0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kontext22. 5. 202218 minut

S medvědem v letadle

Rusko věří příběhům, ze kterých jde strach. Může se to změnit?

Ruští pohlaváři a veteráni sledují letošní vojenskou přehlídku na Rudém náměstí • Autor: Profimedia

Starý ruský vtip vypráví o dvou lovcích, kteří vyrazili na lov medvědů. Protože zvířata žijí v odlehlém kraji, je potřeba na místo doletět letadlem a pilot lovce cestou upozorňuje, že do letadla se vejde pouze jeden medvěd. Mužům se ale podaří zastřelit hned dva a plni hrdosti na svůj výkon dovlečou obě zvířata k letadlu. Námitky pilota, že budou příliš těžcí, nakonec umlčí storublový úplatek. Letadlo se s úpěním odlepí od země, nějakou dobu se snaží udržet ve vzduchu, ale pak se zřítí k zemi. Když se potlučené osazenstvo vymotá z trosek, ptají se lovci pilota, kde jsou. „Na stejném místě, kde jsme takhle spadli loni,“ zní odpověď.

Válka na Ukrajině vyvolala v řadě západních zemí pocit, že vztahy s Ruskem jsou odsouzeny ke stejnému osudu, o jakém vypráví předchozí anekdota: tedy k neustále se opakujícímu krachu, kolizi a ničivé srážce. Země, které jako Česko zažily sovětskou okupaci, se pak jen těžko brání pocitu, že od Ruska zkrátka nelze čekat nic dobrého.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

„Může být vůbec někdo překvapený?“ ptal se po ruském přepadení Ukrajiny americký historik a přední znalec Ruska Stephen Kotkin v květnovém vydání časopisu Foreign Affairs. „Gangsterský režim v Kremlu se rozhodl, že jeho bezpečnost ohrožuje podstatně menší soused a země se bude cítit bezpečnější, když ukousne kus sousedova území. Jednání selžou a Moskva zaútočí,“ zmínil Kotkin ve svém textu situaci vypadající přesně jako události, které předcházely agresi proti Ukrajině. Ve skutečnosti však jde o rok 1939 a sovětskou invazi do Finska.

Kotkin historickou paralelu nepoužívá proto, že by chtěl říci, že se historie opakuje. Jak sám píše, nechce ani říci, že by v Rusku existovalo něco jako vrozený sklon k agresivitě. Útok na Ukrajinu je ovšem podle amerického historika pokračováním příběhu, který se táhne ruskými dějinami po staletí a který ovlivňuje, jak Rusko vnímá samo sebe i svět kolem. Je to příběh o zemi a společnosti, kterou představa o vlastní výjimečnosti v kombinaci s obavou z okolního světa vedla ke snaze neustále rozpínat svoji moc a agresivně si podrobovat své sousedy. Kromě orientace v příčinách současného konfliktu ten příběh nabízí i vhled do toho, co lze v budoucnosti od Ruska očekávat – a kde hledat naději.

Za lid, domovinu, za Rusko

Když 9. května ruský prezident Vladimir Putin vystoupil na Rudém náměstí během oslav připomínajících konec druhé světové války, ve svém projevu ani nevyzval ke všeobecné mobilizaci, ani nehrozil jadernými zbraněmi, jak se mnozí obávali. Putin vlastně neřekl téměř nic, co by objasnilo, jaké má další úmysly. Naznačil ale, kde leží kořeny současné ruské agrese. „Naši vojáci s nepřítelem bojovali u Moskvy, Leningradu, Kyjeva i Minsku, Stalingradu i Kursku, Sevastopole i Charkova,“ vzpomněl Putin na boje z druhé světové války. „A tak jako v minulosti, i dnes na Donbase bojují vojáci za náš lid, za bezpečnost domoviny, za Rusko.“ Hlavní města Běloruska, Ukrajiny i Ruska, připomněl posluchačům Putin, čelila ve druhé světové válce nebezpečí společně, bok po boku jako součást jedné velké napadené říše, a tak by to viděno očima vládnoucí ruské elity mělo zůstat i dnes.

Rozpad Sovětského svazu a vznik samostatných států místo předešlých, Moskvě plně podřízených „sovětských republik“ postavily Rusko před otázku, jaký vztah chce s novými suverénními sousedy mít. A nejnaléhavější ta otázka byla v případě Ukrajiny. Žádná z postsovětských zemí totiž nehraje pro Rusko tak důležitou roli jako Ukrajina. Jak ve svých dějinách Ruska nazvaných Lost Kingdom (Ztracené království) vysvětluje ukrajinsko-americký historik z Harvardovy univerzity Serhii Plokhy, „ruské velmocenské ambice i vnímání sebe sama vždy stály na představě, že Ukrajina je sice specifickou, ale nedílnou součástí Ruska“. Na vazbách na Kyjevskou Rus postavili první ruští carové zakládající příběh vznikajícího státu a v 19. století se pak začalo pracovat pracovat i s teorií, že ruský národ se skládá ze tří větví: velkoruské, maloruské (tedy ukrajinské) a běloruské. A dnešní Rusko, píše Plokhy, se po rozpadu sovětské říše těžce vyrovnává s tím, že jeho současné politické hranice neodpovídají jeho velmocenským představám a snům o imperiální velikosti.

Nevyjasněný vztah k tomu, kde přesně začíná a končí Rusko, která území by měla spadat pod vliv Moskvy a kdo vlastně je Rusem, je podle historiků stovky let starý a neomezuje se jen na Ukrajinu. Ruský stát vznikal jako dílo za pochodu a s ukusováním nových území neustále měnil hranice. „Každý silný panovník v ruských dějinách vždy přidal nějaké nové území,“ říká Jaroslav Kurfürst, politický geograf a diplomat, který se Rusku dlouhodobě věnuje na ministerstvu zahraničí. Územní expanze se tak stala součástí ruské státní identity, píše Kurfürst ve své knize Příběh ruské geopolitiky.

Obrovská rozloha území, kde prakticky neexistovaly přirozené přírodní hranice, a tedy ani žádná přirozená ochrana, pak podle známého amerického politického geografa Roberta Kaplana vysvětluje, proč mělo Rusko neustále potřebu expandovat dál a dál: posouvání hranic se v očích ruské elity stalo způsobem ochrany říše. Nejvýraznějším úspěchem této strategie bylo čtyřicetileté období po druhé světové válce, kdy se Rusku podařilo vytvořit si nárazníkové předpolí až daleko ve střední Evropě ze států, mezi které patřilo i Československo.

Menší státy kolem svých hranic pak Rusko podle expertů vždy vnímalo ne jako země s vlastní suverenitou, kterou je potřeba respektovat, ale jako území, na kterých velmoci rozehrávají své hry. „Ať za carů, bolševiků nebo Putina, Rusko na světové mapě vždy vidělo jen několik velmocí, s nimiž je dobré dělat diplomacii a čas od času respektovat i jimi nastavené limity, ale všichni ostatní jsou jen žetony v pokeru. A vy usilujete o to mít je vyrovnané na své straně stolu, protože když nejsou vaše, tak jsou soupeře,“ vysvětluje Michael Kimmage, historik a bývalý šéf odboru pro Rusko na americkém ministerstvu zahraničí.

Vytlačit z Krymu. (Ruská vojska prohrávají u Sevastopolu během krymské války, 1855) • Autor: Print Collector/Getty Images
Vytlačit z Krymu. (Ruská vojska prohrávají u Sevastopolu během krymské války, 1855) • Autor: Print Collector/Getty Images

Územní zisky však nebyly zadarmo – a ruská historie zde nabízí jasné paralely se současností. Nová území totiž často nebylo jednoduché do říše včlenit. Když si například za vlády Kateřiny Veliké Rusko podrobilo kus dnešního Polska a Běloruska, součástí absolutistického ruského impéria se najednou stala území, kde vznikla první demokratická ústava na evropském kontinentu. Připojením Krymu v témže období zase pod carskou pravoslavnou vládu spadlo tamní muslimské obyvatelstvo. Snaha začlenit nová území pak byla náročná a drahá a probíhala na úkor investic do rozvoje vlastní ruské společnosti. „Rusko si svá nová panství podrobovalo represemi, vojenskou přítomností a rusifikací nových území, kdy veškeré úřady, školství nebo univerzity fungovaly jen v ruštině,“ říká Daniela Kolenovská z katedry ruských a východoevropských studií Karlovy univerzity. A za expanzi tak podle ní Rusko platilo ještě jinak než finančně: vznikem masy neloajálního obyvatelstva v hranicích státu nebo těsně za nimi.

Ve vztahu se Západem se kromě již zmíněné obavy z toho, že by mohl na Rusko zaútočit nebo podněcovat vnitřní nepokoje, projevoval ještě jeden strach – vědomí vlastní ekonomické i technologické zaostalosti. Jak dokazuje řada historiků, pro carskou říši se Západ stal zdrojem inspirace i obav a ruské elity opakovaně řešily, zda se mají pokoušet Západ dohnat, nebo být hrdí na ruskou – jakkoli v západní perspektivě „zaostalou“ – odlišnost. Pocit vlastní výjimečnosti napříč ruskou historií nacházel různá zdůvodnění – jedním z nich bylo například přesvědčení, že ze spartánského, chudobě přivyklého a pravé křesťanské hodnoty neúnavně strážícího Ruska jednou přijde spása i do sice bohatého, ale morálně pokleslého Západu. A tento argument je silný i v dnešním Rusku, připomíná Kolenovská, kde se hodně mluví o západním hédonismu, úpadku morálky nebo úbytku tamních věřících v kontrastu s ruskou nebojácností, velikostí a schopností vést vítězné války s islámskými protivníky, jako například v Sýrii. „Typicky ruské je, že násilná expanze vyplývá z kvazináboženského a pseudomesiášského pojetí dějin. Vytvořili si síť národního a společenského sebeklamu, v níž žijí a kterou se snaží vnutit světu,“ uvedl ve stejném duchu pro Hospodářské noviny historik a teolog Tomáš Petráček.

Všechny výše popsané tendence se, jak už bylo naznačeno, slily v příběh, který dodnes ovlivňuje ruské vnímání sebe i světa. Pocit vnějšího ohrožení se mísí s přesvědčením, že Rusko musí zůstat velmocí, protože na těch jediných ve světě záleží a protože má kvůli své výjimečné civilizační misi na velmocenské postavení nárok. Nejde o příběh, na kterém by se ruské elity vždy nutně shodly, zároveň se ale opakuje znovu a znovu v nejdůležitějších ruských institucích, které mají na starosti zahraniční i bezpečnostní politiku. „Řada carských důstojníků bojovala za bolševiky, lidé kolem Putina zase téměř bez výjimky pocházejí z prostředí bezpečnostních složek Sovětského svazu,“ říká Jakub Eberle, ředitel výzkumu pražského Ústavu mezinárodních vztahů, když poukazuje na to, jakou cestou si generace elit příběh o vlastní velikosti i ohrožení předávají.

Když byl již zmiňovaný historik Kotkin dotazován americkým časopisem The New Yorker, co způsobuje vytrvalou popularitu Putinova režimu u ruského obyvatelstva, odpověděl: „Režim má pro lidi příběhy – o ruské velikosti, o nepřátelích doma i o nepřátelích venku. A příběhy jsou silnější než policie, ačkoli nesmíme umenšovat brutalitu režimu. Touha po tom být velmocí, ambice vykonávat speciální poslání a obava, že okolní svět se Rusko snaží dostat na kolena, to jsou příběhy, které v Rusku fungují. Ne na každého, mnoho Rusů si myslí něco jiného. Ale Putinovo vidění světa je tam velmi silné.“

Oblouk zpátky

Právě probíhající válka na Ukrajině je dalším okamžikem, kdy pomyslné letadlo přetížené nákladem ruského velikášství, strachu a imperiální agresivity vzlétlo – a podle posledního vývoje na bojišti, kdy ukrajinská armáda tu ruskou zatlačuje (více v rámečku Zkusí Rusko na Ukrajině plán D?), dost možná směřuje k dalšímu pádu. V invazi se také opět odráží mnohé z již zmíněné ruské historie. Nařídil ji despota z Kremlu, kterému se podařilo umlčet jakoukoli opozici, a ruskou veřejnost vybičovává vládní propaganda hlásající, že Rusko je v ohrožení, protože kus jeho dávného území si přivlastnili nacisté, vymysleli si „nikdy neexistující stát“ Ukrajinu a dali ji k dispozici pro válečnické záměry zlých Američanů. Třicet let po rozpadu Sovětského svazu dokončilo Rusko oblouk zpátky k těm nejhorším vzorcům ze svých dějin.

Proti nacismu na věčné časy a nikdy jinak. (Letošní květnový průvod Moskvanů vzpomínajících na své příbuzné, kteří bojovali ve druhé světové válce) • Autor: Getty Images
Proti nacismu na věčné časy a nikdy jinak. (Letošní květnový průvod Moskvanů vzpomínajících na své příbuzné, kteří bojovali ve druhé světové válce) • Autor: Getty Images

Známá ruská analytička Lilija Ševcova již před sedmi lety, tedy rok po ruské anexi Krymu, psala o tom, že se Rusko změnilo v tvrdě autoritářský stát a může se stát hlavním protivníkem Západu. Tou dobou již podle ní bylo jasné, že se Rusku nepodařilo využít prostoru, který mělo po rozpadu Sovětského svazu, aby se změnilo. „Ruské elity, hlavně ty, které se tvářily jako liberální, selhaly a nedokázaly porážky ve studené válce využít k tomu, aby z Ruska udělaly zemi postavenou na vládě práva,“ psala Ševcova v textu nazvaném Forward to the Past (Kupředu do minulosti). „Rusové si možná budou muset prožít úplnou diktaturou, než se znovu pokusí vydat na cestu liberálních reforem,“ odhadovala v roce 2015. Vývoj posledních sedmi let dal Ševcové za pravdu, a co se týče stavu svobod v zemi, tak se situace v Rusku změnila jen k horšímu. Západ tak dnes stojí před otázkou, co s Ruskem. Může se země někdy změnit tak, aby nepředstavovala hrozbu pro své okolí?

I zmíněný politický geograf Robert Kaplan, který své argumenty o kolektivním výkonu a chování ruské společnosti staví z velké části na neměnnosti geografie a tamních přírodních podmínek, odpovídá na otázku Respektu, zda se ruský stát může změnit, stručným „nikdy neříkej nikdy“. A pohled na ruské dějiny ukazuje, že nepředstavují pouze nekonečnou řadu autokratů střídajících se za pasivního přihlížení ruské společnosti. Například chaotické a nevypočitatelné období kolem první světové války a následné říjnové revoluce obsahuje mnoho okamžiků, kde stačilo málo a ruské dějiny mohly nabrat zcela jiný směr. Stejně tak mnohé šance dal rozpad Sovětského svazu. Pomyslných oken příležitostí ale Rusko zatím nikdy pořádně nevyužilo a ve světle brutality na Ukrajině prakticky zmizela jakákoli naděje na to, že by za Putinovy vlády země nabyla nějakou smířlivější podobu. „Putin, to je válka a teror,“ říká Jan Šír z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK. A obdobně mluví i již citovaný zahraničněpolitický expert Michael Kimmage, podle něhož je diplomacie v dohledné době „mrtvá“. „Potřebujeme nový typ vedení Ruska, a to není v našich silách zařídit. Dokud máme v Kremlu Putina nebo nějakého jeho studenta, lepší to nebude,“ dodává.

Kdy devětašedesátiletý Putin přestane Rusku vládnout, samozřejmě nevíme. Výsledek války na Ukrajině však podle pozorovatelů může přispět k jeho konci, zvlášť pokud ruská armáda nedosáhne žádného úspěchu. „Jsem toho názoru, že Ukrajina jako stát agresi ustojí, a v dlouhodobé historické perspektivě může dokonce získat zpět jak Krym, tak Donbas,“ říká Jaroslav Kurfürst. Otázkou pak je, zda by takovou situace Putin ustál, nebo zda by přišel například nějaký palácový převrat. Obdobně mluvil v polovině května i šéf ukrajinské vojenské tajné služby, podle něhož proces změny ruského vedení „již probíhá“. Nicméně takový scénář by sice odstranil od moci Putina, pokud by však jeho nástupce vzešel ze současných kremelských kruhů, nelze spoléhat na to, že by nutně odstartoval nějaké zásadní změny Ruska na domácí i zahraniční scéně.

Malé státy jsou buď vaše, nebo soupeře.

Odborníci, s nimiž Respekt při přípravě tohoto textu hovořil, jsou skeptičtí i k tomu, že by v blízké budoucnosti Putina mohla od moci odstavit síla občanské společnosti. Současný vládnoucí režim si dal dobrý pozor, aby jakéhokoli schopného vyzyvatele zavraždil, uvěznil nebo jinak odstranil a nedovolil vyrůst dalším silným politikům. Ruská opozice je pak po letech represí rozbitá. Jak s odkazem na existující výzkumy připomíná ředitel Ústavu mezinárodní vztahů Ondřej Ditrych, Putinův režim používá na ruskou společnost stejné hybridní strategie, jaké se pak pokoušel uplatňovat i vůči západním zemím: jejich cílem bylo vytvořit dojem, že je nemožné rozpoznat rozdíl mezi pravdou a lží a odradit lidi od zájmu o veřejné dění. Pak nastoupila rostoucí represe a agresivní propaganda a výsledkem je společnost, která je do sebe uzavřená a neochotná se občansky angažovat. Aby došlo k nějaké změně, musela by podle Ditrycha prasknout bublina vládní propagandy – třeba i pod tíhou informací, které přinesou vracející se ruští vojáci – a všeobecná nespokojenost narůst do takové míry, že by minimálně část společnosti byla ochotná spojit se v odporu proti režimu a začala by na něj vytvářet tlak zespoda.

Ke skutečně dlouhodobému úspěchu však potenciální opozice potřebuje dostatečně lákavou alternativu, kterou by ruské společnosti nabídla. A zde podle některých odborníků vyvstává problém. Vnímání politiky v ruské společnosti totiž neovlivnila pouze dvacetiletá Putinova vláda, ale i chaos a ekonomický rozvrat, který nastal v devadesátých letech po rozpadu Sovětského svazu. Nepochopení toho, jak se něco tak dramatického mohlo stát dřívější supervelmoci, pak vedlo k dlouhodobé skepsi vůči politice a rozšíření konspiračních teorií ve společnosti. „Demokratizace se v Rusku zdiskreditovala v devadesátých letech a nyní se to stejné děje nacionalistickému proudu,“ říká Daniela Kolenovská. Není tak úplně jasné, z čeho by měla opozice ideově čerpat, aby mohla nějakou alternativu představit. Válka na Ukrajině pak podle historičky cestu ke změně ještě víc zkomplikuje. „Na Ukrajině nevraždí Putin, ale dvě stě tisíc ruských vojáků. Silové složky jsou dnes páteří ruské společnosti, prostoupily ji a lidé nebudou chtít, aby se zločiny vyšetřily,“ přidává Kolenovská další důvod, proč podle ní zásadní obrat ruské politiky nyní nevzejde na popud tamních občanů.

Dobrý tmel

Zda a jak je možné, aby se proměnila i ruská společnost tak, aby začala kriticky promýšlet nejen ruské počínání na Ukrajině, ale celý svůj národní příběh, je otázka, na kterou sami experti hledají uspokojivé odpovědi. Podle některých by se musely například změnit instituce, které pomáhají ruský příběh o ohrožení a vlastní výjimečnosti neustále oživovat – tedy média nebo vzdělávací systém. I zde však platí již řečené, že za Putina se to nestane. Jiní pak připomínají, že v zahraničí dnes žije zhruba pět milionů Rusů, kteří často odešli právě kvůli nesouhlasu s Putinovým režimem. Jejich návrat by mohl pro Rusko představovat naději, jde však o běh na dlouhou trať.

To ovšem neznamená, že se Rusko v příštích letech nemůže změnit. Naopak, řada expertů dnes mluví o možnosti zcela dramatické započaté proměny země. Nepřišla by jako výsledek nějakého kremelského puče či vzedmutím opozice, ale nastartovat by ji mohly ukrajinskou válkou vyvolané proměny na mezinárodní scéně. Jeden ze scénářů takovéto proměny počítá s tím, že válkou vyčerpané Rusko upadne do područí Číny a z její nelítostné náruče bude po pár letech ještě rádo prchat zpátky směrem k Západu. „A pak bychom měli být připraveni diktovat si podmínky,“ tvrdí například politický geograf Michael Romancov.

Obr narazil. (Fronta zajatých sovětských tanků během zimní války o Finsko) • Autor: Popperfoto via Getty Images
Obr narazil. (Fronta zajatých sovětských tanků během zimní války o Finsko) • Autor: Popperfoto via Getty Images

Druhý možný – a podle odborníků docela reálný – scénář proměny říká, že Rusko současné tlaky neunese a celé se rozpadne. Ačkoli se na to občas zapomíná, Rusko je státem zastřešujícím více než sto národů a existuje v něm i přes dvacet autonomních republik, které často tvoří národy se silnou kulturní identitou. O možnosti, že by Rusko přišlo o území na svém okraji, se mluvilo již v devadesátých letech, když se rozpadl Sovětský svaz. Někteří historici ostatně argumentují, že konec Sovětského svazu nikdy neměl být vnímán jako něco, co se odehrálo v rozmezí několika let, a je naopak nutné ho vidět jako dlouhodobý proces, jehož součástí je například i válka na Ukrajině – a nepochybně i další drobení Ruska, pokud by k němu došlo. Taková situace by nevyhnutelně otřásla v samotných základech představami Rusů o tom, kam až sahá ruský svět a kdo do něj patří. A ruské elity by pak stály před výzvou začít budovat ruský národ v podstatně menších hranicích a se skromnějším příběhem.

Ani jeden ze scénářů možné změny nepředpokládá, že by její podobu Západ mohl přímo ovlivnit. Oba také nečekají, že by ke změně mohlo dojít v nějakém blízkém časovém horizontu. A žádný neslibuje, že při jeho realizaci nedojde k nové nestabilitě a zvratům, které teď nejsme schopni domyslet. Nejasná budoucnost pak ale činí o to naléhavější výzvy současnosti. „Rusko musíme brát takové, jaké dnes je, a to je diktatura, která vede již několikátou agresivní válku za sebou. Na vytváření budoucnosti je potřeba se aktivně podílet a to teď znamená nedopustit, aby Ukrajina padla,“ říká expert z Institutu mezinárodních studií Jan Šír s tím, že pokud Putin prohraje a Rusko vzejde z války oslabené, existuje šance, že nebude mít na podobné aktivity v budoucnu prostředky.

Česko i Západ se tak dnes nacházejí v situaci, kdy za svou hranicí budou mít nebezpečnou, nevypočitatelnou říši, která se zřejmě v blízké budoucnosti jen tak nezmění. „To ale nemusí být tak hrozný osud. Finové mají dlouho po boku ruského medvěda, který je už jednou napadl, a dokážou s tím žít. Naučit se žít s trvalým nebezpečím může být dobrý tmel pro národy, aby začaly racionálně uvažovat o svém osudu,“ říká slovenský komentátor Milan Šimečka. Jak ukázalo nedávné rozhodnutí Finska požádat o vstup do NATO, desítky let dlouhá finská zkušenost s promýšlením existence v sousedství Ruska dnes velí, že pro neutralitu již není prostor.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].