gymnazium nad stolou, praha, 18.1.2012
Ilustrační foto • Autor: Matěj Stránský

Je pět hodin ráno. Teď se budu tak hodinu převalovat, než to vzdám a vstanu. To je snesitelný. Na podzim to bývalo ještě o hodinu dřív. Zkusila jsem už všechno možný – prášky na spaní, bylinky, psychologa, meditaci, modlitby. Ale ten motorek, co v sobě nosím, je na mě příliš, a tak přestože tělo chce spát, hlava jede na plné obrátky, a ač se snažím, seč můžu, nedovedu ji vypnout.

Jeden by si myslel, že po deseti měsících jsem si na novou práci zvykla, ale asi to ještě nějakou dobu potrvá. Argumenty okolí, ať práce nechám, ignoruji. Až moc dobře vím, že to není prací, že to jsou hluboko zakořeněné strachy a obavy, které konečně vyplynuly na povrch v plné síle. A já jsem vlastně nesmírně vděčná, že jim konečně čelím a neschovávám se před nimi na druhém konci světa. Že čelím životu takovému, jaký je.

Reklama
Reklama

Učitel je především herec a každá hodina premiérou a derniérou zároveň, na kterou nikdy nikdo nenapíše recenzi, zato dá celkem jasně najevo, co si o hře myslí. A tak jsou dny, kdy se já celkem vyspím, kdy studenti jsou dobře naladění a čeká nás zajímavé téma, a na takové představení byste si možná lístek koupili i vy. Zažili byste moment, kdy by vám ani nepřišlo, že jste ve škole, v tom uměle vytvořeném prostoru, který má se skutečným životem málo společného. Naopak, měli byste pocit, že se sešla skupina přátel, co si chce popovídat a něco se při tom dozvědět. V takových chvílích mám pocit, že moje práce má smysl.

Pak ale přijdou ty ostatní dny, kterých je, přiznejme si to, většina. Dny, kdy herec není ve své kůži, nedokáže se vcítit do role a pletou se mu repliky. Publikum jen nesouhlasně mručí, ale ze sálu neodchází. Vytrvale sedí a čeká na konec hercova útrpného snažení a pod lavicí se zatím učí na písemku z chemie. Zazvoní, publikum se rozuteče a na neslavný výkon během minuty zapomene. Opakuje si chemické vzorečky. Herec ale nezapomene. Sbírá učebnici, materiály, sbírá sebe a síly na další vystoupení. Rád by si předtím svůj právě proběhnuvší výkon zrekapitulovat. V hlavě si přehrává všechny svoje chyby, kiksy. Ale čas je příliš krátký, repríza se stejně konat nebude, za sedm minut začne další premiéra a do té je třeba si ještě dojít na záchod, napít se, na chvilku se posadit.

Vzpomínám na probdělou noc, mám chuť se vším praštit a jen pozoruji ostatní učitele, jak pokojně plují chodbou, míří do svých kabinetů a působí dojmem, že mají všechno pod kontrolou. Že vědí, co dělají. Že je jim jejich role jasná. Zato já tápu. Když se ptám, nikdo si svůj první rok už nepamatuje. Zkouší různé rady – za neodevzdané úkoly dávej za pět, zapisuj pozdní příchody, buď přísná, důsledná, vyžaduj kázeň a pořádek, učitel má vždycky pravdu. Má? A co když ne? A co když zapisovat pozdní příchody, postihovat neodevzdané úkoly a vyžadovat absolutní ticho a pozornost v hodinách je to poslední, co chci. Vymyšlené požadavky, se kterými se ve skutečném světě nesetkáte, je přesně to, co ze školy dělá svět umělý a odtržený od reality.

„Lze to změnit? Pokud ano, existuje nějaký návod? Jsem jediná, komu tu něco nehraje?“ běží mi v hlavě, když se večer snažím usnout. Nakonec se podaří. V noci se mi zdá, jak honím děti po třídě, nutím je mazat tabule, vybírám úkoly a nedokážu zformulovat ani základní španělská slova. Převaluji se a zase přemýšlím, co všechno musím na svém výkonu vylepšit. A přece se pak při závěrečné evaluaci dozvím, že ten lehce nervózní a ještě neokoukaný herec a jeho představení diváky zaujali, že je i něco naučil. Mám radost a říkám si, že dnes bych se konečně mohla vyspat.

HS,učitelka španělštiny na gymnáziu

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte