54A_varianta_jaros
Michal Rataj • Autor: Milan Jaroš

Není to tak dlouho, co ve své habilitační přednášce pronesl provokativní větu, že skladatelem může být každý. Měl na mysli snadnou dostupnost technologií a softwaru i podrobných návodů na YouTube, jak s nimi pracovat. V každém počítači se nachází obrovské množství hudební erudice a komponentů, s nimiž lze velmi snadno vytvářet hudbu. „Když začnu mechanicky skládat předpřipravené prvky k sobě, už si asi můžu říkat skladatel,“ podotýká s lehce potměšilým úsměvem Michal Rataj. Sám totiž dobře ví, že takhle jednoduché to není – a jeho tvůrčí dráha to potvrzuje.

54B_foto Martin Popelář_Archiv NODO
Všechno je založeno na hledání a vytváření spojnic. • Autor: POPELAR MARTIN

Reklama
Reklama

Na české scéně ho není snadné zařadit: jeho záběr a schopnost vstřebávat vlivy historické i moderní jsou ohromující. Představuje ojedinělou spojnici mezi akademickým prostředím, soudobou hudbou a kluby – a respektovaný je ve všech. V rámci rozhlasového vysílání se už dvě dekády věnuje propagaci elektroakustické hudby, působí jako pedagog skladby na pražské HAMU. Při tvorbě pro různá instrumentální uskupení se nechává inspirovat poezií (ve spolupráci s Jaromírem Typltem) i jazzem (v uskupení Hornscape) a vytvořil četné filmové soundtracky. Podle Ochranného svazu autorského se zase stal nejúspěšnějším českým autorem vážné hudby v zahraničí pro rok 2020.

Staletím zažitá představa skladatele sugeruje člověka, který píše na notový papír. V Ratajově případě to je však jen malá část toho, co tato práce po roce 2000 obnáší. Umí samozřejmě komunikovat s orchestrem, ale také se vydává s mikrofonem lovit nahrávky do terénu nebo operuje s elektronikou, samply a laptopem, s nimiž pak vystupuje před publikem. Neklade si omezení. To potvrzuje i čerstvé album Music from Nothing, jež vznikalo loni během pandemických časů a je také jednou z mála desek, které v Česku současným skladatelům vycházejí.

Představuje všechno, co je pro Rataje hudbou. Archaické se tu prolíná s moderním, přírodní se syntetickým a tradiční s experimentálním. Zazní tu ryzí klavírní sonáta, ale i plastické ticho šumavských lesů kombinované s akustickou kytarou pozměněnou efektem k nepoznání nebo burácející varhany posilněné elektronikou. „Skladatel dnes může naprosto všechno,“ říká už s opravdovým nadšením Rataj o své roli. Jeho oblíbená a často opakovaná definice hudby je ta nejširší – a sice že se jedná o zvuk strukturovaný v čase: „A když se nám ten zvuk podaří strukturovat vhodným způsobem, přesvědčíme posluchače, že tohle je hudba.“

Oblak tónů

„Byl to bláznivý rok, kdy jsme všichni odešli do izolace, a já během prvního lockdownu zjistil, že potřebuji osobní terapii,“ popisuje a tou terapií se mu staly návštěvy kostela sv. Bartoloměje v pražských Kyjích, kam o samotě chodil hrát na varhany. „Z prázdného kostela vyzařuje zoufalství a maličký člověk se tu choulí pod velkým nástrojem,“ vzpomíná na chvíle, než se varhany rozezní: „Člověk je pak najednou nic proti mocnému zvuku, ale zároveň ho ten zvuk pohltí a on vstoupí dovnitř.“

Z nahrávek těchto improvizací se vyloupla skladba The Easter Light, která je pro Rataje typická v tom, že zachycuje dialog mezi akustickým nástrojem a elektronikou, kterou doplnil v postprodukci. Zajímá ho místo, kde končí možnosti nástroje – a tam pak nastupuje digitál, aby je posunul a dopověděl. Při komorních a orchestrálních skladbách zase klasické nástroje rozeznívá tak, aby připomínaly elektronické chvění. „Dlouhodobě mě tato hranice přitahuje. Baví mě vizualita a obrazy, jež spouští v hlavě,“ doplňuje Rataj skutečnost, jíž si všiml třeba americký kritik Steve Osborne, když recenzoval uvedení jeho skladby Temporis pro cimbál a orchestr v Kalifornii: „Chvílemi zněl cimbál jako zvony, častěji ale jako oblak tónů jemně se usazujících na pódiu.“

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Už si asi můžu říkat skladatel. (Rataj)

Dětství šestačtyřicetiletého skladatele vůbec přitom nebylo spjaté s avantgardou, ale se sousedským muzicírováním. Zpívat si dohromady byla součást rodinných sešlostí a v okruhu známých bylo běžné, že když se lidé sešli, vytáhla se kytara a spustily se lidovky a trampské písně, ale i Elán nebo Spirituál kvintet. Do toho počítá také hraní na elektrickou kytaru v několika rockových skupinách během teenagerských let v rodném Písku.

Hrát s kapelami prý bylo jako chodit v neděli na fotbal, ale do toho si už nahrával vlastní syntezátorové experimenty, které měly k písničkám opravdu daleko – a z nichž mělo jeho okolí spíše legraci. „Vždycky mě zajímala technika. Možná víc než elektrická kytara mě fascinovaly ty dráty, které do ní vedly,“ líčí s tím, že už v pěti letech si postavil z lega model syntezátoru, což byl jen předstupeň k tomu, než přesedlal na ty opravdové a začal se během dospívání zajímat o jazzovou improvizaci.

Stal se nejúspěšnějším českým autorem vážné hudby v zahraničí pro rok 2020.

Tweetni to

Staré se u něj prolínalo s moderním. Při studiích hudební vědy na pražské filozofické fakultě sice psal diplomovou práci o gregoriánském chorálu, ale když pak v druhé půli devadesátých let nastoupil na HAMU, kde se chtěl věnovat skladbě a měl hlad po všem novém, ocitl se v prázdnotě. Polistopadový vývoj byl v mnoha oborech charakterizován generační proměnou. Na jedné straně zaznamenal obrovský příliv mladých lidí na důležité pozice, na něž by za běžných okolností museli dlouho čekat, na straně druhé došlo v rámci akademického prostředí k prohloubení věkové propasti mezi čerstvými studenty a staršími pedagogy; ti mladší se rozběhli do světa.

Stal se nejúspěšnějším českým autorem vážné hudby v zahraničí pro rok 2020.

Tweetni to

Chyběla aktivní střední generace, na niž by se dalo navázat, což podtrhovala i skutečnost, že normalizace se k soudobé avantgardní hudbě stavěla odmítavě a takřka ji vymýtila. Chybělo napojení na světové dění, a to celé se odehrávalo za nástupu digitalizace, která měla v hudbě brzy změnit vše. „Člověk se nemohl učit od starších, protože nedělali věci, které ho přitahovaly. Nevěnovali se soundtrackům, nebyli zvyklí pracovat v nahrávacím studiu. Psal se rok 2000 a my jsme byli strašně pozadu,“ vzpomíná Rataj, jak se ocitl v prostředí s přerušenou kontinuitou.

To je zkušenost, kterou si prošlo mnoho jeho vrstevníků. Všechno, co toužil poznat, tak nasál až během zahraničních stáží. Nejprve v Německu, následně ve Spojených státech. V Berlíně nejprve objevil klubovou scénu a na obou místech si pak prohloubil povědomí o elektroakustické hudbě – tedy takové, která se odehrává na rozhraní technologie a umění a vstupují do ní jak tendence artificiální hudby, tak novinky, pokud jde o záznam, zpracování a distribuci zvuku. A osamělá pozice do velké míry ovlivnila jeho autorský rukopis, pedagogickou činnost i působení v rozhlase.

Všechno jeho konání jako by bylo založeno na hledání a vytváření spojnic mezi oddělenými a zpřetrhanými světy: ať už generačními, žánrovými či geografickými. Na jeho koncertech se snoubí živé nástroje s laptopy, ve výuce si zakládá na plynulém předávání znalostí ze starších na mladší. Prostupnost a kontinuita se staly jeho tématem. Místo aby světy jazzu, kapel, komponování nebo tvorby pro rozhlas střídal a vnímal je izolovaně, začaly jeden obohacovat druhý. „Zjistil jsem sice, že nikam nepatřím, ale to mi zase umožňuje nahlížet a osvětlovat různé věci z mnoha úhlů. A to je hrozně dobrodružné,“ říká s potěšením.

Když zmizí show

„Michal Rataj je pro české prostředí cennou spojkou mezi dvěma scénami: akademickým světem současné elektroniky a nezávislými kluby,“ charakterizuje skladatele hudební publicista Pavel Klusák. „Mezi indie kids a postjazzmany přináší hlubší znalost moderní hudby, ve skladatelském světě naopak disponuje uvolněností a touhou užít si to.“ Klusák dále zdůrazňuje, že Rataj k nám v podstatě několikrát přetáhl celé zvukové obory ze světa. V Českém rozhlase založil a dlouho vedl experimentální oddělení a pořad Radioateliér. „Nesnesl pomyšlení, že bychom v Česku na rozdíl od Rakouska nebo Německa měli ignorovat radioart, tedy autorskou tvorbu pro rozhlas,“ dodává Klusák s tím, že na HAMU se zase Rataj stal důležitým pedagogem pro ty studenty, které zajímá elektronika a multimediální přístup.

Když mluví o své hudbě, pomáhá si právě přirovnáními z filmu i výtvarného umění: „Pohybovat se ve zvukové postprodukci nebo v partituře s nástroji je podobné tomu, jako když malíř pracuje s jemnými odstíny barev,“ popisuje Rataj práci v počítači. Na koncertní situaci ho zase zajímá, jaké obrazy se tvoří v hlavě posluchači, když sedí v sále pouze před reproduktory a nemá se na co dívat. Chybí show a je tu pouze skladatel a interpret zároveň, který cosi pouští ze záznamu, něco tvoří živě, ale ucho to není schopné rozlišit. „Když zmizí show, potřebujeme ji jako posluchači něčím nahradit. Ty zvuky, které přicházejí z neznámých světů, spouštějí obrazy a my tomu jako skladatelé můžeme pomoci. To odkrývá kouty kreativity, které mě přitahují,“ shrnuje své pojetí.

Silná vizualita se ale ukázala jako problém, když se pustil do filmové hudby. Narazil na skutečnost, že jeho obrazivost je ve spojení s filmovou akcí neúnosná. Když s hudbou vstoupil do obrazu, musel svůj výraz vydělit deseti – to bylo poučení, které učinil během natáčení seriálu Roberta Sedláčka České století. Tehdy bylo potřeba, aby dodal hudbu do střižny, aniž předtím viděl, co se natočilo. Zkusil tedy dvě tři témata s orchestrem. „Sedláček se zhroutil do křesla, co mu to pouštím,“ líčí skladatel první přijetí díla. Následně ale z výsledku odebral osmdesát procent nástrojů, ornamentů a hutnosti zvuku. Hudební kostra a hlavní téma však zůstaly – a v této podobě se to dostalo do seriálu.

„To byla moje největší zkušenost z toho, k čemu dochází při spojení obrazu a zvuku,“ vysvětluje Rataj s tím, že když naopak obraz zmizí, lze na expresi přidat a budovat ji od zvuků mikroskopických až po dunící. To je přesně i případ nového alba Music from Nothing, které představuje ideální vhled a vlastně i úvod do Ratajova rukopisu. Impulzem ke vzniku skladby tu může být konkrétní hráč jako pianistka Magdaléna Bajuszová nebo violoncellista Tomáš Jamník, ale stejně tak hřmění varhan i něco tak neuchopitelného jako ticho.

Oním v názvu alba zmíněným nic, z něhož vzešla nová skladba, byla v tomto případě šumavská mlha. „Když se procházíš po Šumavě a padá mlha, tak si uvědomíš, že to ticho je rozmanité a hraje tolika zvukovými barvami, že by stálo za to je zachytit,“ popisuje podzimní zážitek, kdy mlha byla tak hustá a silná, že jednotlivé kapky bylo možné slyšet při dopadu na mikrofon. A každá kapka vytvořila zvuk. „Najednou člověk mohl slyšet mlhu, slyšet něco, co obvykle jenom vidíme. Byl to úchvatný zvukový zážitek. Jako by se člověk položil do bavlny.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1459

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte