Jezdím se svojí matkou (87) nakupovat.
Třeba mě hrozně baví jí otevírat ten jemný igelitový pytlík. Pokaždý ji ten trik učím, ale nejde jí to.
Jsme už po měsících lockdownu sehraná dvojice. Ona mě komanduje a já vykonávám příkazy. Ale ne že by mi to vadilo. Mám vždycky docela dobrý pocit, že jsem někomu pomohl.
Dneska by si člověk pro dobrý pocit kolikrát nechal i vrtat koleno.
Anyway, jdeme z obchodu do auta.
Před obchodem mi vypadávají z tašky dvě lahve červeného vína, argentinský Malbec ze sklepů Trapiche, ročník 2019. Mimochodem, všem velmi doporučuju. Ale stojí v Tescu dvě stovky…
Zírám na tu spoušť a spouští se mi smutek a vztek. Tak jsem se na to víno těšil!
Paní pokladní to uklízí. Omlouvám se a ona mě uklidňuje.
Jdeme k autu. Matka si otevírá dveře a sedá si.
Z vedlejšího auta se vztyčí muž, zle se na mě dívá a hartusí.
„Co se děje?“ ptám se.
„Se omluvíte, ne?“
Nechápu. Za co se mám omlouvat? A komu?
Potom mi dochází, že matka zřejmě bouchla dveřmi do jeho auta.
Trigger!
Vjede do mě všechna ta nenávist za poslední rok. Všechna ta nenávist, který jsem byl vystavenej a spolykal jsem ji. Všechen ten smutek, kterej jsem prožil. Všechen ten stesk. Všechny ty dny, kdy jsem musel sledovat stupidní politiky celého světa, jak buď ten svět ničí, nebo mi ten můj svět zásadně omezují.
Všechny ty dny strávený mezi postelí a stolem s počítačem. V příšerný zimě, když jsem posledních dvacet let prožil v teple…
A tady mě…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
