Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kontext

Bolest, o které se nemluví

Některé formy menstruace dokážou ženám pořádně zkomplikovat pracovní život

Soukromá věc každé ženy? • Autor: Getty Images
Soukromá věc každé ženy? • Autor: Getty Images
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Třicetiletá Soňa je v životě zvyklá zvládnout ledacos. Vystudovala dvě vysoké školy v Česku, má doktorát z chemie a nyní pracuje jako vědecká pracovnice na prestižní Univerzitě v Cambridgi, kde v laboratoři zkoumá nové možnosti léčby rakoviny. Vedle akademického vytížení stihla vybudovat dlouhodobý spokojený partnerský vztah a vlastně vše jde v jejím životě podle plánu. Jednu záležitost se jí však zvládat nedaří. Každý měsíc se probudí s bolestí, jejíž intenzitu, jak říká, „nedokáže přirovnat k žádné jiné“. První a druhý den po začátku menstruace jí pulzující křeče prostupují celým tělem – do svalů i kloubů, je jí na zvracení. „Ta bolest mi zaplní celé tělo i mysl a nejsem schopná se na nic jiného soustředit,“ popisuje.

Už několikrát v práci strávila dvě hodiny vleže na toaletě a čekala, až utrpení alespoň trochu ustoupí, aby mohla dál pokračovat v práci. Když má být v laboratoři, což je většina času její pracovní doby, raději kvůli bezpečnosti provozu zůstává doma nebo se věnuje kancelářské práci. Nezbytnou součástí jejího měsíčního „rituálu“ před menstruací jsou prášky proti bolesti, u kterých už roky překračuje doporučené množství, aby mohla vůbec fungovat. Pod analgetiky šla také na většinu svých státnic, které se konaly přesně v první den jejího menstruačního cyklu. „Měla jsem pocit takové mlhy v hlavě, byla jsem zpomalená, připadala si hloupě. A zároveň se snažila tvářit, že se nic neděje, a to stojí hodně síly,“ říká vědkyně.

Soňa trpí příznaky takzvané bolestivé menstruace. A není sama. Jde o diagnózu, která se podle odhadů týká až pětadvaceti procent ženské populace. Fakt, že menstruační cyklus může ženám v životě působit opravdu vážné komplikace, se přitom dostává do běžného veřejného povědomí teprve v posledních letech. Skutečně nejde o nějaké zanedbatelné nepohodlí, bolesti a další projevy mohou ženám nějakou dobu bránit v běžném každodenním životě. I proto se objevují výzvy a nápady, jak s tímto zatížením naložit tak, aby se nejen v pracovním procesu žilo ženám lépe. Třeba Španělsko ke konci roku jako první evropská země plánuje zavést tzv. menstruační volno v podobě tří dnů placené nemocenské měsíčně navíc pro ženy, které trpí silnými menstruačními bolestmi a mají na to lékařské potvrzení – a jihoevropská země není jediná, kdo se problémem zabývá.

Tři generace, tři přístupy

Na tom, že ženy menstruují, není samozřejmě nic nového, a mnohé z nich také z vlastních zkušeností dávno vědí, že s cyklem jsou pro ně nevyhnutelně spojeny menší či větší bolesti. Dlouho se nicméně jednalo o téma, kterému se nevěnovala pozornost nejen ve veřejné debatě, ale ani uvnitř některých rodin. Jak popisuje pětačtyřicetiletá výtvarnice Jitka (z důvodu citlivosti tématu si nepřála uvést celé jméno jako další respondentky – pozn. red.), její babička (ročník 1933) o menstruaci vůbec nemluvila, a dokonce o ní ani nepoučila Jitčinu matku (ročník 1955). Takže ta, když dostala už v deseti letech první menstruaci, proseděla první den na toaletě v hrůze, že umírá. Rodiče nebyli doma a ona vyděšená čekala, než někdo přišel a vysvětlil jí, co se děje. Následně dostala od matky pouze instrukci, aby „to“ vyřešila menstruační vložkou. Absence jakékoli diskuse u ní zanechala při zmínkách o menstruaci pocit studu a obavu z „nehody“, která by mohla odhalit, že dívky někdy krvácejí.

