Jsme tři bratři, vlastně jen dva, a každý úplně jiné povahy. Já jsem nejdivočejší. Když mě matka přivezla z porodnice a můj otec mě viděl, seřval ji, co mu to přinesla za vopici. Prý jsem krásou moc neoplýval. Jediný, kdo mě bral, byla babička z Příbora, ta na mě nedala dopustit. Jak tak měsíce ubíhaly, začal jsem se konečně podobat člověku. Bydleli jsme v Kopřivnici, kde otec pracoval jako technický úředník v kopřivnické Tatrovce, kde se také poznali s mou matkou. Po nějakém čase jsme se odstěhovali do Šumbarku, dnešního Havířova III, kde si otec sehnal práci na Dole Antonín Zápotocký jako hlavní mechanik. Já se starším bráchou jsme chodili do školky, kde se teprve ta má divokost projevila. Vychovatelky mi říkaly myška. Bylo mě všude plno a nebylo snad dne, kdy by mě matka nevyzvedla s roztrhaným oblečením, ale nejvíc to vždy odnesly štrample na kolenou. Máti byla z toho nešťastná, ale vychovatelky mě měly rády.
Bydleli jsme ve dvouletkách a já nevím, proč se tomu tak říkalo. Asi proto, že Šumbark byl velikou rychlostí přestavovaný, aby pak změnil svůj název na Havířov. Když dokončili stavbu pětipatráku, což byl nejvyšší barák už v Havířově III, přestěhovali jsme se do něho. Byt byl pětipokojový s ústředním topením, což byl na tehdejší poměry luxus. Otec vydělával asi hodně peněz a na bídu jsme si nemohli stěžovat. To ale netrvalo dlouho. Jednou se otec několik dní neukázal doma, tak jako i jeho kolega z práce, který bydlel o dva vchody dále. Asi po čtyřech dnech se za…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 49 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
