Dopisy

Až dojdou muži

Respekt 16/2016

Jako malý chlapec si pamatuji na filmové žurnály o údernících a údernicích, kteří plnili plán na 100 a více procent. Pamatuji si ženy, které dobývaly v dolech se sbíječkou uhlí, a jiné, které jako strojvedoucí řídily parní lokomotivy. Komunisté i Těreškovovou vyslali do kosmu, aby dokázali, že mezi ženou a mužem, pokud jde o pracovní nasazení, není rozdíl (od té doby kolem Země létalo 472 mužů a 56 žen). Marie Curie-Skłodowská dostala Nobelovu cenu (celkem ji dostalo 610 mužů a 49 žen). Výše uvedené je důkazem, jak genderovou problematiku řešili komunisté, ale také toho, že není profese, která by byla stoprocentně mužská či ženská. Podle Gaussovy křivky nic není jen bílé či jen černé, ale víme, kde se v souboru pohybuje jasná majorita. Přesto není dnes „trendy“ poukázat na inferioritu (nepřesně snad nedostatečnost) žen v některých povoláních. Sám jsem celý život zastáncem rovných příležitostí pro obě pohlaví. O biologických rozdílech mezi mužem a ženou jsme se učili již na základní škole, ale ono nejde jen o „vousy a svaly“. I dnes však mnozí lidé jako by nechtěli vidět i ostatní genderové rozdíly. Přece jsou profese dominantně mužské a ženské, přitom nemusí jít pouze o speditérské firmy. Zůstaneme-li u horníků, tam je situace jednoznačná. Mezi 10 942 horníky není u nás ani jedna žena a mezi asi 5000 strojvedoucími (dnes už se řídí elektrické lokomotivy) je méně než pět žen.

A jak je to v medicíně? Pan redaktor Třešňák se v komentáři Až dojdou muži touto otázkou zabývá. Píše, že některé špičky české medicíny, jako například ředitel motolské fakultní nemocnice, upozorňují výhledově na nedostatek mužů v oborech, jako je porodnictví či ortopedie. Pan redaktor považuje nedostatek žen v těchto oborech za výsledek „genderových předsudků“ a „snahu držet ženy stranou v různých povoláních“, která vychází ze „zdánlivě racionálních tvrzení o jejich schopnostech“.

Podívejme se blíže na ony předsudky a zdánlivě racionální úvahy či snahu (osobně nevím čí) udržet ženy stranou v různých medicínských oborech. Předně je třeba rozlišovat u každého medicínského oboru nemocniční a ambulantní sféru. Ředitel měl jistě na mysli právě onu nemocniční s nočními a víkendovými službami a s řešením složitých případů, které ambulantní sektor řešit nemůže, a přesčasovou práci. Jsou to právě nemocnice, kde schází lékařský personál ve velkých operačních oborech. Jenom pro zajímavost: z 60 lůžkových chirurgických oddělení nemá 55 procent plný stav lékařů! Dnes promují na lékařských fakultách dvě třetiny žen a pouze jedna třetina mužů. Volná místa vylučují jakoukoli kompetici mezi muži a ženami. Ty vyhledávají spíše interní obory, pediatrii, kožní, neurologii atd. Nikdo se nesnaží je držet stranou, samy se tak rozhodují, o volná místa nemají zájem.

Jaké jsou tedy vlastní důvody, proč ženy nevnímají velké operační obory jako vhodné pro svou profesní nemocniční kariéru?

1. Praktický výcvik a ovládnutí velkých operačních oborů vyžaduje dlouhou dobu. Většina žen si uvědomuje, že těhotenství s následnou mateřskou dovolenou tuto dobu ještě více prodlouží, a těžko budou moci konkurovat svým mužským kolegům.
2. Fyzickou sílu v těchto oborech není třeba vnímat jako rozhodující, i když jsou situace jak v ortopedii, tak v úrazové chirurgii, kdy by se mohla operační skupina sestavená pouze z žen dostat do problémů. Důležitější než síla je schopnost stát hodiny u operačního stolu, sloužit noční služby a mít mnoho hodin přesčasové práce.
3. Zdaleka podstatněji vnímám rozdílnou reakci mužů a žen na stres. Stresové příhody jsou v operačních oborech daleko častější než v interních. Situace mnohdy vyžaduje rychlé rozhodování. Do stresu se dostávají operatéři, kteří mají rozhodovací pravomoci spojené s odpovědností často i trestní. Ta je další příčinou toho, proč většina žen po ukončení postgraduálního vzdělávání opouští nemocnice a hledá své uplatnění v ambulancích. Je to také důvod, proč ani o místa primářů není mezi ženami zájem. Jsou to primáři, kteří se již nemají s kým poradit a nesou popsanou tíhu odpovědnosti. Jen ten, kdo sleduje nárůst počtu stížností a trestních oznámení u nás, může situaci pochopit. V ČR je 145 chirurgických lůžkových zařízení, tedy stejně tolik primářů. Podobně jako mezi horníky není ani mezi chirurgickými primáři žena. Opravdu si někdo myslí, že všech 145 konkurzních komisí (pokud se vůbec nějaká žena do konkurzu přihlásila) bylo při svém rozhodování vedeno snahou „držet ženy stranou“?
4. O rozdílných reakcích mužů a žen na stres je dnes již bohatá literatura, stejně jako o syndromu vyhoření a počtu léčených depresí z přetížení v zaměstnání. Jsou to studie psychologické, sociální a hormonální (testosteron, kortizol, oxytocin). Psychické a emocionální problémy jsou u žen častější a pro deprese se jich léčí dvakrát více než mužů.

Ženy prostě samy vědí, proč mají tak malý zájem pracovat v nemocnicích ve velkých operačních oborech. Známá americká chirurgyně komentovala postavení žen ve velké chirurgii takto: „Chirurgie ze mě udělala muže.“ Nepodceňujme jejich pohled na věc. O jakýchsi zdánlivě racionálních předsudcích o svých schopnostech možná ani nic nevědí. Zcela jistě jejich rozhodování při výběru specializace není založeno na „nesmyslech šířených špičkami české medicíny“, o kterých píše pan redaktor Třešňák. Před zaujímáním jasných postojů je dobré se s problematikou detailněji seznámit, často se pak věci nezdají tak jednoznačné.

dr. Pavel Pafko

Omluva

V rubrice Despekt v minulém čísle jsme napsali:

„Pracovnice brněnské sociálky zkontrolovaly byt dobrovolnice Evy Zahradníčkové. Zajímaly se o ni kvůli cestám do zahraničí, kam vozí humanitární pomoc.“

Tímto se omlouváme, správný popis situace je takovýto:

Pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí Brna-střed se o Evu Zahradníčkovou nezajímaly z důvodu jejích aktivit, ale proto, že přišel podnět na prošetření situace nezletilých dětí v rodině. Šetření proběhlo a sociální pracovnice neshledaly žádné problémy.