Pokud by se jeho dospívání odehrávalo v současnosti, sociální sítě by mu zcela jistě zamotaly hlavu. „Ve třinácti bych toužil být perfektní, obrovská korba,“ říká devětadvacetiletý novinář Petr Juna. Jejich vliv měl ostatně v posledních letech možnost sledovat na teenagerech, které trénoval basketbal. Obraceli se na něj s prosbou o radu, jak dosáhnout objemných svalů, a zmiňovali, že návody, které slibovaly, že za měsíc budou mít dvojnásobný biceps, nezabraly a k tomu nutné velké množství jídla u nich vyvolávalo zvracení. Proto jim radil, jak cvičit správně, jak dobře jíst a také aby se nefotili na Instagram po každém tréninku. Připomínal, že výsledky se nikdy nedostaví hned. Sám pro sebe si pro jistotu stanovil cílovou váhu 80 kilogramů, kterou se svou výškou 175 centimetrů považuje za reálný cíl i s ohledem na to, že jak říká, pomaleji přibírá na váze a na objemu. Jinak by se prý zřejmě zhlédl ve velmi mohutných, svalnatých postavách superhrdinů z dílny studia Marvel.
Z dětství si vybavuje dva podstatné momenty. První, když kamarádova matka komentovala jeho postavu tak, že je v porovnání s jejím synem „menší a kulatější“. „Rozhodl jsem se, že nebudu kulatější, a někdy ve druhé třídě jsem denně začal dělat stovky sklapovaček. Bylo to blbě po všech stránkách, ale vím, že to bylo poprvé, co jsem takhle začal blbnout, protože mi někdo něco řekl.“ Jeho touhu po perfektní – svalnaté a silné – postavě pak přiživily poznámky od některých spolužáků a tehdejšího tělocvikáře. „Řekl jsem si, že chci, aby věci, co můžu změnit, byly co nejdokonalejší,“ objasňuje uvažování svého mladšího já. „Teď už si je člověk sám sebou jistější, ale každé takové naťuknutí mě může poslat na docela nepříjemnou cestu,“ dodává. Svůj nynější vztah k vlastnímu tělu pojmenovává jako „střídavý“. Jsou chvíle, kdy se sebou není spokojený. Sport, především basketbal, tenis a posilovna, má v jeho životě i nadále velmi podstatnou roli, čas mu věnuje pětkrát až šestkrát týdně. Vést konverzaci o tom, jak nahlíží na své tělo, mu z mnoha důvodů dává smysl. „Jde o to, aby se někdo mladší netrápil, že má problém a všichni ostatní jsou dokonalí a vysmátí.“ Petr je zatím na cestě k tomu nabrat ideální cílovou váhu. Ve chvílích, kdy má tendence vzhlížet k postavám vrcholových sportovců či superhrdinů, si připomíná, že nic není absolutní: třeba fakt, že oni by pravděpodobně nedovedli napsat text do novin.
Vítejte ve světě mužů. Tedy v prostředí, kde není běžné otevřeně mluvit o tom, jak se vyrovnat s tlakem okolí i sebe samého na svůj vzhled.
Neprobádané území
I jedna poznámka (ne nutně vyřčená se zlým úmyslem) mířená na vzhled, výšku, váhu nebo fyzickou sílu může mít moc pošramotit něčí vztah k vlastnímu tělu. A předurčit způsob, jakým se na něj bude dlouhodobě dívat a jak s ním bude nakládat. Z výzkumů vyplývá, že nespokojenost s vlastním tělem se týká mladších mužů stejnou měrou jako žen.
Podle tři roky staré studie britské nadace Mental Health Foundation 28 procent mužů pociťovalo z toho, jak vypadá jejich tělo, úzkost. Loňské šetření organizace Campaign Against Living Miserably na Instagramu (mezi muži ve věku 16–40 let) zase ukázalo, že spokojeno se svým tělem bylo jen 26 procent dotázaných. Roste také podíl výskytu poruch příjmu potravy mezi muži. Zároveň je méně pravděpodobné, že v případě potřeby vyhledají odbornou pomoc, a proto podobné údaje mohou být značně podhodnocené. Slýchat muže vyjadřovat se k tomu, jak se cítí ve svém těle a jaký k němu mají vztah, každopádně není obvyklé. Debata na téma „body image“ na pomyslné mužské straně spektra není stejně rozvinutá jako ta „ženská“. Což dává smysl vzhledem k tomu, že ženy po staletí čelí tlaku na svůj vzhled, jejich těla jsou předmětem veřejné diskuse a hodnocení, zda se blíží ideálu krásy dané doby.
Jedním z možných vysvětlení, proč se myšlenka hnutí „body positivity“, podporující rozmanitost, přijetí a úctu k vlastnímu tělu (ačkoli necílí na jeden gender), tolik neuchytila mezi muži, může být, že mluvení o nejistotách ohledně svého vzhledu bylo zjednodušeně řečeno považováno za „záležitost žen“. Ty se ovšem z otěží ideálu krásy díky vzestupu feministického myšlení víceméně úspěšně vymaňují, což se projevuje na způsobu, jakým se proti nerealistickým požadavkům dovedou vymezit.
Popsaný rozdíl vnímá i dokumentarista a fotograf Lukáš Houdek, který veřejně promluvil o tom, že od jisté doby řeší své tvary a pečlivě si hlídá, co sní, před dvěma lety v podcastu Radia Wave Šeptem Báry Šichanové. Od té doby mezi přáteli citlivěji vnímal, že není sám – a že zdaleka nejde o lehké konverzační téma. A tak se mu v hlavě začalo usazovat rozhodnutí vytvořit seriál, v němž by muži mluvili o vztahu ke svému tělu. Výpovědi, v nichž někteří respondenti mluví třeba o poruše příjmu potravy, na papíře neměly takovou sílu, proto nakonec vznikla dokumentární podcastová série Hrana, kterou Radio Wave odvysílalo nedávno. V pěti dílech slyšíme o boji s vlastním tělem v touze dostát různým ideálům, vyprávět známé osobnosti, jako třeba moderátora Čestmíra Strakatého, zpěváka Jordana Haje nebo herce Daniela Krejčíka, vedle nich také neznámé muže, partnery a partnerky dotyčných a odborníky. Někteří mluví o touze nabrat svaly, jiní zase o potřebě držet svou váhu pod kontrolou nebo ji striktně snížit. Sérii uzavírá rozhovor s módním návrhářem Pavlem Berkym a jeho partnerem Matějem Pardusem, kteří se navzdory tomu, že jsou jejich kilogramy navíc terčem zájmu bulvárních médií a některých jejich fanoušků, snaží zachovat si pozitivní přístup.
V projektu hodlá dále pokračovat. „Ukázalo se, že je to dost neprobádané, že se někteří muži nemají s kým identifikovat, chybí jim muži malí nebo plešatí. Chtěli by vidět a slyšet ty, kteří to mají podobně,“ popisuje Houdek poptávku vycházející z reakcí. Soustředit se chce také na chlupy nebo téma velikosti penisu. Vyjde rovněž speciální díl podcastu zaměřený na gay komunitu. „Nemám pocit, že jsem to téma vyčerpal, spíše jsem ho otevřel.“
Den před rozhovorem s Respektem dělal dokumentarista pro rádio v pražských ulicích anketu a kladl mužům otázku, jaký mají vztah ke svému tělu. Obvyklou odpovědí bylo, že je všechno v pořádku nebo „jakž takž“. „Bylo znát, že jsou všichni hrozně v pohodě, ale kdybychom si sedli na hodinu na kafe, dostaneme se někam úplně jinam,“ míní Houdek.
Není jeden ideál
Nárůst počtu mužů, kteří mají problematický vztah ke svému tělu, potvrzuje také psycholog Jan Kulhánek, který ve své praxi mimo jiné pracuje s lidmi s poruchami příjmu potravy. Podle statistik je každý desátý nemocný muž. Nespokojenost u nich obvykle spíše než v anorexii či bulimii vyústí v bigorexii, pro kterou je charakteristická touha po zvyšování svalové hmoty, nadměrné cvičení a užívání různých podpůrných látek. Mezi nejčastější poruchy příjmu potravy napříč populací pak patří záchvatovité přejídání. „Někdo jídlo používá jako nástroj ke zklidnění, ale když pak začne přibývat na váze, zproblematizuje si tak vztah k vlastnímu tělu,“ vysvětluje psycholog. Někteří dospívající své úzkosti a nejistoty promítnou do vlastního těla a cvičení nebo úprava jídelníčku jim pak dodávají pocit kontroly nad vlastním životem a stávají se prostředkem úniku z nepříjemných životních situací.
Ne všichni muži podle psychologa nutně vzhlížejí k ideálu svalnaté postavy. „To by existoval jeden model poruchy příjmu potravy,“ dodává Kulhánek s tím, že někteří jedinci se vydávají cestou askeze. Proměnlivost toho, co je v různých dobách považováno za ideální a následováníhodné, výmluvně zachytil projekt amerického výzkumníka a grafika Nickolaye Lamma. Podle snímků datovaných od sedmdesátých let 19. století po současnost sestavil 3D modely mužských postav definujících danou éru a její idoly (pochopitelně s ohledem na různící se preference nejde o zcela vyčerpávající přehled).
Na počátku sledovaného období byla žádoucí tělnatá postava, symbolizující blahobyt. O šest dekád později, kdy už jídlo bylo dostupnější všem společenským vrstvám, se do kurzu dostala štíhlá postava, tak jak si to žádal tehdejší Hollywood. O 30 let později to už byla velmi štíhlá, útlá, nepříliš atletická postava, idolem byl třeba zpěvák David Bowie. Osmdesátá léta se naopak nesla ve znamení popularity fitness a kulturistiky se vzorem v postavách Arnolda Schwarzeneggera a Sylvestera Stallonea. Ideálem této doby se stala objemná svalnatá těla. Začaly se klást větší nároky na těla akčních superhrdinů, jejichž vzhled je pro některé jedince vytouženou, ovšem v běžných podmínkách obtížně dosažitelnou metou. Tento trend do jisté míry trvá, zjednodušeně lze říci, že ideálem dneška je štíhlá svalnatá postava. Přesto se představy o tom, co je žádoucí, mohou různit v závislosti na tom, o jaký obsah se člověk zajímá na sociálních sítích nebo k jakým filmovým či hudebním vzorům vzhlíží. Jedna z věcí, která se na rozdíl od typu postavy tolik nemění, je touha mít husté vlasy. Trh s produkty proti jejich vypadávání měl podle statistik firmy IBISWorld vloni hodnotu 3,3 miliardy dolarů.
Novinář Matouš Hrdina, jehož text o mužské body imagi na webu časopisu Heroine byl jedním z impulzů pro vznik podcastu Hrana, vidí jako jednu z hlavních linek tohoto tématu společenský tlak na výkon ve všech sférách. Rozdíl mezi mužskou a ženskou debatou podle něj spočívá v tom, že ženy jsou schopné ji řešit ve vztahu ke svým problémům, zatímco muži mívají tendence se jejím prostřednictvím vymezovat vůči ženám a feminismu. „Muži málokdy řeší sebe nebo kým by chtěli být, aniž by řešili seznamování, sexualitu a vztah k ženám,“ vysvětluje Hrdina. Z toho důvodu se debaty o mužské identitě staly doménou pravicových nebo ultrapravicových kruhů, jako je komunita takzvaných incelů (anglická zkratka, jíž se označují muži žijící v nedobrovolném celibátu).
Tohle odezní
„Ženy jsou v pojmenovávání potíží s tělem otevřenější mezi sebou i samy k sobě,“ vysvětluje jeden z rozdílů v komunikaci psycholog Kulhánek. Na terapie obvykle přicházejí rovnou z důvodu, že mají problematický vztah ke svému tělu či jídlu, u mužů se podle něj toto téma někdy vyjeví jako možná příčina jejich trablů až s odstupem. Rozdíl v komunikaci podle něj také objasňuje, proč může být pro muže obtížné vyhledat v tomto případě odbornou pomoc. Co se týče pojmenovávání nespokojenosti s určitými partiemi, muži dokážou poukázat na své břicho. „Muž je schopný říct, vyrostlo mi břicho, ale udělá k tomu nějaký vtípek.“
Auditor Martin Nevrlý při rozhovoru humorem nešetří a říká, že podobně se k tomuto tématu vztahuje i v okruhu svých přátel, a byť ho na prahu třicítky postava nebo ustupující vlasy někdy trápí, nakonec sám sebe obvykle přesvědčí, že se jedná o malicherné záležitosti. Právě se blíží doba, kdy pro pracovní vytížení nezbývá mnoho času na osobní život, sport, a to až do začátku léta. Na jejím konci přichází „vlna“, kdy se svým tělem opravdu nebývá spokojený. „Tloušťková vlna, trvá tak měsíc dva, kdy si říkám, že bych se sebou něco měl dělat, a pak začnu, a přitom mě začnou štvát věci, které nezměním, jako vlasy nebo že nejsem vysoký kluk,“ vysvětluje Martin. Potřeba dostat se s pomocí sportu zpět do formy podle něj vychází z jeho tendence být sám na sebe přísný. Tato vlna však podle něj obvykle i se špatnými pocity odeznívá, když má znovu prostor sám pro sebe.
Rodiče mívají tendence opakovat to, co v dětství sami slýchali.
To, jestli zrovna trochu přibral, nebo naopak, obvykle příbuzní pětadvacetiletého Ondřeje Obergrubera komentují na rodinných oslavách. „Připadám si pořád stejný, ale okolí tam vždycky ty fáze nějak vypozoruje a pak to ve mně zůstane a není mi to příjemné,“ popisuje Ondřej, který chodívá třikrát do týdne hrát volejbal a jeho váha osciluje mezi devadesáti až sto kily, přičemž nižší je ta, kterou považuje za ideální stav. Obvykle v „krizi“ upraví jídelníček a pokouší se být aktivnější. Posledního půl roku tak omezil cukr a více si hlídá, co sní. „Jde o to, abych nemusel poslouchat, že jsem přibral pár kil a je to na mně vidět. Dělám to i kvůli sobě, ale já se cítím dobře i teď,“ vykresluje své myšlenky.
„Často se setkávám s tím, že rodiče jsou necitlivě kritičtí ke svým dětem, málokdo jim chce ublížit, ale mnohdy si nevidí do pusy,“ komentuje roli blízkých při utváření vztahu k tělu psycholog Kulhánek. Rodiče totiž mívají tendence opakovat to, co v dětství sami slýchali. Místo hodnoticích soudů, kritiky a srovnávání s vrstevníky by však měli svým potomkům „nabízet, podporovat a povzbuzovat“, tedy pomoci jim se zdravou životosprávou a pohybem. A pak je také naučit žít a pokusit se je spřátelit s jejich vlastním tělem. „Ono se to snadno řekne, ale bez toho to nejde,“ konstatuje. A pokud člověk při tomto procesu stojí o nějakou změnu, měl by si ujasnit, co je pro něj reálné, na co má čas a vůli, co mu dovolí jeho možnosti a schopnosti.
Pokud by měl jedenadvacetiletý student Jan poukázat na jednu chybu svých rodičů v této souvislosti, jednalo by se o to, že nad jistými potížemi dlouho zavírali oči. Před nástupem do školy mu jeden z příbuzných řekl, že by měl zesílit, protože se „bude muset prát“, a že toho dosáhne tak, že začne hodně jíst. Jan poslechl a ve 13 letech vážil přes 100 kilogramů. Lékaři, které navštěvoval kvůli astmatu, mu radili zhubnout. Rodiče ho před nimi vždy bránili, podle Jana až iracionálně. Rozhodnutí odjet do lázní a začít dodržovat nový stravovací a pohybový režim tak vyšlo od něj.
„Táta s tím nesouhlasil, ale pomáhal mi dodržovat pravidla,“ říká Jan, který pak za rok zhubl 30 kilogramů. Ve čtrnácti začal chodit s kamarádem do posilovny a to mu vydrželo do nástupu na vysokou školu. Při cvičení se stejně starou trojicí kamarádů mu došlo, že i kdyby se snažili všichni stejně, každý nakonec dosáhne jiných výsledků. „Snažil jsem se najít rozumný balanc, pro mě realizovatelný přístup, protože každý vychází z jiných podmínek a má jinou genetickou výbavu.“ Aktuálně prý do posilovny nechodí a po psychické stránce se cítí lépe. „Řekl bych, že jsem spokojenější. Fyzicky jsem na tom hůř, jsem slabší, vypadám hůř, ale je mi dobře,“ říká s dodatkem, že teď spíše s napětím pozoruje to, jak mu na hlavě ubývají vlasy.
Úplně v pořádku
Jestliže se muži, jejichž příběhy jsme popsali, na něčem většinově shodnou, tak je to jistě skutečnost, že jim ve veřejném prostoru schází více pozitivních vzorů. „Mám pocit, že se o tom moc nemluví, plno kluků s tím má problém, ale protože je atmosféra tichá, nemluví o tom ani oni,“ myslí si Ondřej. Martin na Instagramu delší dobu sledoval influencerky hovořící o sebelásce a po čase se podobným obsahem začal bavit, na druhou stranu uznává, že mohl mít pozitivní dopad na řadu žen a dívek. Takový, který by stejným způsobem cílil na muže, však nachází stěží. „Možná by mi pomohlo, kdybych v reklamách začal vídat normální týpky, a ne zarytý ideál svalnatého muže nebo velké testosteronem napíchané chlapy.“ Matouš Hrdina si myslí, že v českém kontextu vůbec chybějí muži, kteří by mluvili o svém duševním zdraví. „Jsme v situaci, kdy potřebujeme vzory z řad široce známých lidí, tedy že přijde například Marek Eben nebo Jaromír Jágr a budou třeba říkat, že mají deprese.“ To by pak mohlo vést k otevřenosti v mluvení o vztahu ke svému tělu. Psycholog Jan Kulhánek má za to, že by věci prospěli muži, kteří by ukázali, že není nutné mít atletickou postavu k tomu, aby se člověk cítil sebejistě a nepřenášel své nejistoty a frustrace na své tělo. „Někdo, kdo by říkal, koukej, můžeš se cítit dobře ve svém těle takovém, jaké je. Můžeš se o něj starat, ale nemusíš to přehánět. Můžeš vypadat úplně jinak, a přesto je to úplně v pořádku. A to samé bych přál i ženám.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
