Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Téma

Můžeme mít český Oxford?

České univerzity nepatří mezi světovou špičku. To se ale dá změnit.

Budou s námi mluvit jako s partnery? • Autor: Milan Jaroš
Budou s námi mluvit jako s partnery? • Autor: Milan Jaroš

Na zdi pracovny chemika Pavla Jungwirtha visí „jeho“ třiatřicet obálek špičkových světových vědeckých časopisů. Už brzy k nim přibude další. Na začátku letošního června se Jungwirthův tým z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR díky studii o přeměně izolátoru na kov dostal na titulní stranu prestižního magazínu Science. Vědcům se – zjednodušeně řečeno – povedlo detailně zmapovat, jak se kapalina mění v kov. Laika nic netušícího o chemických reakcích na první pohled zaujme, jak se čirá tekutina postupně proměňuje a získává modrou a následně bronzovou barvu. „Pozorujete na molekulové úrovni zrod kovu v něčem, co kov vůbec neměl být,“ popisuje kouzlo objevu Jungwirth.

Science patří mezi vědeckými periodiky k vrcholu a obálka věnovaná objevu Jungwirthova týmu a spolupracovníkům z Česka, Německa a USA jen potvrdila jeho členství v první lize světových chemiků. Na jednom místě však chemika světových kvalit příliš často nevídají. Jak Pavel Jungwirth otevřeně říká – vědu by nešel dělat na žádnou tuzemskou univerzitu, ačkoli přes dvacet let externě učí na pražském matfyzu. „Ve své oblasti bych na zdejších univerzitách nenašel takové podmínky, jako máme v našem ústavu, tak abychom mohli konkurovat světovým vědeckým výkonům. A nemohu ani říct, že by mi někdo z českých škol, na rozdíl od těch zahraničních, někdy nabízel stálou pozici,“ říká.

„Na univerzitě bych stejné podmínky neměl.“ (Pavel Jungwirth) • Autor: Matěj Stránský
„Na univerzitě bych stejné podmínky neměl.“ (Pavel Jungwirth) • Autor: Matěj Stránský

V těžkých časech, které nás čekají mimo jiné v důsledku koronavirové krize, jsou (nejen) podle ekonomů právě lidé jako Pavel Jungwirth považováni za hlavní východisko z krize, ale také za jednu z cest, jak se může Česko jako menší středoevropský stát prosadit ve světě. S těmito nadějemi však koliduje fakt, že tuzemské vysoké školství se v průměru podobnou kvalitou – alespoň podle objektivních kritérií – stále nemůže chlubit. Například podle jednoho z nejrespektovanějších žebříčků Times Higher Education (THE)který mapuje světové univerzitní vzdělávání, nemá Česká republika žádnou univerzitu v první čtyřstovce, přitom srovnatelné země, jako jsou Dánsko, Nizozemsko nebo třeba Rakousko, mají alespoň jednu v první stovce. Karlova univerzita coby nejúspěšnější česká vysoká škola se nachází v oblasti mezi 401. a 500. místem.

„Jelikož nemáme žádné nerostné bohatství, může nás v budoucnu dostat dopředu jen kvalitní lidský kapitál. Pokud budeme celé generace vzdělávat průměrně, nebudeme prorážet do světa,“ popisuje současný stav ekonom působící na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a v CERGE-EI v Praze Jan Švejnar. „To, po čem všichni jdou, je excelence.“ V určitých oborech sice máme vědce světového formátu, „vyrábět“ je systémově se však v Česku nedaří. Proč po třiceti letech svobody nedokážou tuzemské vysoké školy konkurovat světové špičce? A jak to, že se jim nedaří do svých řad přilákat vědce, jako je Pavel Jungwirth?

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 35 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].