Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Od věci

Jsem spokojená. Zajela jsem ho za 21 dní a 9 hodin

Markéta „Peggy“ Marvanová dokončila Divide Tour, nonstop závod Amerikou dlouhý 2746 mil

Markéta Marvanová
Nejde o to být o dvě tři minuty rychlejší. (Markéta „Peggy“ Marvanová) • Autor: Milan Jaroš

Do 15 let byla klasickým teenagerem. Pak ji chytlo horské kolo, na kterém se propracovala až k extrémním bikerským závodům. „Občas jde trochu o život, ale zase si víc užívám přírody,“ říká Markéta „Peggy“ Marvanová (21).

Dříve jste jezdila „kratší“ a bezpečnější závody, třeba závod Tisíc mil přes Česko na Slovensko. Co vás přimělo přihlásit se na Divide Tour, který se jede napříč Amerikou?

Tisíc mil přes bývalé Československo jsem jela dvakrát, a chtěla jsem zkusit zase něco nového. Tak jsem se loni přihlásila na Divide Tour, nonstop závod dlouhý 2746 mil – jede se na vlastní pěst a bez podpory, tedy bez zdravotnického personálu.

Co ještě znamená na vlastní pěst?

Během závodu si jídlo a ubytování zařizuju sama, většinou spím pod širákem přímo na trase. Divide Tour se jede z Kanady napříč Amerikou, divočinou Skalnatých hor i pouštěmi, až dolů do Mexika. Byla jsem nejmladší závodnice.

Jak se takový závod jede?

Začíná se v Národním parku Banff v Kanadě. Trasa je přesně určená. I lehké zkrácení znamená diskvalifikaci, všichni se proto orientují podle GPS navigace. Kontrola probíhá přes satelitní zařízení, které každých deset minut posílá polohu do on-line přenosu závodu – takže se dá kontrolovat na internetu, kde jsme a co děláme.

Nepodvádí se?

Asi by se dalo, ale tyhle závody jsou o cti – závodníci chtějí dokázat sami sobě, že na to mají, podvádění by znamenalo osobní prohru.

Jak se na takový závod trénuje?

Třeba na čtyřiadvacetihodinovkách, závodech, kdy jedete v kuse. Nespíte, jíte a pijete za jízdy... Posledních devět měsíců pracuju jako jediná pražská messengerka, takže trénuji i takhle.

Jak se ale natrénuje divočina?

To se natrénovat nedá. Je nutná i samostatnost, musíte se o sebe v divočině postarat. A to mě na nezabezpečených horských závodech baví; je třeba umět víc než být o dvě tři minuty rychlejší než ostatní.

Na Divide Tour se však taky soutěží...

Ale čas není primární; v cíli je mezi závodníky časové rozpětí třeba den nebo dva, hodně lidí to vzdá. Mně bylo jasné, že bude úspěch, už když závod poprvé jen dokončím. Zajela jsem ho za 21 dní a devět hodin, takže jsem spokojená.

Jak je to s vybavením?

Řeší se každý gram a všechno je minimalizované, i kartáček na zuby. Navíc nevíte, jak dlouho pojedete. Třeba Divide Tour jsem jela v jednom oblečení – v cyklistickém triku, kraťasech a botách, k tomu návleky na ruce i na nohy a bundu. Nic dvakrát. Když mi byla zima, zrychlila jsem. Mám samozřejmě spacák a karimatku. A pak ještě záchranářskou termoizolační fólii, nářadí a základní jídlo. Zásoby jsem doplňovala po cestě – největší zátěž byla přes poušť v Arizoně, táhla jsem s sebou kolem osmi litrů vody. Zásoby musíte odhadnout podle map.

Měla jste něco na obranu?

Kvůli zátěži jsem přibalila jen malý nožík. Trochu mě znervóznilo, že ostatní měli pepřák proti medvědům. Medvěda jsem nakonec taky potkala, ale naštěstí o mě nejevil zájem. Nevěděla bych, jestli hrát mrtvou, nebo se tvářit, že jsem větší a silnější.

Co další extrémní sportovní zážitek?

Asi na závodě v Rovaniemi za polárním kruhem letos v únoru. Je dlouhý 900 kilometrů, přitom zima, až minus 32 stupňů, do toho fouká vítr, tma i 16 hodin denně. Jeli jsme s přítelem jako jediní, nikdo jiný se neodvážil. Nakonec nás zastavilo sněžení, s kolem 70 centimetrů vysokým sněhem neprojedete.

Co vás všechny tyhle závody naučily?

Samostatnosti. Když je člověk odkázán sám na sebe, je všechno mnohem intenzivnější a těžší. Celý den nohama opakujete jeden mechanický pohyb, hlava má čas přemýšlet, vzpomínat... Je to i určitá forma meditace.

Je závod, na který si zatím netroufáte?

Jo, je. Zimní nonstop závod dlouhý 1800 kilometrů napříč zmrzlou a odlehlou částí Aljašky po jediné možné, tedy skútrové cestě. A absolutně bez podpory; dříve tam dokonce chtěli podepsat, že pokud se vám něco stane, nikdo vás nebude hledat. Jelo se stylem „kdo přežije“. Dneska už všichni mají navigaci, pořád je to však jeden z nejdrsnějších závodů planety.

Reklama
Reklama
Reklama

 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte