Čekání na nové sny o elektrických ovečkách

Sci-fi rozhodně nemá pověst toho nejprestižnějšího žánru. Třeba američtí oscaroví akademici si jej při svých cenách všimnou v hlavních kategoriích málokdy a v kinech se s ním pojí nádech čehosi okrajového určeného vyhraněným divákům. Kdykoli se proto objeví film, který s pravidly žánru pracuje trochu jinak nebo z nich byť jen lehce vybočuje a slibuje tak revizi zaběhaných norem, získává automaticky body navíc. Nejnověji se takový bonus přihodil snímku Příchozí kanadského režiséra a hollywoodského novice Denise Villeneuvea, který právě běží v českých kinech – a který sklízí výrazně pochvalné reakce už od své zářijové premiéry na festivalu v Benátkách. V základních premisách snímek převrací žánrová pravidla a očekávání. Na Zemi přiletí tajemní mimozemšťané, kteří nechtějí ničit, ale pomáhat. Hlavní hrdinkou je oproti standardům „mužského“ žánru vědkyně-lingvistka, samostatná žena a špička ve svém oboru. K pocitu „jiné sci-fi“ pomáhá i hypnotická, až psychedelická kamera a epická hudba Islanďana Jóhanna Jóhannssona. Snímku je ale možné rozumět ještě jinak než jen v duchu hlazení žánru proti srsti.

Jednotlivec a civilizace

Příchozí se hlásí k filozofické linii sci-fi, která je v dějinách žánru slabší než její akční protipól. Patří do ní například 2001: Vesmírná odysea,Solaris nebo Blade Runner. Jejich autoři zkoumají v rozjímavém tempu krajní lidskou zkušenost, ať už pod vlivem překračování hranic nekonečného vesmíru nebo…