Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Rozhovory

Čína chce ukázat, že zvládne hry i v pandemii

Se sinologem Martinem Hálou o významu olympiády pro čínský režim, fiasku Miloše Zemana a příběhu o nakaženém netopýrovi

0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Budete se v televizi dívat na olympijské hry?

Sport raději sám provozuji, když zbude trochu času a energie, než abych se na něj díval v televizi. Olympijské hry jsou ovšem víc než sport; je to, nebo měl by být, i jistý symbol a ideál. Ty letošní budou symbolické spíše v tom, jak budou mít od svého původního ideálu daleko. Sledovat je tak budu spíš jako politickou než sportovní událost.

Mluví se často o zneužití her k propagandistickým účelům. Co tam vlastně čínská komunistická strana olympiádou propaguje? Jak tomu z hlediska PR nebo pravidel propagandy rozumět?

Propaganda, vnitřní i externí, je jedním ze základních aspektů fungování leninských systémů vlády jedné strany, v Číně ještě výrazněji, než tomu bývalo v sovětském bloku. To zahrnuje i sport, a OH představují jedinečnou příležitost k propagaci efektivity režimu dovnitř i navenek, ať už jde o sportovní výkony nebo samotnou organizaci tak prestižní mezinárodní události.

Jak velký politický význam přikládají hrám čínští soudruzi, je vidět už jen z toho, že organizaci letních olympijských her v Pekingu v roce 2008 měl na starosti tehdy ještě málo známý Si Ťin-pching. Jejich úspěch se pak stal jedním z mnoha faktorů, které vedly k jeho následnému vzestupu až na vrchol stranické pyramidy. Mimochodem organizaci těch letošních her měl až do svého odchodu do penze na starosti bývalý vicepremiér Čang Kao-li, který vešel do širšího povědomí v souvislosti s aférou kolem tenistky Pcheng Šuaj.

Co konkrétně si tedy čínská komunistická strana od pořadatelství letošních her slibuje?

Letní olympijské hry v roce 2008 symbolizovaly mocenský nástup Čínské lidové republiky, zejména v protikladu s „upadajícím“ Západem, zmítaným toho roku globální finanční krizí. Je celkem dobře zdokumentováno, že asertivní politika, obvykle přičítaná Si Ťin-pchingovu nástupu k moci v roce 2012, se ve skutečnosti začala formovat právě po roce 2008 za jeho předchůdce Chu Ťin-tchaa. Zimní olympijské hry 2022 mají symbolizovat završení tohoto procesu a představit Čínu jako sebevědomou velmoc, která je schopná uspořádat tuto vrcholnou událost v podmínkách pokračující pandemie – a Západu navzdory, bez ohledu na kritiku situace v Sin-ťiangu nebo na diplomatický bojkot ze strany některých vyspělých zemí.

Pokud tedy chápeme olympijské hry jako sebepropagaci Číny doma i ve světě, jaký vidíte rozdíl mezi hrami 2008 a těmi letošními?

Do roku 2008 vedla ČLR ještě velmi opatrnou zahraniční politiku v intencích Teng Siao-pchingovy slavné poučky z roku 1989 „skrývat svůj lesk a vyčkávat na svou příležitost“, v originále „tchao kuang jang chuej“. Tomu odpovídala i příprava letních her v Pekingu, během níž naslibovali čínští organizátoři při jednáních s Mezinárodním olympijským výborem (MOV) celou řadu ústupků na poli lidských práv, i když z nich pak žádné nesplnili. Do roku 2022, deset let po nástupu Si Ťin-pchinga, stouplo čínským komunistům sebevědomí natolik, že o nějakých ústupcích s MOV už vůbec nejednají a olympiádu klidně uspořádají uprostřed masových represí v Sin-ťiangu, které řada pozorovatelů označuje za genocidu. O likvidaci práv a svobod v Hongkongu ani nemluvě.

Takže dění v Hongkongu a Sin-t’iangu neznamenalo pro pořádání letošní olympiády žádné potíže?

Represe v Sin-ťiangu vedly k vyhlášení diplomatického bojkotu ze strany některých západních států, a nepochybně k tomu přispěla i situace v Hongkongu. MOV, který by se měl situací v hostitelské zemi zabývat především, ale reagoval třeskutým mlčením.

Bude čínský režim bojkotem západních politiků nějak zasažen?

Diplomatický bojkot poněkud otupí triumfalismus Pekingu, ale na druhé straně dále prohloubí jeho vzdor. Pro soudruhy v Pekingu to bude další důkaz, že nepřátelský Západ brání vzestupu Číny všemi prostředky. Z hlediska Západu je to ovšem spíše humanitární než politické gesto – nemůžete jedním dechem mluvit o genocidě v Sin-ťiangu a současně posílat své představitele jako diváky do Pekingu.

Zmínil jste, že se bude Čína chlubit uspořádáním her v čase pandemie. Vůbec se tedy na rozdíl od Japonska 2020 neuvažovalo o jejich odložení?

Když se v roce 2015 rozhodovalo o místě konání ZOH 2022, zaslal Si Ťin-pching MOV osobní zdravici a zaručil se, že při pořádání her překoná Čína jakékoli překážky. Co řekne generální tajemník ÚV KS Číny, platí a nějaká pandemie na tom nemůže nic změnit.

Ve světě se řeší otázka, nakolik lze za této situace plnohodnotné sportovní soutěže vůbec uspořádat. Například hokejisté NHL si před odmítnutím účasti stěžovali, že dlouho nebyly známy podmínky karantény. Vyjadřovali obavy, že nevědí, čeho se mohou od organizátorů dočkat. Rozumíte těmto obavám?

To je další aspekt celé věci – v podmínkách čínské politiky tzv. nulové tolerance vůči covidu, která se realizuje formou u nás těžko představitelných drakonických opatření, mohou představovat problém i jinak čistě technické, logistické záležitosti.

Jak jinak se může dosavadní přístup Číny k pandemii podepsat na organizaci her?

Na organizaci her se už podepsal tím, že na nich nebudou regulérní diváci. Zahraniční diváci jsou vyloučeni úplně a domácí se mohou zúčastnit jen na pozvání, tedy předem vybrané skupiny. Teprve uvidíme, nakolik může nulová tolerance ke covidu postihnout přímo aktivity sportovců, trenérů apod.

Vedla se v Číně mezi lidmi či v médiích v nějaké podobě debata o tom, nakolik má smysl hry uprostřed pandemie pořádat? Jestli to stojí za ty peníze, námahu a rizika? Prostě to, co by se asi řešilo v jiných zemích?

Hry jsou v současnosti jednou z velkých priorit celého režimu. Žádné diskuse o smysluplnosti her se nepřipouští. Situace je už tak jako tak napjatá. Na podzim proběhne klíčový 20. sjezd Komunistické strany Číny, na němž podle očekávání prolomí Si Ťin-pching dosavadní limit dvou funkčních období. Hry musí proběhnout hladce a bez řečí.

Aspoň z toho vyvodit závěry

Součástí zmíněné nulové tolerance jsou velmi přísné lockdowny milionových měst. Jak tyhle uzávěry fungují?

Ty lockdowny a další opatření jsou velmi nekompromisní. Kvůli pár případům se neprodyšně uzavírají, často ze dne na den, desetimilionová města. Obyvatelé mají de facto domácí vězení, často mají při zákazu vycházení problémy obstarat si základní životní potřeby.

Jak se vůbec Číně během dvou let, kdy se svět potácí v nekončící pandemii, povedlo dosahovat tak skvělých výsledků v potírání nákazy?

Politika nulové tolerance vůči covidu může být úspěšná v podmínkách silně centralizovaného autoritářského systému, který dokáže škrtem pera nařídit – a skutečně realizovat – drakonická masová opatření, jaká by byla jinde nemyslitelná. Otázkou zůstává, jak si tento systém poradí s mnohem nakažlivější variantou omikron. První případy se objevily v Pekingu těsně před olympiádou.

Je paradoxní, že stále ještě nevíme, kde se virus způsobující covid-19 vzal. Věříte příběhu o nákaze z netopýra?

Je to paradoxní a příznačné. Hodně to vypovídá o dnešním postavení Číny ve světě. Těžko si představit, že by kterékoli jiné zemi prošlo bránit důkladnému vyšetření původu celosvětové pandemie ještě dva roky po jejím vypuknutí. Obtížně si lze také představit, že by se nezávislému vyšetření nějaká jiná země tak intenzivně bránila; málokdo je nyní tak háklivý na svou image jako Čína.

Už to samo o sobě samozřejmě navozuje podezření, že pandemie nemusela vzniknout přirozeným přenosem viru ze zvířete na člověka. Na druhé straně k takovým přirozeným přenosům došlo v Číně již několikrát, takže takovou možnost rovněž nelze vyloučit. Upřímná odpověď je, že prostě nevím.

Covid zásadně ekonomicky poškodil celý Západ. Jak moc poškodil i Čínu?

To je složitá otázka. V počátcích epidemie si Čína vedla ekonomicky lépe než okolní svět. Jednak se jí podařilo nákazu poměrně rychle, byť patrně nikoli definitivně, potlačit, jednak těžila z obrovského nárůstu poptávky po některých produktech – nejen zdravotnických potřeb, ale třeba i elektroniky. Dnes začíná na čínskou ekonomiku poměrně tvrdě doléhat právě politika nulové tolerance k viru. Vzhledem k provázanosti se světovou ekonomikou ale dopadají tyto odstávky výroby a služeb i na okolní svět.

Výsledky výrazně pročínské politiky Miloše Zemana bývají často označovány za fiasko. Skutečně to tak je?

Těžko volit mírnější výraz. Miloš Zeman a jeho okolí udělali z české politiky vůči Číně frašku. Jejím nejvýraznějším projevem bylo dodnes plně neobjasněné působení společnosti CEFC a jejího předsedy Jie Ťien-minga v české ekonomice a politice. Kolaps společnosti v roce 2018 představoval nejen investiční, ale i politické fiasko – vzhledem k odhalením o korupčních aktivitách CEFC v Africe a v OSN obletěly zprávy o úzkém napojení této povedené firmy na nejvyšší české představitele doslova celý svět. Prezident Zeman, ale bohužel ani Česká republika z nich nevycházejí v dobrém světle.

Ekonomické výsledky téhle politiky jsou bídné. Co však neekonomická oblast? Nezůstává tady například v politické nebo společenské rovině něco nového, spojeného s Čínou, co před prezidentem Zemanem nefungovalo či neexistovalo?

Zůstává silný pach něčeho hodně prohnilého…

Zkusme se na to podívat věcně: Nedávno Respekt psal o tom, že ve Finsku vznikají ve školách třídy s výukou čínštiny. Vidíte u nás něco, co by se dalo označit za důkaz nového spontánního zájmu o Čínu?

Myslím, že politická konjunktura Zemanova „restartu“ serióznímu zájmu o Čínu spíše uškodila. Vidíme to například ve stagnujícím, nebo přímo ochabujícím zájmu o studium sinologie na univerzitě. Potenciální adepty, které dříve přitahovaly některé aspekty čínské kultury nebo historie, teď tak trochu odrazují různé nejapné aféry a celkový nevkus naší nedávné propekingské politiky.

Pokud se podíváme na Západ jako celek, po vypuknutí pandemie na jaře 2020 se mluvilo o rizicích velké závislosti například ve výrobě zdravotnického materiálu. Změnilo se na tom něco?

Ty diskuse pokračují a prohlubují se. Zdravotnický materiál byl jen začátek, teď je řeč o strategických oborech, jako jsou vyspělé technologie a v poslední době velmi konkrétně výroba pokročilých polovodičů. Nakonec se to nicméně týká otázky bezpečnosti výrobních a dodavatelských řetězců jako takových. Ta dnes stojí, troufám si tvrdit, v centru geopolitických úvah. Její praktické dopady vidíme každý den – často z neobvyklých úhlů, jako v případě právě probíhající čínsko-litevské roztržky.

Není však systém výroby v Číně příliš finančně výhodný na to, aby se to mohlo změnit?

Globální trend přesunu výrobní základny do Číny se jevil jako ekonomicky výhodný po dvě desetiletí od jejího vstupu do WTO v roce 2001. V dobách všeobecného nadšení pro globalizaci nikdo neřešil dlouhodobá politická či bezpečnostní rizika. Teď se ukazuje, že i ty ekonomické výhody mohou být spíše krátkodobého rázu. Řada zahraničních společností v Číně vykazovala po léta zisk, ale současně si rychle budovala silného globálního konkurenta.

Co může Západ dělat na pomoc Hongkongu? Existují ještě nějaké reálné páky, nebo je to prostě ztracený případ?

Obávám se, že Hongkong pod čínskou správou nikdy neměl šanci. Nakonec to muselo dopadnout tak, jak to dopadlo, byla to jen otázka času. Západ může zmírnit některé následky, například přijímáním uprchlíků. Především tu však Západ, a celý svět, může udělat něco sám pro sebe – z osudu Hongkongu se poučit a vyvodit z toho závěry do budoucna.

Je to bezprecedentní demonstrace síly a frontální útok nejen na malý evropský stát, ale na evropský jednotný trh jakožto samotnou podstatu evropské integrace.

V jakém smyslu?

Tengova formule „jedna země, dva systémy“ zapadala do někdejších optimistických očekávání, že ČLR je schopná a ochotná konstruktivně spolupracovat se světovým společenstvím, stát se, podle okřídleného výroku tehdejšího amerického náměstka ministra zahraničí Roberta Zoellicka „zodpovědným účastníkem“ světového dění. Schopnost tolerovat odlišné zřízení v Hongkongu symbolizovala ideologickou a politickou flexibilitu dřívějšího čínského vedení. Ta je dnes pryč; současné čínské vedení netoleruje žádnou odlišnost, v Hongkongu ani jinde, kde má možnost potlačit ji silou.

Ještě ke zmíněné čínsko-litevské roztržce: Litva nechala loni Tchaj-wan otevřít ve Vilniusu cosi jako ambasádu a Čína od té doby blokuje litevský vývoz. Řekl vám ten spor o možnosti vlád dělat sebevědomou nepodbízivou politiku vůči Číně něco nového?

Peking blokuje nejen litevský vývoz do Číny – snaží se ji vytlačit z dodavatelských řetězců nadnárodních společností, které operují v Číně. Je to bezprecedentní demonstrace síly a frontální útok nejen na malý evropský stát, ale na evropský jednotný trh jakožto samotnou podstatu evropské integrace. Reakce Číny je naprosto nepřiměřená. Současné čínské vedení reaguje ve své aroganci na drobné provokace nasazením zbraní hromadného ničení. To samozřejmě zcela likviduje iluzi o „zodpovědném účastníkovi“ mezinárodního dění. Litva je ten chlapeček, který ukázal, že císař je nahý.

Existují dnes ve světě země, které dokázaly podobnému tlaku Číny odolat a stát si ve vztahu k Tchaj-wanu za svým?

Vztahy s Tchaj-wanem se rychle mění, do velké míry v souvislosti s tím, jak se zhoršují vztahy s Čínou. Litva se jako malá země ocitla na špici tohoto trendu, což je samozřejmě velmi riskantní, i když to Litvě nakonec může přinést jisté výhody. Nejde ani tak o to, jak se s arogancí Pekingu, ať už jde o Tchaj-wan či jiné záležitosti, vypořádají jednotlivé státy. Důležitá je tu koordinace v rámci větších nadnárodních celků, ať už jde o EU nebo to poněkud vágně definované „společenství demokracií“.

Závislost univerzit roste

Vladimir Putin na rozdíl od západních státníků na zahájení olympijských her byl. Jaké jsou nyní vztahy mezi Ruskem a Čínou v kontextu posledních – řekněme – dvaceti let?

Putin a Si v posledních letech při setkáních pravidelně konstatují, že vzájemné vztahy jsou nejlepší v historii, a mají pravdu. Rychle se prohlubují hlavně od krymské krize v roce 2014. Po západních sankcích Putinovi nezbylo než se obrátit ještě víc na východ.

Vzniká mezi nimi nějaká aliance na oslabení Západem organizovaného mezinárodního systému?

Je to taková kvazialiance, ne nepodobná Svaté alianci po napoleonských válkách. Vymezená je hlavně negativně, dalo by se říci reakčně, snahou bránit šíření liberálního pojetí mezinárodních vztahů jako regulovaného prostoru pro malé i velké státy. Jeho údajné šíření pro ně symbolizují tzv. barevné revoluce, tedy změny režimu v menších zemích, které obě velmoci považují za svou periferii. Obavou z „barevných revolucí“ jsou oba režimy posedlé.

Jak by chtěly mezinárodní systém změnit?

Moskva a Peking spolu vedou „dialog civilizací“, kdy jméno oblíbeného setkání na ostrově Rhodos není náhodné. Za přirozený, stabilní stav světa považují rozdělení na „civilizační“, a tedy mocenské, okruhy podobné tradičním říším jako Rusko nebo Čína. Malé země v dosahu těchto říší akceptují svůj úděl a moudře se uchýlí pod laskavou ochranu dominantní „civilizace“. Je to v podstatě nová varianta rozdělení světa na sféry vlivu velkých mocností. V Pekingu jdou, myslím, nicméně ještě o krok dále: ne všechny „velké civilizace“ jsou si rovny…

Jak přesně by si mohly vzájemně pomáhat proti západním finančním sankcím?

Vzájemná pomoc probíhá přinejmenším od sankcí po anexi Krymu, které odstřihly část ruských elit od západních bank. Pomohly jim čínské státní banky, které se nemusí příliš obávat amerických druhotných sankcí, na rozdíl od běžných komerčních bank.

Za studené války panovala mezi Ruskem a Čínou vzájemná nedůvěra. Ještě to v nějaké formě platí?

Tradiční nedůvěra je delší a hlubší než sovětsko-čínská roztržka z druhé poloviny studené války. Dlouhá čínsko-ruská hranice je přes současný klid potenciálně jednou z nejspornějších na světě. Na sever od ní leží spoře osídlené oblasti oplývající přírodními zdroji; na jih lidnatá území s dynamicky se rozvíjejícím průmyslem a nedostatkem surovin. Z dlouhodobé perspektivy obrovský potenciál pro strukturální konflikt.

Dlouhodobé hledisko však na tento bilaterální vztah aplikuje pouze Peking. Putinovo Rusko je v zásadě oligarchie – rozhodující není dlouhodobý národní zájem, ale krátkodobé partikulární zájmy úzké skupiny oligarchů. A ty jsou zejména po Krymu navázané na Čínu.

Lze tedy čekat něco jako podřizování se Ruska Číně?

Rusko tahá v tom vztahu za kratší konec, ale Peking si dává záležet, aby to nedával Kremlu najevo. Čínští soudruzi by se nikdy nevyjádřili o Rusku jako o „regionální mocnosti“, jako to udělal Obama. Přikrmují Putinovo ego, a současně si dělají z Ruska surovinový přívěsek.

Jedním z klíčových témat v Evropě je dnes spolehlivost dodávek ruského plynu. Mnoho lidí se přitom utěšuje, že Rusko evropský trh potřebuje. Do jaké míry je Čína schopna Evropu zastoupit a kupovat z Ruska její dodávky plynu?

Čína už odebírá ruský plyn přes plynovod Power of Siberia. Příslušné dohody byly podepsány po krymské krizi v roce 2014, dodávky plynu oficiálně spuštěny koncem roku 2019. Nově se mluví o druhé větvi plynovodu přes Altaj v podobě Power of Siberia 2. Je jasné, že Čína představuje pro ruský plyn obrovský trh. Nakolik by dokázal plně nahradit trh evropský, nejsem schopen posoudit.

V roce 2020 vypukl skandál kolem podivného financování česko-čínských konferencí na Univerzitě Karlově. Snaží se stále čínská vláda kupovat si přízeň českých univerzit?

Nejen českých. Jsou země, kde je situace mnohem vážnější – například britské univerzity se dostaly do značné finanční závislosti na čínských studentech a čínských donorech. Evropská komise dokonce nedávno schválila směrnice proti cizímu vlivu na evropské univerzity a výzkumné organizace, jež cílí především na Čínu.

Do jaké míry se Čína snaží podchytit českou sinologii a například ovlivnit, aby sinologové nebo studenti čínštiny jezdili do pevninské Číny, a nikoli na Tchaj-wan?

Čeští studenti by ideálně měli mít možnost jezdit do Číny i na Tchaj-wan. Snahy Pekingu o kooptaci se v ČR soustředily spíše na vedení akademických institucí než na studenty. A často na projekty a instituce, které nemají se sinologií nic společného. Například ty zmiňované konference Česko-čínského centra na Univerzitě Karlově, ani centrum samotné, se netýkaly sinologie a nepodíleli se na nich téměř žádní sinologové. Byly to vesměs projevy politické konjunktury a jako takové rychle vyšuměly, jakmile se začala politická situace měnit.

Je předním českým odborníkem na Čínu. Studoval sinologii na FFUK v Praze, později také v Číně, na Tchaj-wanu a ve Spojených státech. Založil a vede neziskovou organizaci AcaMedia, z. ú., jejímž nejznámějším výstupem je Sinopsis − Čína v kontextu a souvislostech. Jde o projekt prezentovaný webovými stránkami Sinopsis.cz, který se analýzami zapojuje do české i evropské debaty o vlivu současné Číny na fungování České republiky a světa.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 6/2022 pod titulkem Čína chce ukázat, že zvládne hry i v pandemii