Škola života

Zřejmě se dostáváme zpátky do časů, kdy byl člověk s dobrým vzděláním podezřelý. Za totality se hledali v příbuzenstvu dělníci, zaměstnanci JZD či prostě kdokoli, kdo se živil manuální prací, aby dotyčný získal lepší kádrový posudek. Jak se atmosféra ve společnosti mění, je vidět například na debatě o kandidátech na prezidenta. Chvílemi se zdá, že největším hříchem je být z většího města, nedej bože z Prahy. Žít v hlavním městě a pracovat hlavou, to je evidentně tak smrtelný hřích, že už asi kandidovat nemá ani cenu.

Nedávno v Lidových novinách vyšel rozhovor s předsedou Akademie věd ČR Jiřím Drahošem, který rovněž zvažuje kandidaturu na hlavu státu. Dalo by se předpokládat, že není mnoho váženějších institucí v zemi, takže je to spíše plus. Redaktor se pana předsedy zeptal: „Nebojíte se, že byste byl kandidátem jen pro intelektuály, pro tu ,pražskou kavárnu‘?“ A pan Drahoš odpověděl: „Celý život se hlásím k rodnému Jablunkovu a Těšínskému Slezsku, žil jsem tam do osmnácti let, což je období, kdy se výrazně formuje osobnost člověka.“ To už opravdu zní jako omluva, minimálně jako snaha o vysvětlení. Je to ale nutné?

Co je pro jakoukoli veřejnou funkci podstatnější – že se někdo narodil stovky kilometrů od Prahy, nebo že jde o vzdělaného, zkušeného a inteligentního člověka? Není šťastné přistupovat na tón některých facebookových diskutérů, kteří se vysmívají lidem s vysokoškolským titulem s vítězoslavným výkřikem: Já mám školu života.

A jestli nevadí, že je prezidentem Miloš Zeman, ukázkový pražský intelektuál, proč by to mělo překážet u jiných adeptů?

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor