18A_jaros
Cesta krajinou, kde teď každodennost překračuje hranice běžné středoevropské zkušenosti. • Autor: Milan Jaroš

Ráno na hřbitově na kraji Chebu je mrazivé a náhrobky jsou pokryté jinovatkou, stejně jako informační tabule se jmény čerstvě zemřelých občanů. Starší paní ze skleněných dvířek nástěnky seškrabuje námrazu, aby si mohla přečíst jména. Výjev zpovzdálí sleduje správce hřbitova Petr Elizeus, kterému každou chvíli zvoní jeden ze dvou obstarožních tlačítkových mobilů. Takový nápor mrtvých jako v těchto dnech nezažil za pětatřicet let své kariéry v pohřebnictví. Za měsíc býval zvyklý pohřbívat kolem čtyřiceti lidí, letos v lednu jich ale najednou bylo přes sto čtyřicet a v únoru znovu totéž.

Pohledem do hřbitovních kronik Elizeus zjistil, že tolik lidí tu umíralo naposledy na jaře roku 1945 při spojeneckých náletech na Cheb na konci války. Správce hřbitova na rozdíl od některých obyvatel Česka vůbec nepochybuje o tom, že za aktuálním nárůstem počtu mrtvých je pandemie covidu, jak to uvádějí statistiky ministerstva zdravotnictví.

Reklama
Reklama

Smrtící sílu nemoci totiž vidí všude kolem sebe – zemřel na ni jeho kolega řečník ze smuteční síně a také správcova manželka, která dřív nikdy nestonala, měla deset dní silnou horečku, kdy nebyla schopná vstát z postele. Elizeus přitom ještě na podzim patřil mezi lidi, kteří si mysleli, že covid je jen horší chřipka. Ta v zimě vždycky trochu zvedne počet zemřelých. Tragický leden a únor ho však přiměly změnit názor. Stejně jako většinu obyvatel Chebu. „Aby lidé uvěřili, že je válka, musí vidět padat bomby. A tady už bomby padaly,“ říká drobný tmavovlasý muž.

18N_jaros
Čekání na návrat normálního žití. (Vyhlídka nad Tachovem) • Autor: Milan Jaroš

V jednom má nepochybně pravdu: každodennost tady v nejzápadnějším koutě Česka tvrdě překračuje hranice běžné středoevropské zkušenosti. Mnozí ztratili blízké, přišli o práci nebo je drtí izolace. Zároveň jsme v kraji, v němž realita může být tíživá i mimo vymknuté časy. Platy jsou tu nižší než jinde v republice, lidé tady dosahují nižšího vzdělání a výskyt sociálních problémů je tu vyšší než jinde. Tenhle mix způsobuje, že pro někoho nemusí být pandemie hlavním problémem dneška. Zároveň ale platí, že se nějakým způsobem dotýká úplně každého.

Pod povrchem

Zprávy o nové vlně pandemie, která se od té doby přelila i do zbytku republiky, se před pár týdny začaly šířit právě z tohoto kraje. Jsme v Sokolově, o tři desítky kilometrů dál severovýchodním směrem. Mladý primář zdejší nemocnice Martin Straka tehdy jako jeden z prvních lékařů v zemi otevřeně řekl, že jeho nemocnice je přeplněná covidovými pacienty, nemá pro ně dost lůžek a musí vybírat ty, kterým dá šanci přežít – což je stav, který nyní hlásí čím dál více českých nemocnic.

První březnový den působí sluncem zalitý Sokolov takřka idylicky, v městském parku Bohemia u řeky Ohře posedávají lidé na lavičkách a venčí psy. „Když byla nemocnice plná, tady přistával vrtulník, který pacienty rozvážel po republice,“ ukazuje na rovnou travnatou plochu parku mladá žena, která tu se svým dvouletým synem venčí psa. Jejího syna prý bavilo pozorovat vrtulník vzlétat a přistávat. „Teď ale už nelétá, takže myslím, že to nejhorší už má Sokolov za sebou,“ říká žena. „Přesná čísla ale už radši nesleduju, abych se z toho nezbláznila,“ dodává.

Lidé chtějí ujištění, že jejich život měl smysl.

Tweetni to

Parkem probíhá také dvojice sportovců doprovázená třemi chrty. Kolega Milan Jaroš v jednom z běžců rozpoznává místní celebritu, ultramaratonce a popularizátora běhání Miloše Škorpila v doprovodu manželky. Štíhlý šedesátník dnes uběhl třináctikilometrový okruh vedoucí výhradně městem, protože nová vládní nařízení lidem zakazují opustit hranice katastru. „Rád běhám i v lesích mimo město, ale porušovat zákaz nebudu. Když je člověk známý, tak by měl jít vzorem,“ říká Škorpil. Svůj dnešní ranní běh se rozhodl zveřejnit na sociálních sítích pod heslem „Poznej místo, kde žiješ“, čímž chce motivovat ostatní, aby také objevovali blízké okolí, když teď jinam nemůžou. „Lidé jsou vystresovaní, chci jim vlít trochu optimismu,“ dodává běžec. Manželský pár prý pandemie nijak dramaticky nezasáhla. Covid neměli a osobně neznají nikoho, kdo by na něj zemřel. „Žijeme ale v bublině sportovců, kteří jsou odolní,“ vysvětluje Škorpil. Covid manželům, kteří se živí jako trenéři, vzal práci, oba nicméně věří, že až pandemie skončí, vše se vrátí zpět. A ve výsledku lidem zůstane i něco pozitivního. „Lidé začali víc chodit do přírody a sportovat, snad jim to vydrží,“ říkají a v doprovodu chrtů odbíhají pryč.

18D_jaros
Chci dát lidem trochu optimismu. (Miloš Škorpil při ranním běhu v Sokolově) • Autor: Milan Jaroš

Perspektiva, že situace není tak zlá, se pozvolna mění s dalšími setkáními ve městě. Iva, majitelka kavárny na Starém náměstí, přišla kvůli covidu o dvě blízké osoby a její švagr teď leží na kyslíkové jednotce v plzeňské nemocnici. Také šedesátileté učitelce, která se představuje jako Jindra, vzal covid před čtrnácti dny tchána, a když o tom teď mluví, do očí jí vstoupí slzy. Dnes však zažívá vzácný pocit úlevy, protože ona i její osmdesátiletá matka právě dostaly vakcínu v místním očkovacím centru. „Je to jediná cesta, jak se z toho můžeme dostat. Mor a neštovice jsme přece taky vymýtili očkováním,“ říká. Její matka Marie má také radost, protože po očkování bude moci konečně pozvat domů vnoučata, která neviděla od loňského léta.

18K_jaros
Fronta před smutečními oznámeními v Chebu. • Autor: Milan Jaroš

To kuchařku Věru z místní nemocnice dovedla zkušenost k úplně jiným závěrům. Po nákaze covidem měla horečky, vyléčil ji však lék Isoprinosine. Nemoci se nebojí, protože pokud ji dostane znovu, zase se spolehne na svůj „zázračný“ lék. Očkovat se určitě nenechá. „Byla jsem kdysi očkovaná proti prasečí chřipce, a tak zle jako tehdy mi nikdy nebylo,“ vysvětluje. Jiná pracovnice nemocnice, tentokrát mladá ošetřovatelka z léčebny dlouhodobě nemocných, o očkování také pochybuje. Odrazuje ji zkušenost kolegyně, která prý měla po dávce vakcíny od firmy Pfizer zimnici. „Asi zatím počkám,“ říká mladá žena, která si nepřeje uvést jméno.

18I_jaros
Zavřená sjezdovka v Bublavě. • Autor: Milan Jaroš

Primář Straka, který zdejší nemocnici dostal do hlavních zpráv, nad odmítáním vakcíny kroutí hlavou. Podle něho je to výsledek skutečnosti, že tu chybí plošná vládní kampaň na propagaci očkování, zatímco dezinformační kampaň jede na plné obrátky. „Kde jsou billboardy s Jaromírem Jágrem propagujícím očkování?“ ptá se rozčileně mladý lékař ve vestibulu nemocnice. Straka je momentálně vytížený schůzkami s novináři a má na nás jen pár minut. Být ve středu pozornosti je pro něho nová zkušenost z pandemie. „Něco řeknete do médií a svět se zblázní. Je to zvláštní,“ podotýká. Své pozice prý využívá k tomu, aby dál pojmenovával situaci, kterou politici stále podceňují – například tím, že nezavřou průmysl. „Situace se nelepší, britská mutace útočí i na mladší pacienty, stále častěji bojujeme o život padesátníků nebo čtyřicátníků,“ říká Straka. Skutečnost, že z parku pod špitálem přestal vzlétat vrtulník, podle něho svědčí o tom, že nemocné už není kam převážet. „Nákaza se šíří dál na východ a nikde už nemají volné kapacity. Každý je v tom odteď sám,“ vysvětluje Straka. Pak se omlouvá a odbíhá zpátky do práce.

18E_jaros
Kde je Jágr propagující očkování? (Primář Martin Straka v sokolovské nemocnici) • Autor: Milan Jaroš

Večer po setmění se Sokolov noří do ticha. Nefungují tu žádné ilegální hospody, pouze výdejní okénka restaurací a kaváren, která zhasnou kolem osmé. Jen v parku se do tmy ozývá hudba a ve svitu mobilů se rýsují skupinky mladých lidí. Ve městě, které je jedním z ohnisek pandemie, není lehké najít ani ubytování. Nakonec objevíme asi jediný otevřený hotel. Momentálně je dovoleno ubytovávat pouze lidi na služební cestě. Kromě novinářů tu proto celkem logicky tráví noc ještě zdravotní sestra z Českých Budějovic a skupina dělníků šijících roušky.

Fronta na náměstí

Cestou dál míjíme jeden ze symbolů časů, které nenávratně odcházejí: obec Vřesovou ležící mezi dosluhujícími hnědouhelnými lomy a obří elektrárnou. Obec tvoří řada betonových bytovek s výhledem na chladicí věž. Místo působí jako z jiného světa, ve kterém lidi víc než virus trápí jiné starosti. Padesátník Milan, který v elektrárně pracoval od osmnácti let jako soustružník, byl letos v létě, stejně jako mnoho dalších kolegů, propuštěn. „Pro nadbytečnost,“ říká unaveným hlasem šedovlasý muž. Od té doby se marně snaží najít jinou práci. „V továrnách shánějí jen lidi na dvanáctihodinové směny, a na to se už necítím,“ dodává a mizí v oprýskané bytovce.

18F_jaros
Bytovky ve Vřesové s výhledem na elektrárnu. • Autor: Milan Jaroš

Čtyřicátník Renda nebydlí ani v bytovce – žije v dřevěné boudě bez elektřiny v přilehlé zahrádkářské kolonii. Jeho zahrada je plná haraburdí, ze kterého vystupuje figurína čerta. „Já jsem byl vždycky takovej čert,“ říká proplešatělý muž se zbytky vlasů svedenými do mohutného dredu. Jeho vyprávění naznačuje život plný kotrmelců: rozpadlý partnerský vztah, dcera, kterou příliš nevídá, častá stěhování, občasná období bez práce vedoucí až k existenci v dřevěné boudě. Pandemie ho prý připravila o hudební vystupování s kamarádem, s nímž předtím v okolí pořádali techno večírky. Také desetiletou dceru kvůli restrikcím vídá ještě méně. Palčivější starost ale momentálně představuje získat pár stovek na nákup plynové bomby k ohřívání jídla a vody na mytí v boudě. „Dostal jsem práci, uklízím silnice a lesy pro obec. Na výplatu čekám jako na boží smilování,“ říká Renda.

18G_jaros
Chybí mi dcera a hraní s kamarádem. (Renda před svojí chatkou ve Vřesové) • Autor: Milan Jaroš

Ze sokolovské pánve pokračujeme do Krušných hor, kde zastavujeme v Kraslicích, horském městečku blízko německých hranic. V lese ještě leží sníh, po hlavní ulici už však v jarním dni korzují lidé. Město je ekonomicky závislé na německých sousedech, kteří teď citelně chybí. „Němci tu normálně kupují sazenice, teď ale nejezdí a prachy nejsou,“ líčí místní květinářka Monika. Podnikatelka je za poslední rok sto tisíc v minusu a tenhle měsíc nebude mít na zaplacení nájemného. Ještě hůř jsou na tom prý sousedé, kteří majiteli domu dluží tři nájmy. V obchodě není moc práce, přesto tu vypomáhá její nezaměstnaný syn. Těsně před pandemií měl nastoupit v lesnické firmě, ta ale po příchodu krize místo zrušila a od té doby jiné nesehnal. Do obchodu přichází mladík a kupuje svazek narcisů na hrob svého otce. „Za den prodám asi tak pět květin. Lidi teď neslaví narozeniny, nic. Kraslice jsou v čudu, nakonec tu zůstanou jenom Vietnamci,“ říká s hořkým úsměvem světlovlasá žena. Ekonomické problémy jí dělají větší starost než virus, nemoci se však bojí také. Její kamarádka momentálně leží v sokolovské nemocnici na kyslíku. Navzdory obavám ale o očkování neuvažuje. „Bojím se, jaké by to mělo vedlejší účinky. Nechci za pět let zjistit, že mám rakovinu,“ vysvětluje.

18C_01_jaros
Konečně úleva? (Očkovací centrum v sokolovské nemocnici) • Autor: Milan Jaroš

Příští zastávkou už je Cheb, který premiér Andrej Babiš kvůli rekordnímu počtu mrtvých na konci února označil za „české Bergamo“. Teď už tu sice šíření nákazy polevuje, nad městem se ale dál vznáší tíha z vysokého počtu obětí. Na hlavním náměstí stojí fronta lidí, kteří čtou parte se jmény zemřelých. Je tu i Honza, urostlý šedesátník pracující v logistice, který podle svých slov na covid „umřel taky“. „Je to, jako když do vás tajně vleze parta zlodějů, všechno ve vás převrátí a před odchodem to celé zapálí,“ popisuje zkušenost s covidem. Po třech měsících je nyní oficiálně zdráv, cítí se však mizerně. Objem plic má podle lékařů na čtyřiceti procentech a je pořád unavený. Zatímco před nemocí chodil na dlouhé třicetikilometrové výlety, teď ujde sotva pět kilometrů. Nejhorší je ale prý nedostatek chuti do života. „Dřív jsem hrál na kytaru a maloval, teď však nemám na nic náladu. Rád bych se na něco těšil, ale v budoucnu nevidím žádný světlý bod, žádnou naději,“ říká.

18H_jaros
V kraji, kde realita může být tíživá i mimo vymknuté časy. (Elektrárna Vřesová) • Autor: Milan Jaroš

Naděje je něčím, co se během pandemie snaží lidem dávat místní kněz Petr Hruška, sídlící na faře jen pár kroků od náměstí. Telefonuje lidem, kteří doma trpí samotou nebo na ně doléhá tíseň v uzavřených domovech důchodců. Nově chodí také do nemocnice přímo za covidovými pacienty, kde se před časem sám také nakazil. V současné pandemii prý mnohem častěji než kdykoli dříve zažívá situaci, kdy se mu lidé vyznávají z různých životních selhání a chtějí ujištění, že jejich život měl smysl. Někteří si prý také vyčítají, že covidem nakazili své blízké. Být neustále oporou je pro faráře vyčerpávající, pomáhá mu ale prý i rada, kterou mu dal v mládí jiný kněz během vojenské služby. „Tehdy jsem měl pocit, že tu buzeraci už nevydržím. Můj přítel mi napsal, ať si představím, že takhle to bude už pořád. A poradil mi, ať žiju už teď, ať nečekám na den, kdy to skončí. To mi strašně pomohlo a snažím se to lidem předat,“ říká farář s vědomím, že tahle rada má své limity.

Měli by to zavřít

Cesta z Chebu na východ nás vede přes místní průmyslovou zónu. Ve dvě končí ranní směna a mezi lidmi pochodujícími na autobus je i mladý dělník Viktor. Pandemii považuje za cílenou ekonomickou likvidaci státu nejspíš zorganizovanou cizími mocnostmi. Zpráva o počtu mrtvých na blízkém hřbitově ho nechává klidným. Viktor totiž nezná nikoho, kdo by měl těžký průběh nemoci nebo na ni zemřel. Počtům mrtvých nevěří, protože prý od známého v nemocnici slyšel, že lékaři teď covid jako příčinu smrti uvádějí u všech lidí, protože za to mají zvláštní příplatek. Viktor nevěří ani na smysl vládních opatření, jako je nošení roušek či uzavření obchodů a hospod. Povinnou roušku prý v práci nosí, ale jen naoko. „Ojebávám to, protože se v tom nedá dýchat,“ přiznává. V jeho továrně se prý minulý týden při testech objevil covid, epidemiology navrhované uzavření továren ale i tak považuje za nesmysl. Kvůli pandemii už přišel o zaměstnání šoféra a kuchaře, a o současnou práci přijít nechce, protože musí splácet půjčku bance. „Divím se vám, že tomu všemu po tom roce ještě věříte,“ kroutí nesouhlasně hlavou.

18M_jaros
Sídliště v Tachově. • Autor: Milan Jaroš

Zatímco v jeho okrese už je nákaza za vrcholem, oblastí s největší koncentrací aktivních případů je momentálně sousední Tachovsko. Jednou z nejpostiženějších obcí je Chodský Újezd, kam spadá sedm vesnic uprostřed polí a lesů. Odlehlým dědinám se virus dosud vyhýbal, nyní ale mají najednou desítky nakažených a první tři mrtvé. Nejnovější obětí je 84letá Anna Koťová. „Byla společenská, plná života, chodila na všechny taneční zábavy. V poslední době ale nevycházela, jenom na nákup, takže to musela chytit od vnoučat,“ říká přes plot místní hospodář Honza. Podle něho virus do vesnice zavlekli lidé, kteří pracují v okolních montovnách. „Měli by to zavřít,“ dodává rezolutně.

18J_jaros
Kraslice bojují s virem i s nedostatkem německých návštěvníků. • Autor: Milan Jaroš

Že se nákaza rozšířila z průmyslové zóny u Tachova nebo z pily v Plané, si myslí i starosta Václav Raba, který právě shání respirátory a léky. Po prvních úmrtích podle něho začínají mít lidé z nákazy strach, jaký tu nebyl celý uplynulý rok. „Teď sem jezdí sanitka za sanitkou, odvážejí naše lidi, všichni začínají chápat, že je to vážné,“ říká Raba. Podle něho se ale obávají spíše starší, zatímco mladí dál chodí do práce. Starosta si povzdychne, že místní komunita, která je na venkově mnohem silnější než ve městě, jako by úplně přestala existovat. „Zmizely poutě, taneční zábavy, masopust, vánoční koncerty, sportovní turnaje, letní kino, fotbal. Nejsou svatby, ale ani pohřby. My se s našimi známými nemůžeme ani rozloučit. A já jenom doufám, že se vůbec někdy vrátí to normální žití, které nám covid tak šmahem sebral,“ říká. Současná pandemie podle něho mimo jiné také ukázala, že v okrese citelně chybí nemocnice, které se zavřely v devadesátých letech. „Doufám, že se tohle díky té krizi změní,“ říká.

18B_jaros
Nejvíc mrtvých od války. (Hřbitov v Chebu) • Autor: Milan Jaroš

Do nedalekého Tachova přijíždíme vpodvečer. Pomalu se stmívá, na náměstí visí tabule se smutečními oznámeními jako v Chebu a místní hasiči rozprašovačem dezinfikují lavičky. Sportoviště a dětské hřiště na sídlišti nad městem jsou však plné lidí bez roušek. Teenageři hrají basket nebo posilují na prolézačkách. „Bacha, tamhle si tě fotí,“ upozorňuje jeden z mladíků, když vidí novináře. V šest večer začíná v místním kostele mše. Účastní se sedm lidí, kteří jsou usazeni s rozestupem několika metrů. Obřad proběhne stroze a rychle, hudba ani zpěv tu dnes nemají místo. Po třiceti minutách mše skončí a kostelní světla zhasnou ještě dřív, než skupinka vesměs starších lidí vyjde ven. Osamělé postavičky pak rychle mizí v temnotě studeného březnového večera.

18O_jaros
Mše svatá v Tachově. • Autor: Milan Jaroš

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte