Koncem září 2008 panovalo v Coloradu idylické počasí. Slunce pálilo do barevného listí, vzduch byl průzračný, obloha modrá. Trávník před střední školou na předměstí Denveru byl vzorně zelený, tedy až do okamžiku, než se skrze něj začala vlnit stovky metrů dlouhá fronta. Stáli v ní dospělí Američané všech barev, někteří chytře vybavení příručními stoličkami a svačinou. Do začátku předvolebního mítinku Baracka Obamy chybělo ještě pět hodin.
Kontrast mezi prosluněným ránem a náladou v davu ovšem nemohl být větší. Ano, lidé v nekonečné frontě byli milí a usměvaví. Někteří s sebou přivedli děti nebo vnoučata, aby se podívaly na „budoucnost Ameriky“. Tu v roce 2008 nečekaně představoval mladistvý kandidát, který již měsíce tvrdil, že je možné věci změnit a vzít život do vlastních rukou. Jeho osobní příběh napůl černošského kluka, který to z rozpadlého manželství kdesi na Havajských ostrovech dotáhl na Harvard a nakonec až sem, na dosah Bílého domu, toho byl důkazem.
Přečtěte si více k tématu
Michelle Obamová: Druhá tvář první dámy
Jinak ale, když dnes reportér Respektu nahlíží do svých tehdejších poznámek, hrnou se na něj především nářky a strach. Nad davem se vedle očekávání vznášel především přízrak šesti set tisíc pracovních míst, která se ten rok v Americe ztratila jenom od ledna. Média spekulovala o totálním finančním kolapsu s tím, že do konce týdne nemusí být v bankomatech ani dolar. Lidé vyprávěli příběhy o rodinných rozpočtech rozpočítaných do posledního centu, o sedmdesátihodinové pracovní době v několika zaměstnáních nutné k zaplacení základních účtů. Studentka se na dotaz zahraničního novináře rozplakala, protože „vůbec neví, co s ní po studiích vlastně bude“.
Celý mítink byl tehdy vlastně zvláštním protnutím naděje se zoufalstvím. Čekalo se dlouho, protože Obama v zákulisí telefonicky vyjednával o sedmisetmiliardovém záchranném balíku, jenž měl zastavit krach největších amerických bank. Když se pak halou konečně rozlehlo očekávané „Yes, we can“ (Ano, můžeme), znamenalo to dvě věci. Znělo to jako zpráva, že Amerika se mění v zemi, v níž mohou uspět kluci se jménem jako Barack Hussein Obama. A zároveň v tom byla útěcha, že průšvih, v němž se nejdůležitější demokratická země světa nachází, je možné zvrátit.
Rozum a klid
„Yes, we can“ zaznělo z Obamových úst minulý týden naposledy, před dvaceti tisíci lidmi v Chicagu. Následoval nadšený výbuch. „Yes, we did“ – a taky jsme to dokázali –, doplnil prezident, kterému už v úřadu zbývají jenom hodiny. Vlasy mu samozřejmě prošedivěly a celé rozlučkové vystoupení se neobešlo bez nostalgických slz. Zvlášť když všichni vědí, že do Bílého domu míří Donald Trump, muž, jehož program se dá popsat jako pokus zvrátit všechno, co se ve Spojených státech v posledních osmi letech dělo.
Barack Obama končí objektivně jako oblíbený prezident. Spokojenost s jeho působením opakovaně vyjadřuje průměrně 55 procent Američanů, což se blíží číslu, jež na konci své dráhy vykazoval Ronald Reagan. Na poslední prezidentův mítink se znovu stály fronty. Lístky, původně rozdávané zadarmo, se na černém trhu nakonec vyšplhaly na cenu pět tisíc dolarů.
Obamovy Spojené státy jsou oblíbené také v zahraničí. Za Bushe se proti americké politice demonstrovalo leckde, nejbolestivěji ale v zemích jeho západních spojenců. Když na konci jeho působení dělala americká organizace Pew Research Center průzkum názorů na Spojené státy ve 30 zemích, jenom třetina dotazovaných měla k Americe důvěru. Dnes, po osmi letech prezidentování Baracka Obamy důvěřuje ve stejném šetření ve stejných zemích Spojeným státům přes 60 procent lidí.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
