V roce 1917 vyšla vůbec první turistická encyklopedie v českých zemích, kniha Turistika Jiřího Gutha-Jarkovského s příznačným podtitulem Turistický katechismus. V ní se tento neúnavný sportovní a turistický propagátor (a též „mistr“ společenské etikety a po několik let předseda Klubu českých a po roce 1918 Klubu československých turistů) věnuje všemožným rozmanitostem cestování: od praktických rad typu „Se smutnou tváří na výlety nechoď!“ až po postřehy a úvahy o tom, co turismus jedinci i společnosti přináší.
„Cestovati pro zábavu, která náleží najmě v rozkoši z pobytu ve přírodě vůbec a pak ve vyhledávání méně známých a krajinářsky i jinak vynikajících končin, neméně také pro osvěžení tělesné i duševní – toť turistika,“ přibližuje v úvodu tento pojem autor, aby se na dalších stránkách věnoval druhům turistů. Ty jsou podle něj čtyři: pěší, novodobí, kombinovaní a horolezci. Nejcennější druh jsou pak turisté pěší, neboť jsou „turisty původními a nejvlastnějšími z idylicky krásných dob turistiky“.
Oněmi idylickými dobami Guth-Jarkovský míní jejich prvopočátky spojené s nástupem romantismu a národním obrozením. Spojovaly se v nich toulky přírodou s výpravami na – pro český národ důležitá – místa: Říp, Blaník, Karlštejn… Koncem 19. století pak „toulání se krajinou“ začalo sílit v masovější turistiku, která si však žádala své: budování turistických ubytoven a nocleháren, stavění rozhleden, vydávání map a průvodců, ale také značení pěších turistických…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
