81_jeden den(1)

6.04. Probudí mě silné světlo. Vtrhne do pokoje spolu se sestřičkou, která mi jde změřit teplotu. Pacientky na vedlejších lůžkách nevrle zabručí, mně to ale dneska nevadí. Je to naposledy. Během dne přijde doktor, napíše mi propouštěcí zprávu a po třech týdnech vyměním nemocniční postel za židli ve své kuchyni. Ležela jsem tu celých jednadvacet dnů. S covidem, jako spousta lidí v téhle době. Už se ale mluví o očkování a já věřím, že to touhle vlnou skončí. Dvě už byly až moc.

Ačkoli je špitál plný pohybu (a teď před Vánoci bohužel i plný nemocných), pořád jsem tu ve větším klidu než doma. I když ten můj chaos už mi chybí. Těším se na vnučky, které se u mě schází na ranní kávu, na pravnoučata – věkem od batolat po puberťáky, na dcery, které bydlí daleko, a samozřejmě i na tu, co mám na opačném konci baráku. No, a taky na Baryčka a kočičky. Je krásné mít velkou rodinu, nikdy jsem se ve stáří nenudila.

Reklama
Reklama

9.41. Ranní vizita. Už asi dvacátá v pořadí, takže mi v hlavě projíždějí otázky lékaře chviličku před tím, než je řekne nahlas. „Jak se máte? Jak se vám dýchá? Pijete dost? Už si pomalu můžete balit věci, pojedete…“ Já vím, já vím. Domů! Všechno mu odkývám, už ani nemusí dokončit větu. Snad všem pacientům je poslední den líp, jinak by je nepouštěli. Navíc – samotná myšlenka na vlastní postel, normální oblečení a možnost zase nějak normálně fungovat je léčivá.

Vzpomínám na Járu, svého manžela. Včera jsme měli výročí svatby. Aby nezapomněl, posílala mu naše nejmladší dcera každoročně v půlce prosince pohled jako připomínku. Jednou jsem mu ho schovala, ještě než si ho stačil přečíst, a samozřejmě neměl tušení, proč jsem naštvaná. Byli jsme oba ještě relativně zdraví a měli jsme čas a sílu řešit malichernosti. V září to bylo devět let, co umřel. Právě tady, v téhle nemocnici.

10.13. Začnu si chystat pár hadříků, co tu s sebou mám. Pomáhá mi sestřička a klade mi na srdce, že musím ještě pár dní ležet. Moc jí přes roušku nerozumím, ale chápu, co se mi snaží říct. Asi má obavu, že hned po návratu zapnu troubu a pustím se do pečení cukroví. Ano, sestřičko, určitě budu odpočívat. Hlavně že budu mezi svýma, na nějakém pečení nebo úklidu nesejde. Před Božím hodem je stejně úplně zbytečné vytírat. Sjede se celá rodina a já na ně budu do chodby volat, ať se nepřezouvají a jdou dál. Jako vždycky.

11.22. Zazvoní telefon. Volá dcera, asi se chce domluvit, kdy mě má vyzvednout. Její slova plynou a jen těžko je od sebe dokážu oddělit. A hlavně nechápu, co mi říká. Proč mě mají překládat? Proč? Dneska mám jít přece domů. Domů… Nemůžu dýchat.

Prodělaný covid mi proměnil plíce v kamení. Moje tělo odvezli na ARO. Tělo, kterému se pomalu vzdaluji, jako když člověk usíná. Během odpoledne se u mě střídají kosmonauti, připojují hadičky a kontrolují přístroje. Jeden z nich u mě sedí celé odpoledne. To je zvláštní, jsou zakázané návštěvy. Mluví na mě jako u ranního kafe, ale já už nemůžu odpovídat. Pláče. „Ještě přijedou ostatní. Vydrž,“ slyším vnuččin hlas.

17.58. Vnímám hřejivý pocit někde uvnitř. Možná v duši, když už tělo necítím. Dorazily dcery s vnoučaty. Neovládám oči, abych je otevřela, ústa, abych jim řekla, že je mám taky ráda. Ale slyším je a oni to vědí.

18.35. Ticho. Otevírám oči a prohlížím si své mladé ruce. Vyskočím z postele, na sobě mám místo nemocničního anděla šaty až k patám. Sestra otevírá okno a já odcházím do prosincového večera. Ahoj, Járo.

Babička Eva odešla před rokem, týden před Vánoci.

Se vzpomínkou vnučka, studentka VŠ.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte