Jeroen

Rozpálený letní libyjský písek se lepí na zpocenou kůži, proniká oblečením a obaluje a ničí naši fotografickou techniku. Zpod přileb nám do očí tečou slané čúrky a my se dusíme stresem. Jediné, na čem teď záleží, je udržet hlavy co nejníže. Ležíme za hromadou písku, která odděluje poslední pozici misurátských milic od snajprů Islámského státu. Jeroen má víc štěstí. Když jsme sem proběhli přes nekrytý a ostřelovaný úsek, plácl sebou sice vedle mě, ale o tolik šikovněji, že když misuránští kluci rozpoutají divokou přestřelku, udělá můj nizozemský kolega a kamarád o dost lepší fotky. Nemůžeme se ani hnout, natožpak obrazy v hledáčcích foťáků pořádně komponovat, když to jeden mladík vedle Jeroena schytá přímo do hlavy. Unikne mi i další krvavá scéna – k naší primitivní barikádě přiletí mina a jednoho ze spřátelených bojovníků pocuchá. My na sebe ale s Jeroenem nežárlíme. Jsme tu jeden druhému oporou a to, co nás spojuje, je víc než jen profesní solidarita. On je sice v partě s redaktorkou nizozemských novin de Volkskrant a já s německým reportérem z Die Zeit, a jsme tak jediné dva novinářské týmy, které v tuto chvíli referují z libyjské války. Naši píšící kolegové ale, tak jak to bývá, zůstali za frontou, nechtějí se vystavovat zbytečnému nebezpečí. Jeroen a já jsme však fotografové, a abychom mohli boje zaznamenat, musíme je vidět zblízka, ne si o nich jen nechat vyprávět. Tvoříme zvláštní dvojku, já víc než dvoumetrový, Jeroen sice o půl hlavy menší, zato s muskulaturou…