73_jeden den

Poutní cestu jsme si nadělili ke dvacátému výročí manželství. Je chladné březnové ráno a s manželem šlapeme v italských kopcích. V nohách desítky kilometrů po krajině a vesnicích v Umbrii. Dnes musíte spát ve staré františkánské poustevně u bratra Bernardina, nabádali nás Italové.

Procházíme cestu františkánských prvomučedníků, italsky se jmenuje Cammino dei Protomartiri Francescani. Dnes míříme na La Romita di Cesi. Žil tu František z Assisi, pak místo zpustlo a františkánec Bernardino ruinu díky pomoci přátel vysekal ze zarostlého lesa a opravil. Pro sebe, čtyři bílé ovčáky a poutníky. Žije tady a příchozím nabízí klid, rozjímání a domácí jídlo.

Reklama
Reklama

Každý krok otevírá další nádherný pohled na hory, olivové háje a středověké vesnice. Vše, co potřebujeme, neseme na zádech. Mobil, nabíječka, powerbanka, spacák, trocha jídla, pití a ponožky. Ostatní máme na sobě. Poutník na italském venkově má zvláštní status. Lidé nás zvali na večeře, psali zprávy, předávali kontakty. Spaní si domlouváme sami přes pracně sehnaná čísla. Cestu nám ukazuje symbol modrého poutníka v bílém poli. Postava má hůl a smějeme se, po sedmi dnech putování vypadáme stejně.

Za chvíli nás vítá štěkot psů a zavřená brána. Zahradou prochází rozevlátým krokem bosý muž v hnědém hábitu. Františkánský mnich se představí jako Gabriele. Zve nás k obědu a zvesela cupitá bosýma nohama přes kamennou dlažbu. V kuchyni dvě ženy dokončují oběd, mnich Bernardino přijde později. Vysvětlují nám, že je nemocný.

Topí jen kamna na vaření, vodu sbírají dešťovou, žárovka svítí jen v kuchyni. Ale budeme spát na posteli s matrací a dostali jsme dvě deky navíc. U oběda se poprvé setkáváme s Bernardinem, který svou osobností zaplnil celou místnost. Moc nemluví, jen nás bere za ruce a zpívá na slávu cesty poutníků. Jídlo je skromné a výborné. Trocha těstovin, lilek s česnekem, zeleninový salát. A nechybí karafa s červeným vínem. Bernardino si dal dva miniaturní kousky nudlí, Gabriele salát. Každý den si něco odepřu, svěřuje se veselým hlasem a zve nás na procházku.

Prohlížíme si prostě vybavený kamenný kostelík, obdivujeme zvonici. Kamennou poustevnu zdobí květináče s muškáty, rozkvetlé stromy a olivovníky. Dlouze sedíme na lavičce u vyhlídky. Manžel si kreslí, já nedělám nic. Zastav se, ztiš, odpočívej, čti si, přemýšlej. Už vím, proč jsme se měli zastavit zrovna tady. Bernardino odchází studovat, Gabriele pootevírá dřevěné dveře do kaple. Naznačuje, že v sedm hodin večer se tady setkáme a že to samé nás čeká ráno. Jestli chceme. A že ráno se najíme v tichosti bez mluvení. Večer se všichni setkáváme v kamenné kapli, která tu stojí už osm set let. Na kamenném soklu svítí svíčka, Gabriele v hnědém hábitu sedí na malé dřevěné stoličce. Do kapličky se přišourá i Bernardino, je znát, že mu není dobře. Přesto rozhoupe mohutný zvon a čte krátké večerní poděkování. Jsme sto kilometrů od tepajícího Říma, v jiném světě, kam může přijít každý. Večer si povídáme u vína, posloucháme malebnou italštinu, z gest odezíráme, že si rozdělují práci na zítra. Noční ticho ruší jen štěkot psů.

Ráno se mlčky sejdeme v kapličce. Psi se rozloží pod nohama a Bernardino čte další italské texty. Dobrou cestu pro naše poutníky, žádá klidným hlasem. U tiché snídaně si mažeme malý chleba medem, dostáváme horkou kávu. Gabriele nesnídá, místo hrnku má u svého místa knížku a čte si. Musíme dál, házíme do malé kasičky pár bankovek. Mlčky předáme dva malé přívěsky Pražského Jezulátka, které jsme přivezli, a síla okamžiku se nám hluboce zařezává pod kůži, do mozku, do duší i do manželství.

Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu a poutničení považuje za terapii na všechno.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte