Psal se 19. srpen 1991 a v „televizní“ místnosti tehdejšího sídla Respektu naproti Hlavnímu nádraží se už kolem nelidské půl osmé ráno sešla téměř celá redakce. Od šesti hodin vysílala Československá televize a také státní rozhlas zprávu o puči v Sovětském svazu. Od pádu železné opony a konce komunismu v této zemi neuplynuly ani dva roky. V to pondělní ráno nebyl v redakci nikdo, kdo by neměl strach, že puč, vedený úřadujícím viceprezidentem Sovětského svazu Gennadijem Janajevem, může zvrátit dějiny a ohrozit čerstvou demokracii v mnoha zemích, ještě nedávno ovládaných komunistickým Kremlem. V té obavě jsme nebyli sami.
Osmičlenný výbor pučistů vyhlásil v zemi, která s námi tehdy sousedila, výjimečný stav, byl zadržen sovětský prezident Michail Gorbačov a nikdo netušil, na čí stranu se postavila armáda ovládaná komunistickými generály. Československé federální ministerstvo vnitra reálně zvažovalo poslat na hranici se Sovětským svazem a s německým Saskem – v němž byly stále umístěny jednotky Sovětské armády – sedm tisíc vojáků na tancích. Tehdejší náměstek ministra vnitra Jan Ruml navrhoval zablokovat všechny letištní dráhy v zemi těžkými nákladními auty, naloženými pískem, aby zabránil možnému přistání invazních sovětských letadel.
U všech benzinových pump se začaly v pondělí ráno tvořit kilometrové fronty (pohonné hmoty se dovážely tehdy jen ze Sovětského svazu) a řidiči propadli panice, že dodávky ropy ustanou a nádrže vyschnou. Do redakce Respektu volali lidé s…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
