0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Od věci20. 8. 20164 minuty

Nádražní antropologie

,
foto: Matěj Stránský
Žádné místo životního
zmaru. (Zleva Matouš,
Alžběta a Jiří v dejvické
nádražce) • Autor: Matěj Stránský

„Jsme na nich závislí,“ konstatují v průměru třicátníci Alžběta, Jiří a Matouš, kteří na webu Vágus.cz už osm let osobitým stylem recenzují nádražní restaurace a dva průvodce nádražkami vydali knižně. Návštěvu přiřazují občas k zážitkové turistice a někdy zase k etnografickému výzkumu.

Co dělá nádražku dobrou nádražkou?

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Jiří: To se dost těžko popisuje. V každém případě je to o atmosféře, společenství lidí, kteří se v ní ocitají na cestě odněkud někam – přijíždějí, odjíždějí, někteří zůstávají… Fenomén nádražních restaurací je daný taky historicky – rakousko-uherská železniční síť patřila k jedné z nejhustších a nádraží s restauracemi bývala její chloubou a vizitkou, navíc doplněná dalšími službami, holičem, obchody, ale i kulturním sálem.

Matouš: Jde o genius loci. Dobrou nádražku nedělá to, když si někdo otevře Potrefenou husu na Hlavním nádraží a vyhazuje každého, kdo vypadá, že se tam nehodí. Jejich půvab naopak spočívá v tom, že může přijít každý, dát si pivo, kafe, párek nebo cokoli jiného, a necítí se tam nesvůj. Samozřejmě existují rozdíly – nádražky, jež dýchají poetikou, a nádražky, do kterých se už člověk bojí vstoupit, aby ho někdo nepřetáhl židlí po hlavě.

Jste profesemi redaktorka, politolog–indolog a „markeťák“ v neziskovce. Proč nádražky vlastně recenzujete?

Alžběta:

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc