Ještě jsme se nedohodli

Je možné, že je uprostřed vší hrůzy a ničení na dosah mírová dohoda mezi napadenou Ukrajinou a ruským agresorem? Na počátku minulého týdne se na chvilku zdálo, že by tomu tak skutečně mohlo být. V pondělí Rusko i Ukrajina oznámily, že se následujícího rána obě strany sejdou v Istanbulu, z ruské strany zaznívaly poznámky o tom, že Ukrajinci projevili smysl pro pragmatičnost. Jednání pak v úterý ráno osobně zahájil turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan, což mohlo naznačovat, že hostitelé skutečně očekávají alespoň nějaký hmatatelný posun, ne-li přímo průlom. „Výsledky dnešních jednání mohou otevřít cestu ke schůzce mezi prezidenty Putinem a Zelenským,“ prohlásil Erdoğan a dodal, že by v takovém případě Turecko bylo ochotno summit znepřátelených mužů uspořádat. A Rusko ještě přidalo další signál, že by se snad jednání mohla pohnout nadějným směrem: jeho ministerstvo obrany ohlásilo „radikální, několikanásobné omezení vojenské aktivity“ v okolí hlavního města Kyjeva a nedalekého, strategicky důležitého Černihivu.

Ukrajinci před jednáním zase projevili ochotu přistoupit na status neutrálního státu, což je vlastně splnění jednoho z ruských požadavků, které invazi předcházely: že se Ukrajina nikdy nesmí stát členem Severoatlantické aliance. Ruská strana toho chtěla ve skutečnosti více, před vpádem požadovala ještě ukrajinskou „demilitarizaci“, tedy prakticky odzbrojení Ukajiny tak, aby byla vydána na milost Kremlu, a její „denacifikaci“, což je putinovské synonymum pro svržení demokraticky zvolené vlády se západním směřováním a její nahrazení loutkovým, promoskevským režimem. Rusové dva poslední požadavky přestali během dosavadních šesti týdnů války postupně zmiňovat a aspoň veřejně s nimi do vyjednávání nešli. To je samo o sobě projevem změny poměrů na ukrajinském bojišti, a nikoli v ruský prospěch.

Oslovili jsme a čekáme

Oba vstupní body jednání si zaslouží vlastní pozornost. Ruský odchod od Kyjeva byl například navržen téměř nonšalantně, jako by ani nešlo o nic tak zásadního, jako je ukončení ofenzivy proti hlavnímu městu Ukrajiny. Absence požadavku ukrajinské „denacifikace“ se změnou ruských bojových plánů nepochybně souvisí, bez obsazení Kyjeva jde samozřejmě k ledu také plán na svržení ukrajinské vlády. Původní příběh, jak si ho putinovský režim zjevně rýsoval, tak oficiálně mění podobu.

Je docela pravděpodobné, že možnost nabídnout ukončení kyjevské ofenzivy jako vstřícný krok do jednání v Istanbulu přišla Rusku vhod. Jeho armáda nejen proti Kyjevu už dlouhé týdny nepostupuje a nedaří se jí dokončit obklíčení hlavního města, ale Ukrajina ještě navíc hlásí aspoň částečný přechod do protiútoku. Americké výzvědné služby pak na základě satelitních snímků upozorňují, že se Rusové začali v okolí hlavního města již před časem zakopávat do defenzivního postavení, tedy vlastně že se pouze snaží udržet pozice proti dotírajícím ukrajinským vojákům.

Úterní „gesto dobré vůle“ také dobře zapadlo do jiných ruských prohlášení. Již o víkendu vystoupili na tiskové konferenci ruského ministerstva obrany hned tři generálové s tím, že ruské tažení vlastně postupuje podle plánu. Fáze jedna prý byla ukončena a nyní se Rusko soustředí na fázi druhou, jež má vést k dosažení „skutečného cíle“ tažení, totiž dobytí celého východoukrajinského Donbasu, z něhož před válkou Rusko drželo jen část v podobě dvou odtržených separatistických „republik“. Generálové vlastně mnohatýdenní útok proti hlavnímu městu, při němž Rusko zaznamenalo vážné ztráty na životech vojáků i na zničené technice, líčili jako jakousi lest, jež měla odvést pozornost od ruského postupu na východě a jihu Ukrajiny a poutat na sebe významnou část ukrajinských ozbrojených sil. V úterý pak s téměř totožnou verzí vystoupil i ruský ministr obrany Sergej Šojgu.

Bezpečnostní záruky by byly ve skutečnosti silnější než článek pět Aliance.

Pokud jde o ukrajinskou nabídku neutrality, ta má, aspoň ve své veřejné podobě, zatím velmi nejasné obrysy. Není například jasné, zda – či do jaké míry – obsahuje i „demilitarizaci“ země, tedy omezení existence samostatné ukrajinské armády. Ukrajina v každém případě žádá, aby země dostala výměnou za svůj neutrální status bezpečnostní záruky od celé řady západních demokratických zemí. Podle vyjednavačů by se mělo jednat o Spojené státy, Velkou Británii, Francii, Turecko, Německo, Kanadu, Polsko a Izrael.

Místopředseda ukrajinského parlamentu Oleksandr Kornijenko v rozhovoru s Respektem vysvětlil, že Ukrajina by podle svých představ uzavřela s každou ze zmíněných zemí dvoustrannou dohodu, jež by zavazovala k okamžité vojenské pomoci Ukrajině v případě jejího napadení. „V tuto chvíli jsme země oslovili a čekáme na jejich vyjádření,“ vysvětlil Kornijenko s tím, že „k přijetí a implementaci záruk může dojít teprve po skončení všech bojů a poté, co Rusko stáhne svoji armádu na pozice před začátkem války“. To je mimochodem důležitý detail, který podtrhuje i prohlášení ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Ten v rozhovoru s ruskými nezávislými novináři o předminulém víkendu prohlásil, že „chápe, že je nemožné vytlačit Rusko kompletně z ukrajinského území. To by vedlo ke třetí světové válce. Já tomu rozumím, a proto navrhuji kompromis. Vraťte se zpátky tam, kde to všechno začalo, a potom se pokusíme nějak vyřešit otázku Donbasu.“ K dalšímu jednání o osudu už před časem Rusy zabraného Krymu pak má sloužit patnáctileté období od uzavření příměří.

Celé fungování bezpečnostní pojistky provází řada otázek. Podle výroků hlavního ukrajinského vyjednavače Davyda Arachamiji by se mělo vlastně jednat o jakousi náhražku členství v NATO, jež ruská strana systematicky odmítá. „Aktivační mechanismus je ve skutečnosti silnější než v případě NATO,“ uvedl Arachamija. Zatímco totiž článek pět zakládací smlouvy Severoatlantické aliance počítá po případném napadení některé z členských zemí s vládními konzultacemi, jejichž časový rámec není nijak stanoven, Ukrajinci si představují automatický mechanismus, jenž spustí obrannou reakci téměř okamžitě. „Vzhledem k tomu, jak rychle se dnes věci vyvíjejí, považujeme za maximální časový horizont 72 hodin. Během 72 hodin musí všechny garantující země vyhodnotit situaci, rozhodnout se, zda se jedná o agresi, speciální vojenskou operaci, nebo válku, a musí poskytnout vojenskou pomoc,“ prohlásil před jednáním hlavní ukrajinský vyjednavač. Podle již citovaného místopředsedy parlamentu Kornijenka by se garantující země v případě nedodržení závazku stavěly do pozice států, jež porušují mezinárodní smlouvy.

Otázka je, nakolik budou oslovené státy ochotny na sebe závazek ručení za ukrajinskou bezpečnost vzít, protože takto postavená dohoda by je téměř automaticky vedla ke střetu s případným ruským agresorem, tedy k něčemu, co dnes všechny tyto země opakovaně odmítají. Zástupce generálního tajemníka NATO Mircea Geoană například minulý týden Respektu opět potvrdil, že vyhnout se přímé konfrontaci s jaderným Ruskem je pro členské státy NATO nepřekročitelná hranice. „Věříme, že naše pomoc je přesně taková, jaká Ukrajině válku pomůže vyhrát, aniž by NATO zavlekla do přímé války s Ruskem. Tohle je hranice, kterou se snažíme nepřekročit. A myslím, že je to rozumné. Pomáháme, nicméně nechceme rozpoutat válku mezi NATO a Ruskem,“ řekl Geoană Respektu.

Spojené státy zatím na žádost Ukrajiny o bezpečnostní ručení nereagovaly, jiné země však dávají už teď najevo, že mají s ukrajinskou představou problém. Americký deník The Wall Street Journal například citoval nejmenovaného představitele německé vlády, podle nějž je potřeba ukrajinské návrhy „upřesnit“, ale že již teď je zároveň jisté, že by mezi garanty bezpečnosti muselo být i Rusko. Francie zase dávala podle jiného nejmenovaného zdroje najevo, že garance by se musely obejít bez popsaného závazného spouštěcího mechanismu pomoci, což ovšem zase vyvolává otázku, k čemu by bezzubé záruky byly Ukrajině dobré. Nejasné je také to, proč by Rusko mělo s navrhovaným mechanismem souhlasit snáze než se členstvím Ukrajiny v NATO, nebo proč by západní země poskytovaly jednostranné záruky – NATO funguje na základě reciprocity a má stálé vojenské i politické struktury.

Říkat a dělat

V každém případě zdánlivě vstřícná atmosféra z počátku minulého týdne zmizela během úterka v řádu hodin podobně, jako se v tuhle roční dobu běžně mění aprílové počasí. Již v úterý večer dávali západní spojenci i samotní Ukrajinci najevo, že ruským slibům ohledně ukončení operace u Kyjeva vlastně vůbec nevěří a že realita na bojišti žádným velkým změnám v ruském přístupu nenasvědčuje. Americký prezident Joe Biden prohlásil, že „uvidí, co Rusové udělají“, ale že „mezitím bude nadále pokračovat ve tvrdých sankcích“. Americký ministr zahraničí Antony Blinken dodal, že „je rozdíl mezi tím, co Rusové říkají, a co dělají. My se soustředíme na to druhé a na to, jak Rusko nadále týrá Ukrajinu i své vlastní občany.“ Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj to viděl obdobně a ruské návrhy označil „za pouhá slova“. Rusové pak po návratu z instanbulských jednání do Moskvy rychle odhodili veškerou vstřícnost a začali mluvit o tom, že na ukrajinské straně „nevidí žádný zásadní pohyb“ ani důvod k optimismu.

Kolem Kyjeva byly v průběhu týdne hlášeny další boje, zároveň však některé zdroje naznačovaly, že Moskva skutečně pozice částečně vyklízí. To se stalo v pátek, kdy Ukrajina skutečně získala kontrolu nad oblastmi kolem svého hlavního města. Většina analytiků se v průběhu následujících dní shodovala na tom, že Rusko pravděpodobně chystá rozsáhlou ofenzivu právě na východě země, a totéž tvrdil i ukrajinský prezident. Ve válce dost možná nastává další dějství, stejně zásadní jako to dosavadní. Bývalý velitel amerických jednotek v Evropě, generál Ben Hodges, například předpokládá, že Rusové teď analyzují vývoj, přeskupují své jednotky a chystají ofenzivu, jež „by mohla vést v následujících dvou měsících k porážce Ukrajiny“. Kyjev podle jeho slov proto potřebuje naléhavě v horizontu dvou až tří týdnů další vojenskou pomoc ze strany NATO a dalších západních spojenců, v opačném případě hrozí, že „promeškáme příležitost zajistit Ukrajincům vítězství“.

Válka tak pokračuje, a jak upozornil i americký prezident Biden ve svém polském projevu předminulou neděli, je a bude to běh na dlouhou trať. Mezitím se ovšem vždy mohou objevit další jarní záblesky naděje a pokusů o nalezení kompromisu. V průběhu vzniku tohoto textu se začalo mluvit o dalším kole jednání plánovaném na závěr týdne.