Můra

Láska a smrt k sobě mají v románech finské spisovatelky Katji Kettu stejně blízko jako bdělost a delirium, štěstí a zoufalství. Nejde o dva ostře oddělené póly. Ve strhujícím proudu vyprávění, pro nějž je typická vulgarita, zjitřená smyslnost a přímočará tělesnost, se přirozeně prolínají. Platí to i pro nový román Můra, jenž v mnohém navazuje na předchozí text Porodní bába. Kettu se znovu noří do krvavých dějin (nejen) ugrofinských národů a uprostřed hrůz stalinského gulagu sleduje nepravděpodobné pouto mezi třemi vězni a zároveň vytváří ambiciózní politické podobenství o novodobém Rusku.

Vyprávěcí partie

Čtenáře opět provází několik vypravěčských hlasů, které jsou tentokrát rozprostřené na ploše více než sedmdesáti let. V roce 1937, v době stalinských čistek, prchá z Finska Irga, dcera významného generála svedená a zrazená bolševickým agitátorem. Těhotná dívka, které mstiví krajané vyříznou jazyk, skončí v pracovním táboře ve Vorkutě, kde prožije bezmála dvacet let. Ve vězeňském vlaku poznává vrstevnici Elnu, příslušnici kmene Marijců, jež se stává její průvodkyní i ochranitelkou. Obě ženy pak spojuje náklonnost k neduživému zajatci Alexejovi, který v atmosféře všudypřítomné paranoie projevuje talent rozeného manipulátora. Celou tuto epizodu líčí Finka Irga.

Elnin zestárlý hlas zaznívá z roku 2015 z rodné povolžské vsi Lavra, kam přijíždí pátrat po záhadné smrti svého otce mladá finská novinářka Verna, třetí vypravěčka. Od počátku je patrné,…