Jitka od své matky, která je povoláním zdravotnice, už věděla, že menstruace existuje. „A byla jsem také připravená, že nemusí probíhat hladce. Ale že ji doprovázejí až takhle silné bolesti, to už jsem si nedokázala představit,“ říká s tím, že i ve škole nebo mezi vrstevnicemi toto téma bylo stále tabu. „S holkami jsme ve škole balily vložky do alobalu, aby to vypadalo, že si na záchod neseme svačinu, a ne vložku. Ale nějak podrobněji jsme to spolu nerozebíraly.“ Dlouho tak netušila, že migrény, nadprůměrně silné krvácení, průjem a křeče v břiše a zádech, jež vystřelují do stehen a znemožňují jakoukoli normální činnost, nezažívá sama. Ve svědectvích, která do redakce přišla, popisují i další ženy převážně ve středním či pokročilejším věku podobné vzpomínky: nedostatek diskuse, opakující se napětí a stud z toho, že už se opět blíží daný týden v měsíci.

„Můj první gynekolog mi navíc řekl, že jde o něco, co se přece dá vydržet, je to nepříjemné, ale jde jen o pár dní v měsíci a je to cena za to, že můžu mít děti,“ vzpomíná výtvarnice, jak to probíhalo, když se ptala lékaře, zda jsou takové bolesti normální. Sama se dnes snaží mluvit o menstruaci mnohem otevřeněji se svou dcerou, která nyní chodí na střední školu. I ona trpí silnými bolestmi a Jitka jí vše vysvětlila ještě před tím, než první menstruace přišla. „A něco se změnilo i mimo rodinu. Mezi holkami si už řeknou, že jim je blbě, a není problém, že napíšeme třídní, že dnes nepřijde do školy, protože dostala menstruaci. Už to není tak, že si to každá sama tiše odtrpí a dělá se, jako by to neexistovalo,“ dodává Jitka.

„S holkami jsme ve škole balily vložky do alobalu, aby to vypadalo, že si na záchod neseme svačinu.“

Dnes je bolestivá menstruace (dysmenorea) považována za skutečnou nemoc a gynekologové by na ni měli vystavit lékařské potvrzení o diagnóze. Podle Martina Hrudy, gynekologa z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, se jedná o druhý nejčastější problém, se kterým za gynekology ženy v Česku docházejí. Zdravotní komplikace se objevují jeden až tři dny před začátkem krvácení (PMS), odeznívají dva až tři dny po začátku, bolesti mohou být i mimo cyklus, například během ovulace. Někdy menstruace bolí sama o sobě bez zjevné příčiny. U jiných žen naopak může odkazovat na vážnější zdravotní problém – nejznámější je endometrióza, při které buňky děložní sliznice začnou růst i jinde než v děloze (nejčastěji ve vaječnících či v pobřišnici v malé pánvi), vyvolávají chronický zánět a následně krvácení, což způsobuje bolesti po celém těle a u některých žen také po nějakém čase i neplodnost.

„S nějakou formou bolestivé menstruace se během života setká až 90 procent žen. Část trápí kratší období, jiné delší, některé jí trpí celý dospělý život,“ říká Martin Hruda a dodává, že s věkem se může proměňovat intenzita bolesti oběma směry. Najít „řešení“ je však ze zdravotního hlediska už složitější. „Na bolestivou menstruaci se z krátkodobého hlediska nejčastěji předepisují analgetika, v dlouhodobém horizontu je vhodnější hormonální antikoncepce, která snižuje míru bolestivosti a intenzitu krvácení, případně může menstruační cyklus úplně vyblokovat. Poté se doporučuje změna životního stylu, jako je méně stresové zaměstnání, více pohybu a lepší stravování,“ vysvětluje Hruda s tím, že se jedná o diagnózu, jejíž projevy se dají většinou pouze zmírňovat, nikoli vyléčit. Endometrióza se naopak dá vyřešit operací, ale odhalit ji trvá v průměru sedm až devět let. Může za to všeobecně malé povědomí lékařů o této nemoci i komplikovaná diagnostika.

A bolestivá menstruace stále představuje málo probádané téma, kterého se příliš mnoho expertů nechce ujmout. „Jsou různé teorie o příčinách, ale skoro žádná data. Často nevíme, proč menstruace ženy bolí, a klasickými metodami to neumíme zjistit. Je to zdravotní fenomén, který se netýká ani půlky populace, neumírá se na to a vnější pohled je, že to ženy navenek nějak zvládají,“ vysvětluje pohled odborníků gynekoložka Kristýna Jandová.

Točíme se v začarovaném kruhu. (Caroline Criado Perez) • Autor: Jeff Morgan 16 / Alamy / Alamy /
Točíme se v začarovaném kruhu. (Caroline Criado Perez) • Autor: Jeff Morgan 16 / Alamy / Alamy /

V ten moment se nicméně z bolestivé menstruace stává podle novinářky Caroline Criado Perez, autorky knihy Neviditelné ženy (Invisible Women) mapující skryté genderové nerovnosti ve společnosti, začarovaný kruh. O tématu se příliš nemluví, takže ve společnosti a v byznysu není skoro žádný tlak na její hlubší výzkum nebo alespoň šíření osvěty. Některé ženy, které trpí potížemi při menstruaci, následně mají pocit, že takové zdravotní problémy by se neměly tematizovat v práci, když o nich není slyšet ani ve veřejném prostoru. Respekt se před šesti lety například ptal v České asociaci sester, jak bolestivé stavy při menstruačním cyklu svých zaměstnankyň řeší. A odpověď předsedkyně asociace zněla, že si „nevybavuje jediný případ, kdy by to nějaká zdravotní sestra v práci řešila“. Odborová organizace České pošty ústy své mluvčí zase tenkrát prohlásila, že takové téma nepatří do veřejné debaty a že se jedná o „soukromou věc každé ženy“.

Část žen se i kvůli obavě, že by konverzaci o menstruaci musely vést se svým nadřízeným, uchyluje k podnikání na volné noze, které jim umožňuje větší časovou flexibilitu, nebo dokonce možnost zůstat v případě potřeby doma. To je také příběh třicetileté Heleny. Původně vystudovala uměleckou školu a chtěla se pohybovat v prostředí filmového či výtvarného umění. Nakonec však výběr kariéry uzpůsobila svému bolestivému cyklu a dnes raději volí „méně důležité pozice“. Například se bála, že by při sjednaném natáčení hrozilo, že by ho produkce kvůli její menstruaci musela zrušit – a kladlo by se to za vinu jí. Ale i v akademickém prostředí, kde nyní působí, by například nevzala výuku předmětu, protože by ji musela několikrát za semestr pravděpodobně odvolat.

„Vlastně se člověk trochu cítí jako předurčený nedělat v životě nic, kde nutně musí být nepostradatelný a přítomný na domluvené datum,“ svěřuje se, že studovala se strachem, že ji možná nikdo kvůli bolestem nezaměstná. Zatím svoji menstruaci a volnější pracovní rytmus zvládá kombinovat, ale pravidelně ji stresuje představa, že by s někým měla vést otevřenou konverzaci o tom, že jí je špatně kvůli cyklu. „Stydím se to říct starším kolegům i kolegyním, zároveň ale vím, že když řeknu, že mi je špatně kvůli něčemu jinému, může vyjít najevo, že to tak vlastně není a působím ještě nedůvěryhodněji,“ popisuje své dilema třicátnice. „Ale myslím, že nemám na výběr. I akademické prostředí je hodně kompetitivní, a pokud chcete, aby vás někdo zapojil do projektu, musíte být spolehlivý a pořád k dispozici, jinak máte smůlu,“ dodává Helena.

Nejsem robot

Kombinace toho, že dlouho žádná diskuse o menstruaci veřejně neexistovala, pocitu osamění v bolestivém zážitku a snahy obstát na pracovním poli vedle kolegů obou pohlaví, tak vedla k tomu, že ženy o svém každoměsíčním trápení na pracovištích dlouho nechtěly vůbec mluvit. To se však začíná měnit. Dnes už se najdou ženy, které se mluvit neostýchají a naopak i přes negativní zkušenosti tvrdí, že pokud se v pracovním procesu vezme jejich menstruační cyklus v úvahu, bude se všem lépe pracovat. A to i za cenu, že to může mít negativní dopady na jejich kariéru.

Jednačtyřicetiletá účetní Tereza odešla třikrát z práce proto, že na základě absencí z důvodu menstruačních bolestí zpochybňovali nadřízení její pracovní výkony. Jako účetní pracovala v českých středně velkých firmách a po nástupu do nové práce se vždy své problémy snažila maskovat. Brala velké dávky léků proti bolesti den s předstihem, aby měla jistotu, že jí nebude extrémně špatně. „V práci jsem se tu bolest poté snažila vydržet, dělala u svého stolu nenápadně dechová cvičení, pila bylinkové čaje. A když už to bylo nejhorší, tak jsem se šla na desítky minut až hodinu zavřít na záchod a tam to přetrpět, než mi bude o trochu lépe,“ popisuje.

„Ale když jste někde tři roky a nejméně osmkrát do roka trpíte velkými bolestmi, skrývat to prostě nejde,“ říká Tereza s tím, že jednou nemohla dojít několik metrů vestoje ani na záchod, kam se nakonec mezi kolegy proplazila po čtyřech a tam začala zvracet. Potom za ní přišel jeden z kolegů, který si scény všiml, a odvezl ji domů. I když pracovní kolektiv byl spíše chápavý, nadřízení po nějakém čase vždy přišli s tím, že její „stavy“ představují problém. „Znevažovali, co jsem odvedla za práci, říkali, že jsem pořád a pravidelně nemocná, a naznačovali, že se jim nevyplatím,“ vzpomíná Tereza a dodává, že nešlo jen o mužské nadřízené. „Jedna jednatelka na mě dokonce křičela v kuchyňce, že si mám svoje zdravotní problémy nějak vyřešit a že si mám nechat ty výmluvy,“ popisuje zážitek v prvním zaměstnání, když jí bylo dvaadvacet a poprvé se svěřila, že trpí bolestivou menstruací.

Minulé zážitky ji rozhodně nepřesvědčily o tom, že je lepší o tématu na pracovišti mlčet. „Brala jsem si vždy jeden den volna kvůli tomu, že vážně nemohu fungovat. Nic špatného jsem neudělala, nejsem přece robot. A když se o tom nebude mluvit vůbec, nic se nezmění,“ říká Tereza. Dnes pracuje v nadnárodní farmaceutické společnosti a zde to jako problém její nadřízení nevnímají, naopak může v případě potíží pracovat z domova. „Tyhle zážitky jsou staré deset i dvacet let. Cítím, že se přístup managementu zásadně změnil, navíc pracuji ve firmě, která se pohybuje v mezinárodním prostředí a tam je ta otevřenost vůči takovým tématům ještě větší,“ vysvětluje si to Tereza.

Je na nás o těch bolestech mluvit. (Misha Lebeda) • Autor: Matěj Stránský
Je na nás o těch bolestech mluvit. (Misha Lebeda) • Autor: Matěj Stránský

Oslovené ženy shodně popisují, že jim zamlčování bolestí vlastně nic nepřineslo. Naopak, skrývání zdravotních komplikací může nakonec způsobit v práci více komplikací a pro ženy více stresu, který může cyklus ještě zhoršit. To si myslí také Misha Lebeda (37), původně aktivistka z Milionu chvilek pro demokracii, která před rokem a půl založila první pacientskou organizaci EndoTalks. Ta se specializuje především na boj s výše zmíněnou endometriózou, ale také ženám radí, jak téma bolesti při menstruačním cyklu na pracovišti otevírat.

Jako bývalá aktivistka se chtěla poté, co jí byla endometrióza potvrzená, připojit k nějaké skupině, která by toto téma řešila. Zjistila však, že nic takového v Česku neexistuje – a tak se rozhodla, že si pomůže sama. „Jako ženy jsme chtěly mít stejná práva v práci a bály se, že když přiznáme objektivní fyziologické překážky, tak nebudeme považovány za stejně schopné. Mělo to negativní dopad na povědomí a podceňování menstruace a jejích podob, což je problém týkající se poloviny populace. Teď je také zase na nás o těchto bolestech mluvit,“ dodává Lebeda. Podle ní jde ve finále o to, jakou společnost chceme mít – tedy empatickou a otevřenou k rozdílnostem včetně těch zdravotních, za které se netrestá. „A ne společnost, ve které vám říkají „zatni zuby a vydrž to, protože to vydržely ženy před tebou“.

Pozor na diskriminaci

Španělská vláda na základě iniciativy levicově populistické strany Podemos možná ke konci roku zavede jako první menstruační volno v Evropě. Nárok na speciální placenou nemocenskou mají ženy ukotven v zákonech mimo náš kontinent například v Japonsku, Jižní Koreji, Indii nebo na Tchaj-wanu. Ukazuje se však, že v zemích, kde podobná opatření už platí ve formě zákonů pro všechny, je jejich promítnutí do praxe složitější.

Většina asijských států menstruační volno zavedla už v druhé polovině 20. století, ale často jeho osud skončil pouze na papíře (především z obav zaměstnankyň, že může mít diskriminační dopad na jejich práci). Nebo volno ženy sice využívají, ale ztěžuje jim postavení na pracovním trhu, protože zaměstnavatelé jsou méně ochotni přijmout někoho, koho budou muset uvolňovat častěji než mužské zaměstnance. Navíc se jedná hlavně o pracovní kultury, kde ženy zpravidla vykonávají hůře placené a méně významné pozice než jejich mužské protějšky.

Podle odborářky Šárky Homfray by takové volno tedy sice mohlo přispět k tomu, aby menstruace a s ní spojené překážky nebyly v české společnosti tabu, s uzákoněním menstruačního volna v Česku by však byla opatrnější. Mohlo by naopak zhoršit postavení žen na českém pracovním trhu. Ten je už dnes vůči ženskému kariérnímu postupu nastaven nepříznivě. Například Česko má třetí nejhorší rozdíl mezi průměrným platovým ohodnocením mužů a žen na stejných pozicích v Evropě, pracuje u nás nadprůměrný počet žen, které pobírají minimální mzdu, a dlouhá mateřská způsobuje, že 50–60 procent žen se po ní nevrací ke svému původnímu zaměstnavateli.

I bez zavedení volna nicméně téma bolestivé menstruace na pracovišti samozřejmě existuje již nyní. A najdou se firmy a organizace, které vycházejí ženám trpícím bolestí vstříc. Například manažer Václav Kučera vede pražskou pobočku Člověka v tísni a věnuje se sociálním a vzdělávacím službám. Prostor pro home office je zde proto minimální, téměř vše se odehrává v terénu. Z padesáti zaměstnanců je čtyřicet dva žen. S jednotlivými ženami, které se mu svěřily s bolestmi nebo u kterých si všiml, že někdy v měsíci trpí, má dohodu, že když jim je kvůli měsíčnímu cyklu špatně, mají zůstat doma. „Není to něco formálně zavedeného, ale všichni vědí, že si takové volno v případě potřeby mohou vzít,“ říká Kučera. Za celou kariéru se mu nestalo, že by mu tato nabídka rozvrátila fungování týmu a nezvládl by kvůli „omluveným“ ženám zrealizovat nějaký projekt.

„Menstruační volno“ by mohlo přispět k prolomení tabu spojeného s menstruací.

Jsou však odvětví a zákoutí byznysu, ve kterých tato vůle vyjít vstříc chybí nebo není možná. Důvodů může být několik – zaměstnankyně téma nezvedají či nepovažují za důležité, jedná se o malé týmy, ve kterých si takové výpadky nelze dovolit nebo to komplikuje povaha práce. Podle Renaty Tydlačkové z České asociace sester se dnes téma menstruace už sice nepovažuje za tabu, ale najít praktické řešení v provozu nemocnice je složité. „V případě nevolnosti či potíží se musí za chybějící sestru hledat náhrada,“ říká Tydlačková. Stejně to funguje i u vyučujících: ve školství neexistuje nic jako volno z práce bez potvrzení lékaře kvůli pracovní neschopnosti (tzv. sick days) a v případě odchodu ze zdravotních důvodů je potřeba sehnat neschopenku od lékaře a náhradního vyučujícího. Podle šéfky Učitelské platformy Petry Mazancové řeší ženy takové problémy individuálně s řediteli, na jejichž rozhodnutí ve výsledku záleží. Jestli by tuto situaci dokázalo vyřešit uzákonění volna navíc, není ani jedna z nich schopna odhadnout.

Nejproblematičtější jsou logicky manuální profese a práce na směny. „Nemůžete si jít domů a dodělat práci později, protože přijde zákazník ke kase a někdo ho musí obsloužit. Jsme závislí na tom, že se práce dělá v danou chvíli,“ vysvětluje Ondřej Fait (32), šéf jedné z poboček McDonald’s, která řídí sto zaměstnanců, z toho přes polovinu z nich představují ženy. Když je někomu fyzicky špatně tak, že nemůže pracovat, pustí ho domů, nicméně promeškané hodiny se posléze musejí nahradit. „Kdybychom garantovali dva volné dny měsíčně z důvodu bolestivé menstruace, je to cca 30 tisíc korun ročně výdaj na jednu zaměstnankyni, a to se bavíme o minimální mzdě. Neumím si představit, že by do toho firma šla,“ odhaduje Fait.

Podle odborářky Homfray by se však muselo jít kvůli obavám z diskriminace ještě dál, než popisuje Fait, protože explicitně stanovené menstruační volno by ženám mohlo na pracovištích uškodit. A to cestou uzákoněním zmíněných sick days, které jsou dnes pouze zaměstnaneckým benefitem, ne povinností zaměstnavatele. Volné dny by bylo možné čerpat pro všechna chronická onemocnění, která zaměstnancům mohou nárazově způsobit jedno- až dvoudenní výpadek z práce. Takový krok však nezbytně vytváří napětí na pracovním trhu. Zaměstnavatelé by výpadek za chybějící zaměstnance s největší pravděpodobností nechtěli platit sami. Méně komplikované by to samozřejmě bylo pro nadnárodní giganty, jako je například Google, které mají velký počet zaměstnanců i peněz. U menších společností nebo ve veřejných odvětvích, jako je zdravotnictví, dopady nikdo nechce ani odhadovat. A že by sick days navíc částečně či úplně financoval stát, zvlášť v době ekonomické recese, je zatím také spíše nereálné.

Závěr? Tuzemská diskuse o tom, jak zajistit (nejen) ženám lepší pracovní život, je na začátku, rozhodně nenabízí žádné jednoduché návody a obsahuje spoustu nezodpovězených otázek. Ale pozorovatelé se shodují na jedné, pozitivní věci. O zdravotních komplikacích spojených s menstruací se nikdy nemluvilo tak otevřeně jako dnes. A to je první krok, po kterém může následovat hledání praktických řešení.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 35/2022 pod titulkem Bolest, o které se nemluví