Oldřich Kužílek
Oldřich Kužílek • Autor: Matěj Stránský

V září bude sněmovna projednávat změnu zákona o svobodném přístupu k informacím. Norma je všeobecně považována za akt, který na konci devadesátých let posunul Česko k civilizované Evropě. Nyní se má měnit pod záminkou ochrany osobních údajů. Duchovní otec původního zákona Oldřich Kužílek je přesvědčen, že poslanci potichu připravují zásadní osekání svobody slova.

Stojíte v čele kritiků připravované novely zákona o ochraně osobních dat. Proč se máme bát, že plánované změny přinesou zásadní osekání svobody slova?

Pokud novela projde, bude to největší omezení práva na informace od pádu totality v roce 1989. Například nebude možné žádat informace o trestním řízení. Samozřejmě, trestní řízení není veřejné a nelze prozrazovat nic, co může ohrozit vyšetřování. Ale to neznamená, že se o něm má v případě dotazů veřejnosti či médií mlčet. Informace by měly být vždy veřejnosti přístupné, především ve specifických případech vyšetřování veřejných činitelů nebo vážných událostí veřejného významu. To se nemusí týkat jen politiky, ale může to být třeba havárie železničního mostu ve Studénce. Zde jde o veřejný zájem a je pochopitelné, že se třeba novináři ptají na průběh vyšetřování. A taky by měli mít zákonné právo na odpověď.

Dobře, ale novela přece nezakáže novinářům o podobných věcech psát.

Psát ne, ale nejdřív musí být o čem. Úřady nebudou ve vymezené oblasti povinny odpovídat na dotazy. Mluvíme o schématu, že se někdo chce dobrat informací, které má k dispozici veřejná správa.

Navržené omezení v poskytování informací o trestním řízení má navíc psychologický dopad. Když má úředník napsáno v zákoně, že nemá poskytovat údaje na žádost, neznamená to, že je nemůže poskytnout. Ale úředníci v Česku fungují tak, že když nemusí, tak je raději nedají. A čím více se bude rozšiřovat okruh informací, na které není právo podle zákona, tím více bude úředník mlčet. Přitom třeba zakázat žádat informace z vyšetřování je do jisté míry právní nesmysl, který ústavně neobstojí. Vyšetřovatel i státní zástupce se i při žádosti podle infozákona řídí trestním zákonem.

Novela chce kromě otevřených trestních případů také omezit přístup k informacím, které se týkají šetření Evropské unie, třeba přidělování dotací.

To je další velmi podivuhodné ustanovení, které masivně omezuje přístup k jakýmkoli informacím, které se týkají vyšetřování ze strany evropských orgánů, například OLAF. Pod tím si můžeme představit dotace pro Čapí hnízdo, ale třeba i spor o migraci – Česká republika, dejme tomu, nesplní nějaký požadavek a bude kvůli tomu zahájeno ze strany evropských orgánů řízení. Tuzemští úředníci nebudou muset, a dokonce ani smět českou veřejnost informovat. Novináři by pak pracovali především s úniky informací.

Přinejmenším si můžeme být jistí, že to úředníkům ušetří práci.

Pochybuji. Balanc mezi pojmy „přístupná informace“ a „povinně utajovaná informace“ je pro mnohé z nich velmi nejasný. Obávám se, že novela přinese velký zásek do svobody informací, budeme stále více odkázáni na investigativní pátrání novinářů a neziskovek a libovůli úředníků. A nárůst sporů, odvolání a soudů.

Moc si nevyskakujte

Podle vás přinese větší škodu než samotné omezení práva na informace psychologický efekt, který novela způsobí. Jde tedy o jakýsi vzkaz, abychom si ve shánění informací od státní správy příliš nevyskakovali?

Představme si to takhle; právo na informace dopadá na množinu všech informací, které v úřadech jsou. A z toho jsou zákonem vykrojeny jakési černé či šedé kružnice, v nichž se některé informace chrání – buď absolutně, nebo relativně. A teď nám tady někdo kružítkem přidělává sedm nových přehnaně velkých temných kruhů. V nich jsou informace, které by se nově nesměly nebo nemusely poskytovat. Z mého pohledu to nemá opodstatnění. Vše důležité se může chránit už podle současného zákona.

V Česku dnes platí zákon o utajovaných informacích. Ty jsou vymezeny jako nepřístupné, ale co je mimo ně, to by mělo být k dispozici. Většinu z nás nezajímají informace o tajných službách nebo detaily o vojenských operacích. Chceme ale sledovat práci běžných státních úřadů a dalších institucí. Brání nám tedy plánované změny získat informace o fungování světa, v němž žijeme?

Ano. Novela navrhuje další velmi významné omezení práva na informace, které má chránit lidi, kteří pracují s utajovanými informacemi. Souhlasím, že jestliže někdo pracuje ve velmi utajeném režimu, nelze o něm sdělovat personální informace, kterými by si ho někdo mapoval, profiloval, získával o něm data. Takového člověka je nutné chránit. Návrh je ale tak bezbřehý, že se týká každého úředníka, který kdy dostal právo seznámit se i třeba v jednom jediném případě s tou nejméně utajovanou informací. Jde o tisíce úředníků, o nichž by úřad najednou mohl odmítnout jakoukoli informaci – o smyslu jejich práce, platech, kompetenci… To je zcela nesmyslný způsob utajení, výstřel dělem na malinkého komára. Je to pokus navodit atmosféru nedotknutelné státní správy.

Státní úředníci tvrdí, že tyto obavy jsou přehnané. Podle nich jde o formální změny, které jsou nutné kvůli souladu s jinými zákony, o jakési „pročištění právního území“, které nikoho na právu být informován neomezí. Vám tohle vysvětlení nedává smysl?

Ne. Tohle prostě není pravda. Navíc zkušenost je taková, že jakékoli drobné změny nejen v zákonech, ale i ve výrocích soudů si mnoho povinných subjektů ihned překroutí k rozsáhlejšímu utajování informací. Pokud úředníci z ministerstva vnitra tvrdí, že se nic neděje, není to fér. Vědí, že v důvodové zprávě k novele je velká lež.

Jaká lež?

V důvodové zprávě, jež se týká prvotně ochrany soukromých dat, ale zasahuje do infozákona, stojí: „Tento návrh nijak neomezuje právo na informace podle zákona 106.“ To jsem spadl ze židle. Možná na ministerstvu vnitra původně chtěli upřesnit drobnosti, které dělají právní výkladové potíže. Ale vystřelili atomovku. Nevím, zda úmyslně, nebo možná ne. Mimochodem, dělal jsem pro ministerstvo vnitra na jejich zakázku analýzu a nedoložili jediný případ, kdy současné platné právo na informaci poškodilo stát, kraje nebo obce. Vždy to bylo takové to „ale co kdyby“.

Chce tedy někdo v Česku úmyslně omezit svobodu slova? Nebo jde spíše o úřednickou potřebu vymezit si pohodlnější území, na němž je nikdo nebude otravovat?

Myslím, že v České republice jsme se ocitli v éře, kdy se svoboda slova docela dramaticky omezuje. Začalo to vulgární agresivitou vrcholných politiků vůči médiím. A vedle toho další posuny. Monopolizace médií největším politicko-ekonomicko-mediálním oligarchou. Když k tomu přidáme snahy významně omezit přístup k informacím hned dvěma novelami, které nahrávají možnosti nasadit novinářům náhubek, mám z toho velmi špatný pocit.

K čemu to je

Na sklonku devadesátých let jste byl jedním z otců „stošestky“ a sledujete dlouhodobě její dopad. Jak nám tento zákon za ty roky pomohl? Jsme díky němu otevřenější společností?

Stošestka je v mezinárodním srovnání standardní, běžný zákon, který najdeme prakticky ve všech zemích a v tomhle smyslu jsme v letech 1997–1998 s Michaelem Žantovským neudělali nic jiného, než že jsme se jinými zeměmi inspirovali. Domnívám se, že zákon o svobodném přístupu k informacím je klíčový ukazatel otevřenosti společnosti, svobody a schopnosti se domluvit. Tedy její kvality. Řekl bych dokonce, že dobrá řešení problémů a výzev, vyjma samozřejmě některých operací bezpečnostních složek a pár specifických situací, nelze najít jinak než otevřeností.

Reklama
Reklama

Pokud se například něco připravuje ve veřejné správě, je vždy lepší, když funkcionáři a úředníci vědí, že to bude podrobeno veřejné debatě, že o tom budou povinni podávat informace. Pak berou tvůrci rozhodnutí, zákonů a předpisů podvědomě pohled veřejnosti vážně. Vědí, že to, co předkládají, musí před veřejností obstát. Když ale svoji práci dělají v šeru na privátním písečku, myslí víc na svůj prospěch, na spřátelené partičky, zájem úřadu nebo státní správy. Ne na prospěch občanů.

Je zde něco konkrétního, o čem stát nebo komunál nechce informovat?

Třeba data z nemocnic. Existují excelové tabulky o výkonech v nemocnicích, statistiky zákroků, o úspěšnosti, samozřejmě zcela anonymizované. Přesto se k tomu občan nedostane. Je to jasně protiústavní. Tahle data si třeba v Británii z každé nemocnice normálně stáhnu na internetu. Kolik císařských řezů nebo epidurálky v konkrétní porodnici. U nás jsou nedostupná, teď se o ně soudí Liga lidských práv.

Britský příklad přitom ukazuje, že to je informace, která se má poskytovat – ničemu neškodí a dává přehled o nemocnicích. Ministerstvo ale tvrdí, že jde o odborná data, kterým laik nerozumí, mohl by si je špatně vykládat a nemocnice by to poškozovalo, protože by si vybíral. Veřejná správa ale není oprávněna hodnotit inteligenci veřejnosti, jako to dělají totalitní režimy. Pokud se obává, že je těžké informaci interpretovat, má občanům naopak poskytnout další, vysvětlující informace. Zákon na to dokonce pamatuje takzvanými doprovodnými informacemi.

V tomto kruhu se občas točí i politika. Její reprezentanti se tváří, že veřejnost má málo informací na to, aby jim směla mluvit do práce, ale zároveň dělají vše pro to, aby je neměla.

Vztah k právu na informace rozděluje politiky na dvě základní skupiny; na ty, kteří to myslí s veřejnou službou upřímně, a ty, kteří si myslí, že byli aktem voleb vyzdviženi do nebes moudra. Tenhle postoj kritizuji nejen z etické pozice, ale především pro špatnou manažerskou efektivitu. Vede k největším ztrátám peněz, času a snižování úrovně společnosti celkově. Je to vlastně chyba v řízení. Demokratický politik nemůže než být pro otevřenost. Jedině tak, spolu se svobodou a spravedlností, se hledají správná řešení.

Omezit na minimum

Jak by se podle vás dalo zabránit tomu, aby poslanci schválili, jak říkáte, jeden z největších zásahů do svobody informací po listopadu 1989?

Můžou to z návrhu vyhodit – a to by bylo nejlepší řešení, protože je to vlastně přílepek. To navrhuje poslanec Ondřej Profant z Pirátů, a kdyby to neprošlo, navrhuje i kompromis, který problém kompletně řeší. Pojmenovává ony nové černé kružnice velmi konkrétně, s co nejužším poloměrem. Trefuje přesně toho komára. Pokud ale projde vládní návrh, bude to největší omezení svobody projevu a informací od přijetí infozákona a vlastně od pádu komunismu. To by byla příšerná vizitka této vlády.

Podle jedné z teorií novela vznikla pod přímým či nepřímým tlakem prezidenta a současného premiéra a některých dalších politiků, komunistů. Dle nich jde o politickou objednávku, která směřuje k omezení svobody projevu. Vidíte to stejně?

Politická objednávka tu zřetelně je, ale k prezidentovi a premiérovi ji adresovat neumím. Zároveň vím, že je za tím bohužel také obrovská neznalost. Úředníci mají pocit, že právo na informace je někam tlačí a oni se tomu musejí postavit. Ale jak už jsem říkal, neexistují žádné důkazy, že by právo na informace bylo účinně zneužito proti zájmům státu. Neznám žádný rozsudek, který by prolomil ochranu skutečně oprávněně chráněné informace. Důvodová zpráva mlží.

Spíše bojujeme s malou schopností úřadů infozákon správně používat k ochraně citlivých informací, které se opravdu musí chránit. Alibisticky pak tvrdí, že se někde něco nedaří kvůli právu na informace. To je blbost. Infozákon to všechno umí chránit. Sám úřadům rád a často radím, jak správně odmítnout žádosti, které jdou přes čáru, nebo jak vyběhnout s kverulanty. Kvalitní právo na kvalitní informace je ale nezbytnou podmínkou svobody projevu. Podle Výboru Spojených národů pro lidská práva v dnešní informační epoše už právo na informace není jen politickým právem, ale vyvinulo se do základního lidského práva. Žijeme v elektronickém světě, dominantně vytvářeném komplikovanými skutečnostmi v podobě informací. A především ve světě plném dezinformací, polopravd a lží.

Oldřich Kužílek
Oldřich Kužílek • Autor: Matěj Stránský

Oldřich Kužílek (62)

Poradce, moderátor, politik, publicista. Vystudoval ČVUT a posléze DAMU. V roce 1989 vedl Občanské fórum v Hradci Králové, v letech 1990–1998 byl poslancem za ODA. Podílel se na odsunu okupační ruské armády a prosazení veřejné kontroly policejních odposlechů. S kolegou Michaelem Žantovským sepsal a koncem devadesátých let prosadil zákon o svobodném přístupu k informacím. V rámci projektu Otevřená společnost poskytuje v tomto směru bezplatnou poradnu pro veřejnost. Od roku 2007 je členem Rady vlády pro lidská práva a coby zastupitel Prahy 6 vede komisi pro otevřenou radnici.

Pod pseudonymem Olaf Lávka byl moderátorem kultovního rádia Limonádový Joe. S kolegyní Ester Kočičkovou vysílal satirický pořad Ptá se Ester, Ptá se Olaf, kde zatahovali posluchače do mystifikací o českém politickém i společenském životě. Vystupuje v satirickém improvizačním divadle Rádio Ořechovka, jehož pořady vysílá i ČRo.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jaroslav Spurný

redaktor

spurny.jpg

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte