Život je někdy boj a život mladé demokracie taky. Proto zažily svobodné instituce českého státu po revoluci lecjakou neohrabanost, amatérismus nebo zlovolnost, z nichž se později složitě vzpamatovávaly. Nezapomenutelní jsou v tomto směru před politiky nebezpečně bojácná Renata Vesecká v čele Nejvyššího státního zastupitelství v letech 2005–2010, nekompetentní Petr Rafaj coby předseda antimonopolního úřadu 2009–2012 nebo tragický omyl jménem Josef Dobeš jako ministr školství 2010–2012… Jde o politováníhodné reprezentanty státní moci, které si Česko za rámeček nedá. Teď je tu ale favorit, který má našlápnuto k velkému výkonu: Stanislav Křeček.
Po minulém týdnu se dá bez nadsázky říct, že bývalý poslanec ČSSD a obhájce práv nájemníků v podstatě unesl ústavní instituci, již vede – úřad Veřejného ochránce práv –, a dělá si s ní před očima politické reprezentace, co chce. Vrcholem je, že zbavil práce svoji parlamentem zvolenou zástupkyni Moniku Šimůnkovou, která poté, co minulý týden dostala i zákaz chodit na pracovní porady, podala rezignaci. Křeček se vzápětí stihl Šimůnkové na rozloučenou vysmát, když s povzdechem prohlásil, že s další spoluprací počítal a je mu rezignace líto. Pak dodal, že u Šimůnkové v rozhodnutí bohužel převážily emoce.
Jenže to zjevně nebyly emoce, ale zcela racionální, profesionálně chladné rozhodnutí neplýtvat po boku malého despoty časem a důstojností. Šimůnková zaslouží za snahu a solidní práci poděkovat.
Podstatné teď ovšem je, co dál.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
