Kdo za to může

Politikům dnes opravdu není co závidět. Zejména těm, kteří chtějí něco opravdu věcně řešit. Zdejší debata se stále rychleji redukuje na dvě otázky vyžadující jednoduché odpovědi: 1. Kdo za to může. 2. Jak problém jedním kliknutím vyřešit. Už jen náznak, že téma je složitější a není jednoduché řešení, působí jako projev nekompetentnosti.

Minimálně už třetí století si klademe otázku, jací jsme nebo jaká je národní povaha. Vycházejí o tom knihy, články, studie či analýzy. Rozumu se příčí akceptovat, že je nějaká národní povaha, protože v takovém případě nás tato povaha tak trochu vyviňuje z odpovědnosti za činy nás, jednotlivců. Tvrdí se například, že Češi jsou zbabělci – pokud to přijmeme, neznamená to, že už nemusíme být stateční?

Než o národní povaze je možná přesnější mluvit o „národním“ přístupu k řešení problémů. Jak známo, příklady táhnou a z jednotlivých případů se stává systémový přístup. V našem případě je to pak právě snaha problém co nejrychleji někam schovat.

V poslední době jsme to mohli vidět například na průběhu debaty o šikaně na pražské střední škole. Velmi rychle se diskuse zredukovala na to, jestli už byli ředitel a šikanující studenti vyhozeni ze školy. Pak se ještě přidaly tak populární řeči o zkažené generaci mladých lidí. Zkrátka chceme to již mít za sebou, najděme viníka, pohoršeme se nad ním a pojďme rychle dál.

Tento přístup aplikujeme čím dál častěji. Nechceme tu uprchlíky, protože jsou jiní a mohli bychom mít těžkosti. Komunitní centrum Klinika v Praze nemá existovat, protože se tam scházejí levičáci. Postižené děti nesmějí do normálních škol, protože brzdí naše dokonalé potomky. Norové jsou zločinci, protože unášejí české děti. Kdo nemá zaměstnání, je příživník, který chce žít na dávkách.

Jenže žádný problém se ještě nevyřešil tím, že se schoval za dveře, nikdy také nepomohla proklamace „prostě to zařídíme“. Siláckých řečí bylo už dost, měli bychom se snažit vnést do debaty i pochybnosti, právo na omyl, akceptovat odlišnost názorů jako výzvu pro své vlastní intelektuální schopnosti, a ne jako útok na civilizaci. Je to jediný recept na to, jak čelit stále většímu zástupu populistů, kteří slibují, že stiskem jednoho tlačítka vše vyřeší.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor