Země česká, mein Heimatland

Kde domov můj, kde domov můj,

voda hučí po lučinách,

bory šumí po skalinách…

Při vstupu do muzejní místnosti bude návštěvníkům z reproduktoru vyhrávat hymna. Na podlaze jsou rozložené špalky dřeva a na nich upevněné pohledy a fotografie té krajiny, kde „v sadě skví se jara květ“. Ukazují „Panorama Schneekoppe“, nejvyšší české hory, výletní středisko „Spindlermühle“, malebné lázně „Marienbad“. Na zdech jsou rozvěšené krajinomalby od německy mluvících výtvarníků a fotografie z šumavského ateliéru Seidel. Hudba se při průchodu místností mění. Nikoli melodie, tón nebo zpívající sbor, to vše zůstává stejně důvěrné – z reproduktoru na druhé straně ale vyhrává česká hymna v jiném jazyce.

Dieses Land, so schön vor allen,

Böhmen ist mein Heimatland.

Böhmen ist mein Heimatland.

Za dveřmi do další místnosti už ale na návštěvníka čeká barikáda postavená z knih. Symbolizuje rostoucí národnostní napětí mezi Čechy a Němci v českých zemích v 19. a 20. století, které nakonec vyústilo až do vyhnání zhruba tří milionů německy mluvících spoluobčanů. V Ústí nad Labem bude ve středu otevřena dlouho očekávaná výstava Naši Němci, která o stovkách let společné lásky ke zdejší krajině, vzájemného obohacování i o konfliktech a brutálním konci tohoto soužití vypráví.

Většina exponátů byla už skoro deset let připravena, historici z ústecké organizace Collegium Bohemicum je například skrze starožitnictví nakoupili z peněz Česko-německého fondu budoucnosti. Collegium Bohemicum však pod vedením bývalé dlouholeté ředitelky Blanky Mouralové a současného ředitele Petra Koury bojovalo s nedostatkem peněz na dokončení a řadou administrativních potíží. Teď už je ale tato barikáda překonána a návštěvníci budou moci odhalovat příběhy schované za každým z exponátů – zde vybíráme tři z nich, které ukazují překvapivé osudy česko-německých vztahů pokračující i daleko po skončení poválečného vyhnání.

Tři bratři

Na počítačovém monitoru se zobrazí tři bratři. Robert (62) a Peter (71) se připojují z jihu Švédska, Harry (69) z jihu Francie – jejich kořeny ale sahají do severních Čech. Jejich děda, vídeňský rodák Josef Hofbauer, byl od roku 1911 redaktorem teplických sociálnědemokratických novin Freiheit (Svoboda), v Teplicích se zamiloval a oženil. Na základě svých zážitků z fronty v roce 1930, to už bydlel v Praze, napsal protiválečný román Der Marsch ins Chaos (Pochod do chaosu), který byl po nástupu Hitlera k moci v Německu pálen na veřejných hranicích. Po mnichovské dohodě proto Hofbauer, zapsaný nacisty na seznam zakázaných spisovatelů, raději utekl do švédského exilu.

Tři bratři, kteří se teď na Zoomu připojili, se narodili už ve Skandinávii a dědu, který zemřel brzy po válce, nikdy nepoznali. Znali jen jeho fotku a rodinný nábytek, jejž v roce 1938 ještě rodina dokázala přestěhovat z Prahy na sever. „Pořád mám po dědovi nějaké nádobí, třeba porcelánový váleček,“ říká Robert. Z němčiny bratří Hofbauerů lze slyšet silný přízvuk, občas si na nějaké německé slovíčko nevzpomenou. „Mezi sebou od dětství mluvíme švédsky,“ vysvětlují.

Přesně před deseti lety Peter a Harry do svého auta naložili psací stroj a kufr, sedli za volant a vyrazili. U Malmö najeli na dálnici a přes Dánsko a Německo pokračovali směrem na jih. Až do Ústí nad Labem, kde vůz se švédskou poznávací značkou vyhlížel v Praze žijící historik Thomas Oellermann. Náklad společně vyložili z auta a po schodech vynesli do budovy městského muzea v Ústí nad Labem. Psací stroj, na kterém Josef Hofbauer například v roce 1937 napsal knihu o T. G. Masarykovi, a deníky, texty a osobní dokumenty uložené v kufru bratři Hofbauerové věnovali Collegiu Bohemicu, kde Oellermann tou dobou pracoval.

Příběhy schované za exponáty žijí dodnes.

Dlouhé čekání na otevření výstavy bratry nezneklidňovalo. „Měli jsme plnou důvěru v Thomase, který je teď za dědův odkaz odpovědný,“ říká Harry Hofbauer. Oellermann se ve své disertační práci věnoval sudetské sociální demokracii, bratry e-mailem kontaktoval a v pozdějších debatách je oslnil detailní znalostí příběhu jejich předka. Nečekaný kontakt z Česka probudil v bratrech samotných zájem o rodinnou historii.

„Ten kufr byl desítky let na půdě hned nad pokojem, kde jsem spával. Ale nikdy jsem jeho obsah nezkoumal. Až v měsících před cestou do Ústí jsem všechno ve dne i po nocích četl,“ říká Peter. S obsahem kufru byl trochu lépe obeznámen mladší Harry: „Četl jsem si dědovy básně,“ říká. O životě v Československu a poválečném vyhnání německých obyvatel Sudet se jinak v rodině nemluvilo. A to ačkoli v dětství na návštěvu k rodičům chodili jiní sudetoněmečtí exulanti včetně šéfa německé sociální demokracie v předválečném Československu Wenzela Jaksche. V šedesátých letech bratři s rodiči odjeli na návštěvu Československa, prošli si Prahu a na Teplicku potkali otcovu sestru, která měla českého manžela a díky tomu se odsunu vyhnula. Hráli si i se dvěma sestřenicemi, které ale vyrůstaly pouze s češtinou – a tak se spolu děti nedomluvily. „Rádi bychom je našli, ale přes internet se nám to zatím nepovedlo,“ říká Peter.

Bratři Hofbauerovi jsou v kontaktu s dalšími potomky sudetských sociálních demokratů, kteří před vpádem Hitlerových sil stihli utéct z Československa do neutrálního Švédska. „Je nás celkem 12 rodin a příští rok plánujeme společnou cestu do Berlína, Ústí nad Labem a Mnichova,“ říká Robert Hofbauer. Cílem je návštěva tří muzeí o vztazích Čechů a Němců a poválečném vyhnání, která v těchto městech poslední dobou – zcela nezávisle na sobě – vznikla.

Madona a gestapo

Soška gotické Madony za vitrínou zažila začátek i konec soužití Čechů a českých Němců. Podle kunsthistorických odhadů byla vyrobena ve 13. století v Porýní, tedy v době, kdy první němečtí osadníci na pozvání českých králů přicházeli do pohraničních pohoří. Do Prahy se nejspíše dostala zhruba o sto let později, se dvorem Karla IV. Poté se na stovky let ztratila z dohledu a byla nalezena až v roce 1945 – v bytě pražského pracovníka gestapa Jaroslava Nachtmanna.

Nikdo přesně neví, jak ji získal, ředitel Collegia Bohemica Petr Koura ale tuší, co s ní Nachtmann zamýšlel udělat. „Madona byla malá, mohl ji snadno zabalit a převézt,“ říká. Nachtmann, který vytvářel fingované odbojářské skupiny, takzvané volavčí sítě, do nichž se pak chytali skuteční odbojáři, podle něj plánoval utéct do Latinské Ameriky. „Silně tam rezonuje Pražské Jezulátko a tuto madonu mohl v tamním prostředí velmi draze prodat,“ myslí si historik, který si sošky všiml před lety v katalogu výstavy Národního muzea ke Karlu IV. „Předtím od války ležela v depozitáři v Terezíně coby poválečný konfiskát.“ Madona je zatím v ústeckém muzeu zapůjčena jen do března a Koura ji považuje za jeden z nejcennějších exponátů.

Nachtmann byl po zatčení předán Sovětům a převezen do sibiřského gulagu. I tam podle historika Koury udával spoluvězně, po deseti letech byl propuštěn a stal se na severovýchodě Sovětského svazu zubařem. Nachtmann vyrůstal na Kladensku v českém prostředí, mluvil mnohem lépe česky než německy. V roce 1939 však přijal německé občanství a sám se nabídl gestapu. Do Československa byl ze Sibiře vrácen až počátkem šedesátých let. „Četl jsem během svého výzkumu stovky stran tlusté zápisy z jeho výslechů po návratu,“ říká Koura. „A opět v nich udával, tentokrát své bývalé spolupracovníky z gestapáckých časů. Zatčen byl na jejich základě například šéf barrandovských filmových ateliérů, který s ním za protektorátu spolupracoval.“

Nachtmann byl v Československu odsouzen ke čtrnácti letům vězení, nakonec však do trestu byly započteny roky věznění v gulagu a díky tomu byl už v polovině šedesátých let opět na svobodě – navzdory podílu na smrti stovek Čechů. Se zfalšovaným lékařským diplomem, podle některých spekulací vyrobeným KGB, se vrátil k zubařskému řemeslu. Během pražského jara jeho případ pronikl do médií, byl odsouzen za podvodné provozování zubařské praxe a v roce 1969 požádal o vysídlení do západního Německa. Úřady to zamítly. „Už v roce 1970 se ale dostavil s novým západoněmeckým pasem vydaným v Bonnu. Spekuluje se, že mu k němu pomohli staří známí z gestapa,“ říká badatel Jiří Padevět. Československé úřady padělek odhalily, s vysídlením opět nesouhlasily – a názor změnily až po zaslání oficiální nóty ze Spolkové republiky, která se za Nachtmanna zasazovala. „Netušíme, jak k tomu došlo. Opět za tím mohly stát jeho staré kontakty,“ dodává Padevět.

Nachtmann v roce 1974 odešel do západního Německa a až do své smrti v roce 1995 žil na maloměstě v Bavorském lese, zhruba dvacet kilometrů od českých hranic. Po pádu železné opony se nejspíše coby západoněmecký turista vracel do Česka, podle Padevěta je prokázané, že minimálně jednou navštívil Karlovy Vary.

Mýdlo s jelenem

První republika, to nebyli jen Baťa a Škoda – ale také Schicht. Továrnická rodina z Ústí nad Labem byla před první světovou válkou jedním z největších výrobců drogerie v Evropě, zcela ovládala rakousko-uherský trh. Podnik se proslavil hlavně mýdlem s vyrytým jelenem, tukem Ceres a kosmetikou. Rozpad monarchie a zmenšení trhu firmě nevyhovovaly, přesto proti vzniku Československa aktivně nevystupovala a velmi brzy se o to více snažila získat české spotřebitele. „V Čechy obývaných územích firma svůj název prezentovala jako Jiří Schicht, v sudetoněmeckých oblastech jako Georg Schicht,“ říká ústecký historik Tomáš Okurka.

K desátému výročí vzniku Československa dokonce Schichtovi nechali vyhotovit sérii 22 patetických obrazů z českých dějin: počínaje mytickou kněžnou Libuší přes bitvu na Bílé hoře, setkání Goetha a Beethovena v Karlových Varech až k roku 1918. Právě tento poslední díl – nadšené vítání T. G. Masaryka v Praze v prosinci 1918 – visí na výstavě Naši Němci v místnosti věnované první republice. Celá „Schichtova epopej“ byla zhotovená v době, kdy většina českých Němců přijala po počátečním odporu Československo a volila politické strany, které se chtěly na zdejší demokracii podílet. Schicht podle historika Okurky chtěl epopejí dále ubezpečit české spotřebitele, že není žádným německým nacionalistou. V rámci monumentální reklamní kampaně nechal vyrobit tisícovky kopií obrazů a rozeslal je do všech škol po celém Československu. „Tyto reprodukce se k výuce dějepisu používaly i po druhé světové válce, až dlouho do druhé půlky 20. století. Jen na nich byla přemazána nebo přelepena informace, že je nechal zhotovit Schicht,“ říká Okurka, zástupce ředitele Collegia Bohemica.

Na přelomu dvacátých a třicátých let tři hlavní konkurenti na evropském potravinově-drogistickém trhu – Schicht a firmy z Nizozemska a Velké Británie – uzavřeli alianci a společně založili koncern Unilever. Ústecká firma tedy byla jedním ze zakladatelů globálního gigantu, který dnes vlastní například značky Lipton, Dove nebo Magnum. Georg Schicht odešel do centrály v Londýně, kde pracoval v jedné z vedoucích pozic, jeho bratr Heinrich zůstal šéfem domácího podniku. Bratry zajímal hlavně byznys, a nikoli politika – po nástupu nacismu a okupaci Československa se ale ocitli na opačné straně. Georg zůstal v Londýně. „Pomáhal československé vládě a jeho synové sloužili v britské armádě,“ říká Okurka. „Naopak Heinrich se pohyboval mezi Ústím a Berlínem a jeho syn padl v uniformě wehrmachtu na východní frontě.“

V roce 1945 musel Heinrich předat továrnu českým správcům a odejít z domova – zamířil do Švýcarska, kde až do smrti v roce 1959 s manželkou žili v hotelu. Majetek rodiny byl konfiskován, ačkoli k blízkým přátelům Georga patřil Jan Masaryk. „Georg Schicht odešel z vedení v roce 1946 kvůli nesouhlasu s politikou Unileveru ve východní Evropě. Ostatní členové rodiny byli zbaveni funkcí v roce 1945 kvůli německému původu,“ vysvětluje Okurka, jemuž se v minulých letech povedlo navázat vztahy s vnuky a vnučkami obou bratrů.

Získal přístup do rodinného archivu v Anglii, kde pro ústecké muzeum pořídil kopie pozůstalosti Georga Schichta. A naopak jim při návštěvách Ústí ukazoval rodinné hrobky, vily, bývalou továrnu (dnešní Setuzu) i zdevastované bývalé Schichtovy, nyní Vrbenského lázně, které nechal továrník Heinrich ve třicátých letech postavit pro své zaměstnance. „Rodina dnes žije po celém světě, v Německu, Anglii, Švýcarsku, USA, Brazílii, Izraeli, a patří k ekonomické elitě. Jedna z Heinrichových vnuček se například provdala do jiné podnikatelské rodiny, jmenuje se Bettina von Siemens,“ říká Okurka. „Jen v Česku nikdo není.“