trénovat dvakrát či třikrát týdně do hodinu vzdáleného Harrachova.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
