Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Agenda

Jak jsem se znovu učil číst

0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Brutální napadení Ukrajiny mělo a má řadu průvodních jevů. Vedle těch tragických, kdy lidé umírali, ztráceli domovy, museli utíkat za hranice, se zdají jakékoli dozvuky v bezpečí západní Evropy marginální. Přesto se s nimi mnozí z nás musejí nějak vypořádat. Kolega ze slovenského Denníku N Martin M. Šimečka se například vydal na několikatýdenní pouť po horách.

„Ja som sem nešiel hľadať sám seba, na to je už pre mňa neskoro. Ani o fyzický výkon mi nešlo. A neprišiel som sem užívať si. Prišiel som sem, lebo som nenašiel lepší spôsob, ako vzdorovať duševnému vyčerpaniu z vojny na Ukrajine, ako vzdorovať dusivému smútku. Vyhnal ma sem pud sebazáchovy. Hory, ako keby to tušili, ma milosrdne odrezali od signálu na mobile,“ napsal ve své krásné reportáži. Já jsem bohužel neměl čas na takovou pouť, ale svým způsobem jsem se na jednu vydal také, a to, aniž bych opustil město.

Když vypukla válka, přibylo práce, což se mi do té doby zdálo nemožné. Ale především mě přikryla jakási pomyslná deka. Po jistém čase jsem se konečně dokázal odpoutat od čtení všeho, co s Ukrajinou nějak souviselo, ale nedařilo se mi jakkoli napojit na čtení knih. Myslím tím romány, novely či povídky. Bral jsem do ruky jednu knihu za druhou a zase je odkládal. Tradiční komínky vedle postele začaly připomínat mrakodrapy.

Znervózňovalo mě to. Součástí mé práce je neustálá četba, takže tu a tam jsem unavený a nemám náladu na další písmenka. Svět knih je ale můj svět. Četba mě drží ve světě představivosti, obohacuje moje vyjadřování, které jinak novinařina spíše osekává, protože vzniká pod časovým tlakem.

Měsíce plynuly a stále nic. Bylo mi jasné, že chyba není v literatuře, kterou si vybírám. Prostě se neumím soustředit a naladit na řeč knih. Rozhodl jsem se pak, že zkusím Jaroslava Rudiše a jeho Winterbergovu poslední cestu. To rozhodně není lehké čtení, ale věděl jsem, že mě kniha zaujme. A abych si to pojistil a nevypadl z rytmu, pořídil jsem si k ní i audioknihu. Finančně to nedávalo smysl, ale bral jsem to jako léčbu. Takže když jsem běhal nebo jezdil na domácím kole, pustil jsem si fantasticky načtenou nahrávku, jinak jsem četl. Na začátku jsem přečetl pár řádek, odložil knihu a vzal mobil. Koukal na zpravodajské weby. Pak se interval prodlužoval a mobil jsem zapínal po pár stránkách, následně několika desítkách stránek, až mobil zůstal stranou zcela. Nádhera. Poslední slova knihy a je ze mě nadšený čtenář, spokojený pacient.

Nebuď zbabělec, chtěl jsi přečíst Kateřinu Tučkovou a její Bílou Vodu, tak jen do ní. Ano, kniha má téměř sedm set stran, ale dal ses na čtenářskou pouť, tak neváhej. A už cestuji časem, prožívám traumata minulosti i současnosti, stávám se obyvatelem pohraničí. Další zážitek. To je radost.

A když jsem v tom tahu, zkusím další svou oblíbenou autorku – Bianku Bellovou a její Ostrov. Cítím čistou euforii. Ocitl jsem se na výpravě po dalekých končinách, tu se nadechuji krásných orientálních vůní, jindy si zase musím zacpat nos před všudypřítomnými splašky. Jsem lapen ve světě fantazie, vyprávění. Mám radost, jak dobré spisovatele a spisovatelky tu máme, a zároveň se cítím vyléčen. Přesně jak říká hlavní postava knihy Bianky Bellové Izar: „Příběhy nás přece zachraňují před bídou a ošklivostí tohoto světa.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 36/2022 pod titulkem Jak jsem se znovu učil číst