Kdy jste naposledy slyšel o České republice?

Asi před měsícem. Sledoval jsem koronavirovou situaci různě po světě. Dost mě to zaujalo, údajně jste si vedli na začátku pandemie velmi dobře. Trochu jste se na onom pomyslném žebříčku propadli. Situace se samozřejmě může změnit rychle, některé země si ale počínají dobře celou dobu, hlavně v Asii nebo Nový Zéland. Což je trochu speciální případ.

Češi se rádi cizinců ptají, jak naše země vypadá z pohledu zahraničí, a občas je jim napůl žertem, napůl vážně vysvětleno, že se nikdo nedívá. Je to pravda?

Nejste úplně v centru dění, abych to řekl nějak kulantně. Je to ale i o tom, co všechno se dnes děje. Události ve Spojených státech seberou tolik pozornosti. Pak máte Čínu, další obrovskou story, Putin a Rusko, odcházení Merkel… Nejste ani tak velcí jako Polsko. Na druhou stranu když si vezmete třeba takové Japonsko, to je obrovská ekonomika, a také se jí nedostává mnoho pozornosti.

Loni jste vydal knihu The Powerful and the Damned: Private Diaries in Turbulent Times (Mocní a prokletí: Vzpomínky na neklidnou dobu), což jsou vaše vzpomínky na období, kdy jste vedl Financial Times. Hodně se v ní soustředíte na svá setkání se světovými lídry, ať již politiky nebo šéfy důležitých institucí. Popsal byste je jako kompetentní lidi? Řídí svět schopní lidé?

Když jsem přemýšlel o tom, jakou knihu chci napsat, dospěl jsem k…