Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Chci přidat školám volnost

Respekt 21/2019

Pan ministr Plaga se nechává slyšet, že úroveň našeho školství pozvedne zvýšení učitelských platů. Větší prestiž a odpovídající ohodnocení této zodpovědné práce samozřejmě pomůže tomu, aby neodcházeli kvalitní učitelé, ale pokud se nezmění organizace výuky na školách, ani sebelepší učitel toho moc nezmůže. Jedním z největších problémů je jistě počet žáků ve třídě. Většinou je třída druhého stupně běžné základní školy tvořena třicetičlenným houfem různých dětí: jedno dítě s asistentem, což znamená, že v lepším případě není schopné samostatně pracovat a v horším případě trpí takovou poruchou, že svým nezvladatelným chováním stresuje učitele i spolužáky. Dále ve třídě narazíte na pár žáků, kteří se vzdělávat ve škole odmítají. Mimo školu jsou to děti pracovité, ale do školy se přicházejí hlavně bavit, takže vymýšlejí, jak na sebe upoutat pozornost. Většina dětí třídního kolektivu potřebuje systematicky a v klidu pracovat, vyžaduje mnohočetná opakování a procvičování, promyšlenou motivaci k práci a polovina z nich má nějaké speciální vzdělávací potřeby. Ve třídě nechybí ani poctiví a vždy připravení, kteří upřednostňují systematickou práci a díky domácí přípravě učivo zvládnou, ale mají problém s použitím svých znalostí. Nakonec nesmíme zapomenout na ty nadprůměrné (všeobecně i specificky nadané, pracovité i líné, hloubavé i hyperaktivní), které neustálé procvičování nudí, dril je demotivuje a škola jejich schopnosti nerozvíjí. Představte si, že máte naplánovat a uskutečnit vyučovací hodinu tak, aby se všechny děti vzdělávaly a rozvíjely, aby to všechny zaujalo, aby se nemuselo ve třídě křičet a docházelo k přátelské spolupráci žáků. Řešením je podle mě snížení počtu žáku ve třídě na polovinu. Ani toto opatření určitě není samospásné, ale současné podmínky vzdělávacího procesu jsou pro učitele tak nevyhovující a demotivující, že ani kdybyste jim platili statisíce měsíčně, není prostě možné, aby učili kvalitně.

Zuzana Kozlová

Máme sen! Máme?

Respekt 20/2019

Přesně jak píše Erik Tabery v tomto editorialu, naše doba je dobou hojnosti, míru a bezpečí (ponechme teď stranou stále se zvětšující nerovnost, která víc a víc některým vrstvám obyvatelstva znemožňuje využívat odpovídající podíl této hojnosti k zajištění svého důstojného života).

Na druhou stranu však trpíme jako lidské bytosti různými úzkostmi, daleko více než v minulosti, což dokazuje narůstající spotřeba antidepresiv a léků tlumících úzkost. Nepoměr mezi celkově pohodlným životem a narůstajícím pocitem ohrožení je obrovský a zřejmě souvisí s informační revolucí, která nás zastihla zcela nepřipravené. Zároveň je ale také jasné, že jsme ve věčném honu za materiálním blahobytem zapomněli na poznávání sebe samých. Přitom žízeň člověka po celistvosti, jak to nazvala Christina Grof, je věčná. Vyžaduje však vytrvalou a důkladnou introspekci, na což nemáme v době plné starostí o co nejlepší, respektive aspoň to základní materiální uspokojení čas. Takže ano, mám sen. O společnosti, ve které má péče o duši úplně stejný, ne-li větší význam a je na ni stejně času jako na starost o naše peněženky. O společnosti, jež budoucí generace už odmalička učí, jak trénovat svou mysl, a v důsledku také, že není trvalého štěstí ve vnějších věcech světa, jak říkával náš velký mystik Eduard Tomáš.

Lukáš Pokorný

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].