Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kontext

Domů do války

Reportáž z návratu ukrajinské rodiny do rozbitého Černihivu

Lena a Vadym jedou domů.
Lena a Vadym jedou domů.

Linkový autobus vyjíždí v osm večer už z Prahy téměř plný. Cestou přes zastávky na Moravě a v Polsku nabírá další pasažéry a do Lvova, první zastávky na Ukrajině, vjíždí v poledne se všemi sedadly obsazenými. Sedí na nich ukrajinští občané, kteří se vracejí zpátky domů.

„Těšíš se, Vadyme?“ ptá se Lena svého třináctiletého syna a on odpoví, že „moc“. Míříme do Kyjeva, dnešní cílové stanice. Lena Kompanec s Vadymem cestují ve skupině, spolu s nimi jede z Česka domů i Lenina neteř Darja s pětiletou dcerou Sašou. Všichni čtyři mají stejný cíl, z dnešní konečné v hlavním městě se budou přesouvat do Černihivu, města na severozápad od Kyjeva vzdáleného 70 kilometrů od běloruských hranic, o jehož údělu v posledních týdnech psaly noviny po celém světě jako o „humanitární katastrofě“.

Chrám Proměnění Páně v centru Černihivu
Chrám Proměnění Páně v centru Černihivu

Rodina Leny Kompanec je jednou z tisíců rodin, které v únoru či březnu utekly z Ukrajiny před střelbou, bombardováním, raketami a krutostí Putinových vojáků a teď se vracejí žít v realitě války.

„Je to masivní jev. Před několika týdny se nám nemohli vejít do autobusu lidé, kteří utíkali z Ukrajiny do bezpečí. Teď od dubna jezdíme z Ukrajiny poloprázdní, zato na Ukrajinu máme plno,“ říká ukrajinský řidič Jurij společnosti TransTempo, pravidelné linky mezi Českem a Ukrajinou, při jedné z krátkých přestávek u benzinové pumpy. „A co taky jiného? Tady jsme doma.“

Popovídat si pořádně o tom, co lidi tak brzy po útěku z nebezpečí táhne zpět k životu ve válce a jak takový návrat do válečných zón vypadá, není na konečné v Kyjevě čas. Je půl desáté večer, za chvíli začíná policejní hodina. Ulice musejí být prázdné. Je třeba se co nejrychleji ubytovat. S rodinou Leny Kompanec se domlouváme na setkání druhý den v Černihivu.

Kruté chvíle

Maršrutka, malá dodávka plná lidí, kteří si místo zamluvili na internetu, vyráží z Kyjeva brzy ráno. Je nás v ní jedenáct. Lidé si cestou povídají o tom, že dnes to jde dobře: nedávno to z Kyjeva do Černihivu kvůli válkou zničeným silnicím a nebezpečí min trvalo skoro pět hodin, dnešní tři a čtvrt jsou krásný čas. Před válkou trvala cesta necelé dvě. Silnice jsou stále rozbité, most přes řeku Desnu vedoucí do Černihivu na přímé trase z Kyjeva Putinovi vojáci vyhodili do vzduchu, trasa je částečně improvizovaná, chvílemi jedeme objížďkami po lesní cestě. Čím blíž k Černihivu, tím jsou stopy války za okny patrnější.

„Podívejte, optimisti, myslí, že je po všem, o tom já pochybuju,“ komentuje penzistka Alla obraz za oknem: dva muži mezi troskami domů zkoušejí položit novou střechu na dům s vybitými okny, vykloubenými dveřmi a děrami od střel. I Alla se dnes vrací domů: osmý den války pro ni do ostřelovaného Černihivu přijel syn z východního Kyjeva a odvezl si ji k sobě. Její dům na sídlišti stojí, vedlejší dům je však zničený bombou a požárem, její kamarádka útok nepřežila. Zpět z Kyjeva jede sama – syn narukoval do armády. „Neprosila jsem ho, ať tam nechodí. Plakala jsem tajně. Muži musejí bránit Ukrajinu, chápu to,“ říká paní Alla.

Útočiště dětí při náletech, chodba bytovky.
Útočiště dětí při náletech, chodba bytovky.

Čerství navrátilci z relativního bezpečí jsou i manželé, od nichž si v Černihivu pronajímám přes ubytovací aplikaci garsonku. Z útočiště na západě Ukrajiny, kam rakety padaly málo, se Ira a Pavlo Šymkovi a jejich dcera a syn ve školním věku vrátili jen o den dřív. Přemýšleli, jak říkají, o tom, že i když se odtud Putinovi vojáci v prvním dubnovém týdnu stáhli a přímé boje tak po čtyřiceti dnech urputného ostřelování skončily, přece jen Černihiv leží blízko běloruských hranic, od nichž k nim Putinovi vojáci přitáhli. Moc bezpečné místo k životu to zatím není. Na „kříž“, jak říkají, tedy trojmezí, kde se stýká Ukrajina, Bělorusko a Rusko, je to jen 80 kilometrů. Odtud Putin na Ukrajinu stále pálí a ostřeluje ukrajinskou armádu a manželé „nevidí tomu zabijákovi do hlavy“, spoléhat se tedy na to, že se vražedné běsnění v Černihivu nebude opakovat, nemohou. „Ale už jsme museli domů. Zůstala nám tady maminka a babička,“ popisuje Ira Šymko.

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].