Coronavirus, Roma vuota durante il lockdown di Natale
Autor: Cecilia Fabiano/LaPresse

V lednu Itálie hýřila všemi barvami. Nad slunečným Římem se skoro denně tvořily kvůli vytrvalým dešťům duhy, na severu zase vykvetly o dva měsíce dřív žlutě mimózy. Během víkendů pak celá země kvůli covidu-19 spadla do rudé zóny, kde se nesmí téměř nic, a ve všední dny se barvy v regionech nejrůzněji střídaly v závislosti na reprodukčním čísle R. Nově bylo zařazeno do oranžové zóny dvanáct provincií, zpět do červené zóny se vrátily tři. Určitě na dva týdny. Nebo na víc. Nebo na míň.

Nic není jisté a Řím na první pohled působí, že je v defenzivě. Jsou zavřené galerie a muzea, kina a divadla a nejnavštěvovanější římské náměstí, Piazza Navona, už zase zarůstá trávou. Ulice jsou prázdné, mnohé obchody mají stažené rolety bez udání důvodů nebo otevíracích hodin. Všechny zákazy a příkazy jsou ve své proměnlivosti matoucí a nikdo neví, co se vlastně smí. Kostely jsou poloprázdné, v některých byly odstraněny lavice a nahradily je židle rozestavěné daleko od sebe. Na každém druhém rohu stojí policejní auta a v nich posedávají unavené policejní hlídky. Občas vyjdou do ulic, aby rozehnaly skupinku omladiny bez roušek nebo zastavily Římana, který se řítí na elektrické koloběžce raketovou rychlostí.

Reklama
Reklama

Přecházím náměstí, kde upálili Giordana Bruna, kolem místa, kde zavraždili Césara, a zamířím ke Konstantinovu oblouku. Zastavím se vedle Kolosea, u obdélníkového podstavce. Je na něm nápis: „Area del Basamento del Colosso di Nerone.“ Tady stávala zhruba před dvěma tisíci lety monumentální socha nahého císaře Nerona, vysoká zhruba jako socha Svobody. Po smrti nenáviděného vládce Římané sochu předělali na sochu Boha slunce, později odstranili i toho. Pro mě je tohle příběh loňského roku v Římě, vypráví o pomíjivosti, která je ve věčném městě přítomná v každé uličce, na každém zaplivaném rohu a zapomenutém náměstí, i o symbolech, jež přetrvají. Roma Eterna, což je místním jasné, překoná jakoukoli nepřízeň osudu. A Římané se, i přes chronickou zálibu v obcházení nařízení, dokážou vždy přizpůsobit.

Restaurace dosud zavíraly v šest večer, jenže to se do praxe promítlo tak, že přes den přidávaly venku stolky, protože bylo pořád plno. Teď podniky zavřely úplně, ale vypadá to tak, že člověk kličkuje městem mezi skupinkami lidí, které postávají na náměstích a mostech se sklenicemi vína, jež si přinesli z domova. „My se prostě rádi družíme,“ vysvětluje mi italská kamarádka Francesca. Zavřeli nám fitness centrum, tak se „moje“ skupinka Italů schází u Mussoliniho obelisku a na prostranství před Stadio Olimpico s učitelem tančíme sambu na starých mozaikách, které oslavují fašistického vůdce duceho.

Současná vláda bojuje s krizí na mnoha frontách, tohle období však není zdaleka takovou psychickou zátěží, jakou byla loňská karanténa. Ta udusila celou zemi a uvěznila i Římany v jejich domovech na 55 dnů. Dnešní karanténa je téměř luxusní, může se ven, lze si koupit kávu či jídlo s sebou.

Čekám na pizzu v pizzerii, kde jsme téměř štamgasti. Prohodím pár slov s majitelem Giovannim, obvyklé téma je, jak bude dál otevřeno, ale pořád neví. Muž čekající na pizzu vedle mě reaguje na cizí akcent: Odkud jste? Z Čech? Aha. Chvíli přemýšlí, jaké znalosti by o středoevropské zemi předvedl, a potom se nadšeně obrátí na Giovanniho: „V Česku mají prezidenta Zemana a ten kouří víc než Ital! Můžu si zapálit?“ Giovanni odpoví, že uvnitř kouřit nemůže, a připomene, že mu to řekl předevčírem, včera, a zítra mu to řekne zas. „Takže si nemůžu zapálit?“ ujasňuje si zákazník. „Ne. Jdi kouřit ven.“

Školy měly otevřít 7. ledna, potom dvakrát otevření o týden odsunuly. Tento týden žáci nastoupili a začali hned psát řadu testů, na které je kvůli distanční výuce, jež začala koncem října, učitelé nestihli připravit. O přestávkách by se šli vyvětrat (zakouřit), ale kvůli přemnoženým divočákům je vstup na školní zahradu zakázán. Tak se většina přesouvá na záchod, kde v kabinkách kouří alespoň elektronické cigarety.

V regionu probíhá zhruba dvě stě kremací týdně a problémy běžného života člověk vnímá jako nepodstatné drobnosti. Sobota – nefunguje topení, pondělí – spravili topení, nejde ale regulovat ani vypnout, úterý – vyměnili termostat a nejde topení, středa – opravili nový termostat a topíme, čtvrtek – všechno funguje. Prozatím. Nic není definitivní.

Do Říma však definitivně dorazily vakcíny, jako první přišla na řadu devětadvacetiletá sestřička Spallanzaniho institutu pro infekční choroby. Krátce po očkování zrušila svoje účty na sociálních sítích, protože jí uživatelé, kterým se očkování nelíbí, psali ohavnosti. Papež František poté zahájil kampaň pro očkování, řekl, že očkování je jeho etická povinnost, a nechal se ve Vatikánu očkovat i s emeritním papežem Benediktem, kterému je 93 let, a s několika lidmi bez domova.

Autorka je publicistka, žije v Římě.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte