Vzpoura v hodině dějepisu
Přibývá učitelů, kteří raději než pravěk učí moderní dějiny
Jak se máte?“ zdraví učitel dějepisu Radek Aubrecht studenty po příchodu do třídy. Žáci třídy 3. M pražského Gymnázia Na Zatlance vstanou a pobaveně se usmívají. Je znát, že právě vešel jejich oblíbený učitel. „Víte, jaké výročí jsme si připomínali o víkendu?“ ptá se třídy. „Lidice,“ odpovídá několik hlasů najednou. „Výborně, vidím, že sledujete zprávy,“ říká učitel a zahajuje jednu z úplně posledních hodin dějepisu, kterou tato třída společně zažije. Na konci třetího ročníku gymnazistům povinná výuka historie končí – dál už se dějepis učí jenom ti, kteří z něj chtějí maturovat.
Podobná scéna se v těchto dnech odehrává i ve stovkách dalších škol po celém Česku – červen je obdobím, kdy se na úplný konec výuky dějepisu dostanou třeba také studenti průmyslovek, obchodních akademií nebo učilišť, stejně jako deváťáci na základních školách. Právě tento čas nabízí ideální příležitost podívat se, kde pro české žáky končí výuka dějin, tedy něčeho, co spousta lidí považuje za klíč k porozumění současnému značně nepřehlednému světu. A hledat odpověď na zajímavou otázku: dostanou se vůbec mladí Češi někdy k nejnovější historii, o které se v této souvislosti – a obzvlášť v letošním osmičkovém roce – tolik mluví?
Není to nutné
Studenti 3. M se během tří let prokousali od starověku až do 20. století a dnes je čeká rok 1992 a rozdělení Československa, tedy docela nedávná historie. Pro pozorovatele, který střední školu dokončil téměř před dvaceti lety, je zdejší styl výuky…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
