Putina vede jedna emoce

Vladimir Putin oslavil dvacet let u moci, minulý týden oznámil ústavní změny posilující úřad premiéra a parlament, vláda Dmitrije Medveděva okamžitě podala demisi a Rusko už má nového předsedu vlády. Vy jste o Putinovi napsal knihu. Jak tomu rozumíte? Hledá Putin cestu, jak se udržet u moci i po roce 2024, kdy mu skončí mandát a současná ústava mu další prezidentské období neumožňuje?

Zachoval se tak, jak předpokládám ve své knize. Putin je unavený z každodenního řízení země a chce v roce 2024 odejít ze své současné funkce. Světové záležitosti mu mohou stále připadat vzrušující, ale velmi rád někomu přenechá péči o ruské důchodce, o ruskou infrastrukturu. Neodejde ale jen tak do ústraní, od moci, která mu umožňuje zasáhnout, kdykoli potřebuje. Přenesl část prezidentských pravomocí na premiéra, aby oba posty vyrovnal a jednoho mohl používat proti druhému, přičemž pro sebe počítá s novou ústavní rolí jakéhosi „otce národa“. Teď mu zbývá, aby si našel svého prezidentského nástupce, kterému bude věřit.

Jak by takové hledání mělo vypadat?

To je ta těžší část celých změn. Je zřejmé, že v Rusku probíhají snahy o vytipování někoho, kdo není jednou ze současných hlavních osobností vlády. Nový premiér Michail Mišustin je kompetentní byrokrat, ale není to kandidát, který by mohl Putina vystřídat. Putin hledá v podstatě svého vlastního Putina. Když ho jeho předchůdce Boris Jelcin vybral, aby se stal předsedou vlády, a poté dědicem prezidentského stolce, bylo to pro většinu lidí překvapivé. Vždyť Putin byl několik let před tím v podstatě neznámý. Ale Jelcin a ti, kdo mu ho poradili, se pro něj rozhodli s tím, že je chytrý, tvrdý, výkonný a bude k Jelcinovi loajální. Možná za rok, za dva najde někoho takového také. Rozhodně ho hledá.

O ruském lídrovi jste napsal knihu Musíme si promluvit o Putinovi s podtitulem Jak se Západ mýlí v nebezpečném vládci Ruska. Zjistil jste při jejím psaní něco o tom, v čem jste se o něm mýlil vy sám?

Ne v době, když jsem knihu psal, ale dříve – v roce 2014. Nemyslel jsem si, že Putin provede anexi Krymu, protože mi nedošlo, že se změnil. Přes všechna jeho ostrá nacionalistická prohlášení byl v prvním a druhém prezidentském období především pragmatický politik, který by to neudělal. V tom třetím se však posunul do více ideologických pozic, staral se o budování svého historického odkazu a postavení Ruska ve světě. A vtrhl na Krym.

Proč došlo k té změně od pragmatismu směrem k ideologii?

Myslím, že v tom sehrály roli dva následující faktory. Začal být stále posedlejší svým vlastním odkazem a výrazně netrpělivý, pokud jde o toleranci kritických hlasů. To se děje většině dlouhodobě vládnoucích autoritářů. Ten druhý důvod bylo přesvědčení, že Medveděv, v té době papírově prezident během jejich formální výměny funkcí, prohrál Libyi. Že se neuměl postavit Západu v zápasu o Muammara Kaddáfího a USA toho využily ve svůj prospěch – sesadily věrného spojence Kremlu a celou operaci vedly. Putin od té doby intenzivně cítí, že ruské zájmy je nutné tvrdě bránit.

Co je to hlavní, v čem se v něm zmýlil Západ?

V devadesátých letech jsme se Rusku dostatečně nevěnovali, podcenili jsme ho, to pomohlo vytvořit podmínky pro to, aby se Putin dostal k moci – například jsme se málo snažili rozptýlit obavy Ruska z rozšíření NATO na východ, komunikačně jsme to nezvládli. V nultých letech jsme zase Putina a Rusko nebrali vážně, když Putin navrhl, že by Rusko mohlo vstoupit do Aliance, což ho rozhněvalo a vedlo to k současné krizi. A po roce 2010 se mu to všechno snažíme přehnaně vynahradit. Putin je líčen jako geopolitický mistr a architekt většiny našich problémů, který rozhoduje naše volby, může podniknout vpád za hranice, kdykoli se mu zachce, ovlivňuje mezinárodní dění od severní Afriky po Venezuelu a vždycky vyhraje. Přitom jeho „úspěchy“ jsou často nepodstatné.

Z čeho tahle chybná interpretace vychází?

Částečně je založena na tradičních stereotypech o Rusku, zčásti je to naše lenost, touha po obětním beránkovi. Západ prochází obecnou krizí identity a legitimity a je pohodlné z řady problémů vinit Putina. A Kreml to přiživuje, protože o sobě vytváří obraz, v němž je Rusko vlivnější, mocnější a představuje větší hrozbu pro ostatní, než je tomu ve skutečnosti.