Kuba (opět) míří k revoluci

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Jedenáct hodin křiku, donekonečna opakovaných otázek, ostentativního nahrávání, fyzického pošťuchování. Taky hladu a žízně, protože taková už je mezi opozičními umělci dohoda: když vás sebere kubánská policie a odvleče k výslechům, nic nepít, nic nejíst. Z jedné strany je to bezpečnostní opatření, co kdyby ve vodě či jídle něco bylo. Zároveň je to protest, gesto vzdoru, jež tradičně praktikují kubánští odpůrci režimu, kteří se ocitnou v jeho rukou. V těžkých chvílích tak mezi nimi vzniká pouto jakési virtuální sounáležitosti. Když vás na Kubě seberou, nikdo dlouhé hodiny, dny nebo taky týdny neví, kde jste. Nemáte přístup k právníkovi. Jste úplně sami vydáni napospas neomezené moci mužů v uniformách. Něčeho se držet musíte.

„Ne, nemučili mě, rozhodně ne fyzicky, je to hlavně psychický nátlak,“ vysvětlovala tak autorům textu minulý týden přes šifrovanou internetovou aplikaci třiapadesátiletá Tania Bruguera, známá kubánská výtvarnice a konceptuální umělkyně, jejíž díla se objevují po celém světě, od londýnské Tate Modern po newyorské Muzeum moderního umění. Zmíněných 11 hodin výslechu už bylo minulostí, policisté si pro ni přišli preventivně přímo domů ve chvíli, kdy na ulicích kubánských měst propukly 11. července největší demonstrace proti tamnímu komunistickému režimu, jaké kdo pamatuje. Na 58 místech najednou, zdánlivě jakoby mávnutím proutku, vyrazily do ulic tisíce, desetitisíce a podle rozrušených disidentů, se kterými Respekt mluvil, možná statisíce lidí. Skandovaly „Libertad!“, tedy „Svobodu!“. Jejich přesné počty samozřejmě nikdo nezná, jak by mohl, ani vzdáleně se však tentokrát nejednalo o skupinu „obvyklých podezřelých“, tedy umělců a intelektuálů, kteří mají s policií a výslechy své zkušenosti.

Nikdo také přesně neví, kolik lidí vzápětí pořádkové jednotky pozatýkaly. To je ostatně právě to, co Tania a její kamarádi dělají – pokoušejí se ve svých řadách dohledat, kdo všechno mezi Kubánci „chybí“ a kam se poděl. Průběžné součty neziskových organizací přitom odkazují k celkovým téměř sedmi stovkám osob odvlečených z ulic či bytů často bez ohledu na to, zda se protestů účastnily, nebo ne. „Mě sebrali přímo na ulici, prostě jsem jenom někam šel a už nedošel,“ hlásí z jiného havanského bytu právník Enix Berrio Sarda. Také toho kubánský režim zatkl preventivně, do věznice ho „uklidili“ na 48 hodin, aniž by někdo tušil, jaký je jeho osud.

Tania Bruguera i Enix Berrio Sarda jsou tedy už doma, mají ale nařízené domácí vězení. Tania se vyklání z okna a fotí na mobil policejní auto zaparkované 24 hodin denně před jejím bytem v Havaně. Je to moderní, bílé a vymydlené auto s nápisem „Patrulla“ a velkým policejním pořadovým číslem 966 na kapotě. Vypadá nevinně, zaparkované je spořádaně, přesně mezi čarami vyznačenými na vozovce. Jeho obrázek sviští internetem na opačnou stranu zeměkoule, něco, co je na Kubě dost velká novinka a co také dost zásadně mění situaci. K tomu se ještě dostaneme, teď je ještě důležité vědět, že fotka nezachycuje všechno, pod stromy postává docela početný hlouček mužů s dřevěnými holemi. To je také novinka, režimní dozor nad nepohodlnou umělkyní se dosud skládal většinou z jediného muže a ten se, jak se Respekt dozvěděl od přátel paní Bruguery, choval v předešlých obdobích jejího domácího vězení relativně slušně, třeba je nechával projít na návštěvu. Jenže tentokrát je to jinak a místo obvyklého znuděného „hlídače“ stojí před vchodem zjevně nesmlouvaví chlapi navezení z venkova. „Když půjdu ven já, prostě mě strčí zpátky do domu, nic hrozného se mi asi nestane, oni si kvůli veřejnému mínění příliš netroufnou na známé lidi, proto mě také propustili a proto mě během výslechů týrají spíše psychicky. Jasně, chovají se hrubě, mám pár modřin, ale nic hrozného. Když teď za mnou ale mířila známá a chtěla mi pronést jídlo, zmlátili ji strašně,“ líčí situaci umělkyně, která si znepřátelila kubánský režim třeba tím, že během oficiálně neposvěcené umělecké performance postavila na veřejné prostranství mikrofon a vyzvala lidi, ať do něj bez obav řeknou, co si myslí. Odpovědné orgány gesto označily za „nekulturní projev hanebného oportunismu“. Od té doby putovala do vězení již několikrát a nějaké to policejní auto parkuje před domem prakticky nepřetržitě.

Revoluční fronty

Nová situace nevládne jenom přede dveřmi paní Bruguery, ale na celém ostrově. Režim zasáhl proti demonstracím nevídanou silou. V uplynulých dnech se podle hlášení nevládních organizací konala řada rychlých a často hromadných procesů s pozatýkanými demonstranty. Samotný zásah pořádkových jednotek v plné výzbroji také není něco, co Kubánci vidí často. Exploze demonstrací na tolika místech najednou novou situaci jenom stvrzuje. Protestující Kubánci odhodili strach. Režim se naopak zjevně bojí více než obvykle.

V jistém smyslu není výbuch nespokojenosti překvapivý. Na Kubě panují čím dál větší bída a hlad kombinované se stále se prohlubující covidovou pandemií. Respekt kromě samotných kubánských vzbouřenců v uplynulých dnech hovořil s několika lidmi, kteří z profesních důvodů Kubu dobře znají, v nedávné době na ní působili nebo zde pořád působí. Obraz, který se z rozhovorů vynořuje, je děsivý.

Kuba je podle všech možných zdrojů v podstatě zemí, kde došlo ke zhroucení ekonomiky. Nic pořádného se tam nevyrábí ani neprodukuje, země si z vlastních zdrojů nedokáže prakticky nic opatřit. Podle různých odhadů až 75 procent potravin musí tenhle tropický ostrov dovézt ze zahraničí a zaplatit za ně tvrdou měnou, kterou si opatřuje z velké části z peněz, které na Kubu zasílají svým rodinám kubánští emigranti rozesetí po celém světě. Turismus se v podstatě zhroutil, poslední ránu mu zasadila koronavirová pandemie, zájem turistů o skličující, zbídačenou zemi, jež rozhodně neproslula kvalitou služeb, ale citelně slábl již před ní. „Na Kubu každý jede jenom jednou. Zažije nekvalitní hotely, příšerné jídlo a neskutečně vysoké ceny. Hned za rohem je přitom třeba Dominikánská republika, po celém světě spousta dalších příležitostí,“ popisuje jeden ze znalců poměrů.

Totální propad turismu, jednoho z klíčových zdrojů deviz, doplňuje krach spřízněné a podobně diktátorské Venezuely, hlavního dodavatele zlevněné ropy, bez níž se Kuba neobejde ani při výrobě elektrické energie. Ostrov si vlastně už dávno zvykl žít na útraty mezinárodních sponzorů, v éře studené vlády byl vydržován Sovětským svazem výměnou za prostou strategickou blízkost americkým břehům, po zhroucení komunistického bloku a několika letech těžké ekonomické krize v devadesátých letech nahradila sovětské komunisty socialistická Venezuela. I tento sponzor ale nyní krachuje a Kuba je ponechána sama sobě napospas.

Výsledkem je chronický nedostatek čehokoli, hlad, mnohahodinové fronty a mnohahodinové výpadky energie. Popisovaná vlna demonstrací vypukla poté, co ve městě San Antonio de los Baños 18 hodin nešel proud. „A teď si to představte. Je červenec, je vedro. Čekáte osm nebo taky 12 hodin ve frontě na jakékoli jídlo. Když ho seženete, zjistíte, že vám doma nefunguje lednice. Jídlo se zkazí. Vám je vedro, nervy jsou zjitřené. Máte toho všeho plné zuby,“ popisuje výbuch již zmíněný právník Enix Berrio Sarda.

Dvanáct hodin ve frontě na potraviny? Poslouchat popis způsobu, jakým si běžní Kubánci vlastně opatřují základní životní potřeby, je zážitek sám o sobě. Běžné obchody, v nichž se platí kubánským pesem, jsou úplně prázdné. Měsíční státní potravinové příděly odpovídají ve skutečnosti dávce jídla potřebné tak na týden. Nakupuje se buď na černém trhu, nebo ve zvláštních státních obchodech, v nichž je ovšem nutné platit speciálními platebními kartami spjatými s valutovým kontem, na něž zasílají peníze příbuzní v zahraničí. Černý trh zásobují „mulové“, zvláštní kubánská kasta, jež si různým způsobem dokáže zajistit víza, pendluje mezi Kubou a třeba Ruskem a obtížena i desítkami zavazadel se zbožím pak na kubánském letišti uplácí úředníky, aby vše dostala do země. Korupce je všude a na každém kroku. Když nemáte přístup k tvrdé měně, koupí vám zboží někdo, kdo přístup má, a vy se s ním vyrovnáte nějak jinak. Postávání ve frontě se vyvinulo ve speciální placenou profesi. Úplně zvláštní kapitolou je potom alternativní obchod přes internetové aplikace, na nichž Kubánci směňují cokoli za cokoli, často jde o výměnu kusu za kus.

Právě mobily s přístupem k internetu jsou novým rysem kubánského života. Základní přístup na internet přijde Kubánce na 40–50 dolarů, tedy asi na polovinu průměrného platu, tedy asi 60 dolarů, i v tomto případě je dobré mít příbuzné či přátele v zahraničí. Když se chce v domácím vězení zavřená Tania Bruguera najíst (a nechce, aby její kamarádi dostali nakládačku od hlídačů s tyčemi), objedná si jídlo přes aplikaci, vlastně podobně jako v Česku, jenom kubánské apky jsou rovnou psané tak, aby šlo objednávku snadno platit ze zahraničí. V domácím vězení zavřené umělkyni tak jídlo obvykle zaplatí příbuzní v Itálii.

Otevřená hra

V této chvíli se popis kubánské situace obvykle vždy stočí k debatě na téma  amerických ekonomických sankcí. Kubánský režim si s nimi k vysvětlení chudoby a nedostatku většinou vystačí. Respekt se naopak ve svých rozhovorech nesetkal s jediným Kubáncem nebo expertem, který by v nich viděl příčinu kubánského strádání. Kuba může svobodně obchodovat v podstatě s kýmkoli na světě právě jenom s výjimkou USA. Ani v případě Ameriky pak blokáda není zdaleka absolutní, jižní zemědělské americké státy si už za vlády George W. Bushe vymohly výjimku na export potravin, kterou doplňuje možnost prodávat na Kubu léky. Ne všichni vědí, že Spojené státy jsou ve skutečnosti největším exportérem potravin na Kubu – ale stejně jako farmáři v jiných zemích za ně chtějí zaplatit. Embargo podle znalců má jistě svůj dopad v některých ekonomických odvětvích, třeba právě v rozvoji komunikačních technologií.

Sami Kubánci ve skutečnosti zmiňují embarga hned dvě – „vnější“, tedy americké, které je podle oficiální propagandy důvodem, proč ekonomika nefunguje, a „vnitřní“, jež spočívá v naprosté neschopnosti plánované ekonomiky spojené s totální zkorumpovaností režimu na všech úrovních. Jeden ze znalců poměrů tak například popisoval návštěvu skladů importovaných potravin, které ale nebyl režim schopen distribuovat. I to málo, co se na venkově vypěstuje, často kvůli apatii či třeba absenci pohonných hmot shnije dřív, než stihne dorazit do obchodu. Proč není režim schopen nakoupit dostatečné množství zboží ani pro tu část populace, která je díky penězům příbuzných schopná zaplatit v tvrdé měně, je malou ekonomickou záhadou.

Všeobecná bída a zmar vyvolaly nepokoje již v roce 1994, tehdy byly ale na karibském ostrově dvě věci zásadně jinak. Zaprvé, tehdy stále ještě vládl charismatický Fidel Castro, který neváhal vyrazit do ulic a osobně se demonstrantům postavit. Zadruhé, demonstrovalo se pouze v Havaně a jen jednou, demonstranty tudíž bylo snadné izolovat a „zvládnout“.

Kdo drží moc na Kubě dnes, je poněkud mlhavé. Nepokoje vypukly téměř přesně tři měsíce poté, co post generálního tajemníka komunistické strany opustil bratr zesnulého Fidela, Raúl, a prezidentská i stranická moc se tak oficiálně koncentrovala do rukou kariérního aparátníka Miguela Díaze-Canela. Při vyslovení jeho jména si ale Kubánci doslova odfrkávají opovržením, považují ho za nevýrazného bezradného muže. (I Díaz-Canel po vzoru svého předchůdce vyrazil na místo demonstrací. Nálada protestujících se však jeho přítomností nijak nezměnila, a tak prezident zase odjel.) Znalci pak silně pochybují o tom, že o dění na Kubě skutečně rozhoduje právě tento Raúlem dosazený muž. O formování jakési zákulisní mocenské kliky se porůznu spekuluje, jisté je, že silný vůdce v oblasti, která je na charismatické vůdce zvyklá, v tuto chvíli neexistuje.

To však platí i pro druhou stranu. „Je možné, že se z demonstrací vynoří nějaká opoziční struktura, zatím to ale není jasné,“ popisuje situaci jeden z expertů a všichni ostatní mu v rozhovorech přitakávají. Zmínění oslovení Kubánci se naopak radují z toho, že jsou svědky klasického „internetového“ povstání, kdy demonstrace nemají žádné vedení, jsou spontánní, lidé se inspirují záběry na sociálních sítích. „Bylo to úplně masivní. Nebyly to protesty politické opozice, účastnili se všichni, komunisté, ženy, černoši…“  vysvětluje nadšeně do telefonu Enix Berrio Sarda. Vysoká účast mladých lidí, a především pak mladých kubánských černochů, je výrazným rysem neklidu, rasová otázka byla na Kubě dlouho tabu. Castrovský režim oficiálně s rasismem skoncoval, pohled na složení vlády a na barvu pleti obyvatel nejchudších havanských čtvrtí nicméně ukazuje, že to tak v reálu ani zdaleka není. Kuba není v revolučním žánru žádným nováčkem, zásadní zvraty, jako válka za nezávislost na Španělsku nebo povstání vedené bratry Castrovými, byly ale vždy otázkou bílých vzdělaných elit. Tentokrát to však neplatí.

Plošný záběr nepokojů lze vysvětlit stále větším rozšířením internetu na Kubě. Již zmíněná Tania Bruguera to dokonce považuje za úplně nejdůležitější faktor posledních událostí. „Lidé během pandemie seděli doma a hleděli na internet. Jejich rozhled se během těch měsíců zásadně rozšířil,“ říká. Díky internetu všichni znají rapový hit Patria y Vida, tedy Vlast a život skupinky rapperů z Havany i Miami, jehož název se stal dalším skandovaným heslem během nedávných nepokojů. V podstatě se jedná o odvážnou výzvu dosavadní pochmurné „revoluční“ vizi ražené starou gardou. Castro se často oháněl heslem „Patria o muerte“, Vlast, nebo smrt. Mladá kubánská generace chce ale žít, důstojně, stejně jako lidé třeba v Evropě.

Co bude dál, není jasné. Na Kubě teď podle místních vládne zvláštní klid před bouří. Režim odsuzuje a drží lidi ve vězení, na ulicích se hlídkuje a před domem paní Bruguery a dalších nepohodlných osob stojí muži s tyčemi. Režim se zjevně bojí a snaží se stejný pocit vnutit i běžným Kubáncům. Možná se mu to podaří, možná ne. Ekonomickou krizi země by mohl vyřešit nanejvýš zázrak. A zkušenost, kterou si Kubánci právě prošli, nelze snadno vymazat. „Vlastně viděli poprvé na vlastní oči velké protesty. Poprvé také vidí represi režimu nikoli namířenou proti propagandou zdiskreditovaným jednotlivcům, ale proti obyčejným lidem. Režimu spadla maska, už je jasné, že to není jejich vláda, vláda obyčejných Kubánců,“ tvrdí jeden ze znalců kubánské reality. A samotní vzpurní kubánští občané? „Je to tak padesát na padesát,“ hlásí z Havany jeden z nich. „Tentokrát to nezastaví, je to příliš rozsáhlé,“ myslí si jiný. Na ulicích podle něj krouží policejní vozy, a kdy bude v obchodech něco k dostání, prý není jasné.

M. Pilátová je hispanistka a spisovatelka, podle zkušeností z Kuby napsala román Tsunami blues.