Při toulkách cizími městy máme u nás doma jasně rozdělené úkoly. V křivolakých uličkách starých evropských měst určuje směr moje žena. Pamatuje si, kterým průchodem jsme prolezli, po kterých schodech sestoupili, a i když změť ulic nedává zdánlivě žádný smysl, nějakou záhadou chápe, odkud jsme přišli a kam míříme. „Jdeš opačným směrem, baby,“ upozorní s lehce ironickým úsměvem, když zcela dezorientovaný manžel vyleze z kavárny a není schopen si vzpomenout, kudy se do ní dostal. Ten však má jiný trumf v kapse. Je pánem situace na pravoúhlých třídách moderních velkoměst. Mexico City, São Paulo nebo Buenos Aires, tři bloky vpřed a pak čtyři doprava, jdeme přece na východ, co ti, proboha, není jasné. V přehledných betonových koridorech propadá moje žena lehkému zoufalství. Na komplikovaných dálničních uzlech, zvláště těch francouzských, kde nefunguje ani jeden z nás, zapínáme ze strachu před rozvodem navigaci.
Pohyb lovené zvěře
Muži a ženy se v prostoru orientují jinak. Průzkumy naznačují, že to není úplný předsudek. Zároveň odkazují k docela racionálním příčinám a hlavně ke kulturním rozdílům. Zkrátka muži a ženy mají rozdílný orientační smysl, pokud pocházejí z prostředí, které jim připisuje rozdílné sociální role. Celé je to zjevně fascinující záležitost, časopis Human Nature věnoval průzkumům prostorové orientace u mužů i žen celé speciální číslo.
V jeho úvodu se konstatuje, že rozdílná schopnost orientace je doloženým jevem u mnoha nemonogamních živočišných…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
