52A_ianwilliamcraig_com_R32_2016
Ničím svou vlastní práci. (Craig)

Už nyní je jasné, že to bude jedno z nejoslavovanějších alb roku 2016. Shoduje se na tom celá anglosaská kritika od trendových webů po zavedené – a poměrně konzervativní – rockové magazíny. Podle serveru Metacritic, který vyhodnocuje anglicky psané recenze, je album Centres kanadského skladatele Iana Williama Craiga aktuálně třetí nejlépe hodnocenou deskou letošního roku. Lépe než on dopadla v očích hudebních publicistů jen hardcoreová formace Nails a pochopitelně na mainstreamový pop odvážná Beyoncé.

Nenápadný šestatřicetiletý kanadský hudebník Ian William Craig se pod maskou klasického ajťáka zdá být docela překvapivým šampionem. Jeho melancholická hudba rozhodně není snadno čitelná. Klasicky školený operní hlas se ztrácí v zamlžených zvukových kolážích, které vytváří primárně na starých a často porouchaných magnetofonech. Ty jsou jeho hlavním hudebním nástrojem a přiveze si je s sebou i na chystaný pražský koncert 23. srpna na nádvoří klubu Na Hollaru.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=cwce-8kBB10

Craig vždy začíná písničkou, ale nikdy ji nenechá nepoškozenou následným vrstvením dalších zvuků, ruchů a šumů. „Výsledek je dechberoucí. Je to písničkář, který ničí svou vlastní práci, aby při tom procesu vzniklo něco mnohem hlubšího a také smutnějšího,“ píše o Craigovi v recenzi s maximálním možným hodnocením časopis Mojo, který je jinak orientovaný převážně na starší čtenáře a soustředí se na klasický rock. Přitom Craigovy skladby se blíží spíše soudobému pojetí klasické hudby, ačkoli občas zabrousí až k new age snivosti a jindy zase nabízí průzračný atmosférický dream pop, za jaký by se nemuseli stydět Sigur Rós nebo Radiohead.

Nevnucující se a přitom velmi propracovaná produkce je jedním z typických znaků aktuálních hudebních trendů, společenské nálady i měnících se posluchačských zvyků. Craigovo album dokazuje, že v roce 2016 stačí poučenému publiku některé hudební postupy pouze naznačit, připomenout je v detailu a ono si je už samo dotvoří na základě bohaté posluchačské zkušenosti, jakou žádná předchozí generace neměla.

Jak to spojit

Pro začínajícího vysokoškolského studenta s hudebními ambicemi to byla na konci devadesátých let práce snů. Ian Craig pracoval ve Vancouveru v obchodě s deskami, stal se z něj fanatický posluchač a výplatu si domů dost často odnášel ne v penězích, ale v cédéčkách. Právě tady zjistil, že existuje i jiná hudba než zbožňované rockové ikony jako Queen, Aerosmith nebo Bon Jovi. Vždy miloval pompézní rockové písně a velké refrény vykřičené do světa výraznými zpěváky, ale tady se najednou mezi regály svého nového zaměstnání setkal s ambientní hudbou dvojice Stars of the Lid nebo postrockovými experimentátory Godspeed You! Black Emperor. Tito muzikanti pracovali se subtilní dynamikou, budovali napětí, ale nikdy nechtěli nikoho jednoduše ohromovat. Dokonce ho začala zajímat i ezoterická a duchovní hudba a snažil se přijít na to, zda by se její křehkost nějak nedala spojit s poprockovým smyslem pro drama. To se ale nedařilo ani kapele, kterou si při škole založil, a už vůbec ne vokálnímu jazzovému uskupení, kam docházel.

Jeho hudebním leptem je magnetofonová páska.

Tweetni to

Paradoxně mu pomohla právě studia výtvarného umění, kde se začal zabývat technikou leptu. I když má umělec nad máčením měděné destičky v lázni kyseliny dusičné kontrolu, výsledek není stoprocentně předvídatelný a určí si ho proces sám. Někde tady si Craig uvědomil, že jeho hudebním leptem se může stát magnetofonová páska nebo kazeta: může se jí dotýkat, ničit ji, zrychlovat ji, zpomalovat – a vždy s překvapivými výsledky. Něco takového mu neumožňovalo ani působení v kapele, ani práce s hudebními softwary.

Od klasického minimalismu se tak Craig dostal k jakémusi vstřícnému a rozeznatelnému písničkářství, které je plné záměrných defektů a deformací (v něčem se tak podobá hudebnicím, jako jsou Grouper nebo Julianna Barwick). Klasickou ukázkou toho může být třeba jeho loňské album Cradle for the Wanting, kde jako jediný zdrojový materiál použil výhradně svůj hlas, vše ostatní je pak už výsledkem zručných manipulací. Ale také mnoha šťastných náhod, při nichž se Craig vzdává plné kontroly nad průběhem tvorby písně.

https://www.youtube.com/watch?v=hHEx_Bbngfk

Dokonalou ukázkou toho, jak dlouhou cestu může píseň urazit, je skladba Contain, která aktuální desku Centres v odlišných verzích otevírá i uzavírá. Jestliže je na začátku plná znepokojivých zvuků, třasů a Craigův hlas působí, jako by byl upraven efektem Auto-Tune, v samotném závěru se posluchač dočká formy, od níž se vše odvíjelo: tedy čisté folkové písničky hrané na akustickou kytaru.

V těchto mantinelech se pak odehrává celé album, kde je prostor jak na konceptuální experimenty a chuchvalce kazetových ruchů, tak na takřka andělsky odzpívané písně s doprovodem varhan či akordeonu (Arrive, Arrive či The Nearness). Když Craig v rozhovorech mluví o své tvorbě, často zmiňuje, jakou důležitost tu hraje vzdání se kontroly, odstup a odosobněnost. Protože právě onen proces destrukce a hraní si s efekty magnetofonových pásků jako kdyby vše zbavoval prvotní naléhavosti a odnášel písně někam do minulosti. Craig dává posluchači jen náznaky. Často podmanivé, ale přece jen zamlžené v šumu dosluhujících magnetofonových pásků. Jako by nabízel šanci zažít proces zapomínání, což je pocit, se kterým jako by digitální doba a technologie už skoro vůbec nepočítaly.

Drtivá většina populární hudby 21. století pracovala a pracuje s pamětí. Počínaje kytarovým revivalem kapel jako The Strokes a The White Stripes, které vzkřísily staré žánry, se odstartovala retromanie. Ta jen pokračovala se styly jako chillwave a hudebníky typu Ariel Pink, kteří všichni víceméně vyrůstali s MTV a pohrávají si s dědictvím popkultury. Posluchači i tvůrci měli nebývale naposloucháno.

Ona osobní paměť tvůrců a posluchačů totiž šla ruku v ruce s pamětí externí. Rozšíření formátu mp3, iPodů a o pár let později nástup služeb jako Spotify stvořily obří hudební archivy. V době trhu s vinyly a cédéčky by bývalo nemyslitelné, aby měl kdokoli doma archiv s desítkami milionů skladeb. Dnes je má každý na dosah ruky a zdá se, jako by tu s námi byly napořád. Kouzlo Centres v tomto ohledu působí zcela opačně. Nehmatatelně, jako by se vmžiku chystalo vše rozplynout. V době cloudů, obřích digitálních archivů a rychle dostupných informací to působí značně očistným dojmem. Možná je to krása. Každopádně je hned jasné, že tato hudba v sobě nese i právo na to být zapomenuta.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1479

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte