V pondělí ráno připravuji v kuchyni svačinu pro dva školáky. Ze šatny v prvním patře rodinného domku v německém Seligenstadtu se ke mně line dětský hlas plný obav, zda jsem nezapomněla, že dnes rozhodně nechce s sebou do chleba salám, protože by to bylo Coco líto. Rychle vyndám salám z jeho chleba a elegantně jej zapracuji do občerstvení pro bratra. Po snídani u nás zvoní spolužák a pyšně mi přede dveřmi vypráví, že on dnes nemá ke svačině nic s čokoládou, jelikož přijde Coco. Pak už skupinka obtěžkaná ruksaky vyráží na koloběžkách do nedaleké základní školy – za Coco.
Coco jsem poprvé potkala přibližně před rokem a půl, přesně v půl osmé večer. Dětmi i rodiči oblíbená třídní učitelka, které žáci tykají a rodiče vykají, přivedla na rodičovské schůzky malého bišonka, budoucího třídního psa, fenku Coco. Jelikož koncept třídního psa je v německých školách výjimečným elementem ve výuce, o kterém nikdo z nás rodičů do té doby neslyšel, vysvětlila nám Frau Neu, že studie dokazují, že přítomnost speciálně vycvičeného psa má uklidňující účinky jak na kolektiv, tak na jednotlivé děti. Ty jsou pak schopné, v atmosféře vzájemné pohody a harmonie, učivo lépe vstřebat i aplikovat. K výrazným kladům patří také to, že se děti o psa starají, mají společný zájem a cíl, čímž roste pocit sounáležitosti v kolektivu. Pak se i dětem, které se vzájemně dříve nevyhledávaly, nabízí téma k hovoru a interakci. Pro některé žáky může být důležité, že s Coco mohou zažít pocit bezpodmínečného přijetí a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
