Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Civilizace

Budiž světlo

Lidstvo zvolna přichází o zrak. Proč a co se s tím dá dělat?

Krátkozrakost
Autor: Matěj Stránský

Když člověk zavítá na některou z čínských univerzit, překvapí ho, že ve studovnách visí zvláštní jemné utěrky. Umyvadlo ani dřez nejsou poblíž, takže smysl osušek je na první pohled trochu nejasný. Slouží k čistění brýlí, které dnes nosí přes 80 procent čínských studentů. Každý rok jich přibývá a v největší oční nemocnici ve městě Kanton je občas takový nával dětí, které začaly špatně vidět na tabuli, že se do špitálu nevejdou a lékaři musí ordinovat v místním nákupním centru.

Místní kuriozita? Ne tak docela. Bohaté země jihovýchodní Asie sice jasně vedou, ale podle čerstvě zveřejněné studie, která shrnula dostupná data z celého světa, čelí vážné epidemii krátkozrakosti celý svět. Zatímco v roce 2000 potřebovala brýle na dálku zhruba pětina obyvatel planety Země, dnes už je to skoro třetina a prognóza říká, že v roce 2050 bude vidět své okolí rozmazaně celá polovina pozemšťanů.

Reklama
Reklama

Na první pohled to nevypadá jako bůhvíjaké drama – krátkozrakým přece stačí nasadit si brýle nebo kontaktní čočky a je po problému. V pozadí se ale skrývá znepokojivější hrozba. S celkovým zhoršováním zraku úměrně narůstá i tzv. těžká krátkozrakost, při níž lidé potřebují k ostrému vidění brýle s šesti a více dioptriemi. Takhle postiženému oku přitom mnohem víc hrozí propuknutí vážných degenerativních chorob, které fatálně poškozují zrak. Vědci v aktuální studii spočítali, že zhruba miliarda lidí může v polovině století čelit riziku oslepnutí.

Během dvou generací

Míra krátkozrakosti, které se odborně říká myopie, je v různých částech světa odlišná. Zejména ve venkovských oblastech málo rozvinutých zemí drtivá většina lidí stále ještě vidí jako ostříž, například na východě Afriky potřebuje podle odhadů brýle jen pět procent populace.

Slušným zrakem se ještě v polovině minulého století mohli pochlubit také obyvatelé jihovýchodní Asie. Rozmazaně svět vnímal jen zhruba každý osmý Číňan, podobně na tom byla třeba Jižní Korea nebo Singapur. Vědci si proto dlouho mysleli, že tahle menšina svou krátkozrakost prostě zdědila po rodičích. Geny měly být zodpovědné za to, že během školního věku oční bulva někomu trochu přeroste, paprsky světla se pak v jeho oku protínají před sítnicí a on vzdálenější předměty vnímá jako rozmazané.

Hypotéza o převažujícím vlivu dědičnosti se však brzy začala rozostřovat stejně rychle jako zrak obyvatel zmiňovaného regionu. Během dvou až tří generací se míra krátkozrakosti v populaci bohatších zemí Asie zhoršila několikanásobně. Rozsáhlý výzkum osmnáctiletých Korejců například nedávno zjistil, že brýle na dálku potřebuje neuvěřitelných 96 procent z nich.

Proč vášniví čtenáři někdy mívají dobrý zrak, zatímco hokejisté bývají krátkozrací?

Tweetni to

Tenhle region představuje extrém, trend je však znepokojující i na Západě. Ve Spojených státech se například podíl krátkozrakých lidí od sedmdesátých let zvětšil o čtvrtinu (na 40 procent). U nás ho oční lékaři odhadují kolem 20 procent. „Ze zkušenosti si myslím, že ten výskyt myopie narůstá,“ říká přední český oftalmolog Jan Lešták.

Co vlastně za takhle výraznou epidemií stojí? Vidění na dálku se zhoršuje během dětství (mezi dvacítkou a třicítkou se progrese zastaví) a selský rozum by tak napovídal, že roli musí hrát příliš intenzivní školní příprava a snad i elektronické přístroje, na které nemalá část dětí celé dny zírá. Ještě v éře před vynálezem mobilních telefonů přece matky svým dětem říkaly, ať nečtou knihy tak zblízka, protože si zkazí oči. Měly ovšem jen část pravdy – a objevit tu zbývající vědcům trvalo překvapivě dlouho.

Běž si hrát ven

Asijská epidemie krátkozrakosti vědce přesvědčila, že kromě genů musí hrát roli i životní styl. Jedna studie například zjistila, že Číňané žijící v Austrálii mají mnohem lepší zrak než ti doma. Problém zjevně souvisí hlavně s učením, protože děti v nejvíce postižených regionech leží v knihách a sešitech výrazně víc než jejich vrstevníci jinde na světě. Pro představu – patnáctiletý student v Šanghaji věnuje domácím úkolům v průměru 14 hodin týdně, stejně starý Brit pět hodin.

Tisk

Jenže když oční výzkumníci zjišťovali, zda existuje přímá souvislost mezi časem stráveným louskáním písmenek a krátkozrakostí, kupodivu žádnou neobjevili. Mnozí vášniví čtenáři vidí velmi dobře, zatímco někteří sportovci, kteří skoro nečtou, mívají se zrakem problém. Navíc epidemie myopie propuká i u kultur, jež nejsou příliš literární nebo technologicky vyspělé – dramatický nárůst nastal například u polárních Inuitů s přechodem od loveckého způsobu života.

Malou oční záhadu se podařilo rozluštit až před pár lety americkým a australským oftalmologům: krátkozrakost způsobuje nedostatečný pobyt na denním světle. „Pokud dítě tráví dostatek času venku, nezáleží na tom, jak moc studuje. Krátkozrakost se nerozvine,“ vysvětlil loni CNN jeden z předních očních výzkumníků, Australan Ian Morgan. A platí to i naopak – malý vrcholový hokejista trávící většinu dnů na krytých kluzištích si mnohem pravděpodobněji bude muset pořídit brýle, i když do knih ani mobilu nijak zvlášť nekouká.

Důvod není zcela jasný. Hlavní hypotéza říká, že denní světlo reguluje tvorbu dopaminu, který zase ovlivňuje růst oční bulvy. Druhá teorie vidí příčinu ve faktu, že venku lidské oko mnohem víc přeostřuje, tedy se de facto cvičí, zatímco v uzavřené místnosti je strnulé. Ať tak či tak, jisté je, že blahodárný vliv slunečního záření na dětský zrak se takřka nedá nahradit. Venku ve stínu je za jasného dne intenzita světla v hodnotě 10 000 luxů, v normálně osvětlené místnosti naše oči vyživuje jen dvacetina tohoto světla.

Nejvíc postižené země se sluneční hypotézu záhy rozhodly vyzkoušet. Čína postavila experimentální prosklené školy, jiné vzdělávací ústavy zkusily na určitý čas děti „povinně“ posílat ven. Efekt byl ve všech případech zřejmý. Jedna škola na Tchaj-wanu například zařadila do vyučování osmdesátiminutový pobyt venku a za asistence výzkumníků pak několik let měřila zrak více než třem stovkám studentů. Krátkozrakost se rozvinula u mnohem méně z nich než v běžné sousední škole.

Prokázaná souvislost myopie s pobytem na čerstvém vzduchu je svým způsobem povzbuzující. Rodič, který chce o zrak svého dítěte pečovat, má po ruce jasný nástroj – tři hodiny denně venku jsou podle odborníků optimální prevencí špatného vidění. Záludnost se ovšem skrývá v kulturních normách a klimatu. Austrálie s příjemným počasím a tradiční outdoorovou kulturou přeje hrám pod širým nebem mnohem víc než Jižní Korea posedlá důrazem na vzdělání nebo Švédsko, kde je nemalou část roku tma a zima.

Oči pračlověka

„Nezaklánějte při házení hlavu, hýbejte jen očima,“ dává pokyny lektorka, „a hlavně se uvolněte, nezapomínejte mrkat a dýchat.“ Místnost v pátém patře pražského činžáku vypadá, jako by tu probíhala první lekce kurzu žonglování. Skupina asi deseti lidí drží v ruce tenisák, vyhazuje ho do výšky a jejich oči sledují trajektorii letu. Účastníci kurzu zlepšování zraku právě protahují svaly, které vertikálně hýbou oční bulvou.

Krátkozrakost
Sledujte prst a ostřete. (Kurz zlepšování zraku s Hanou Maslowskou) • Autor: Matěj Stránský

„Pojďte to taky zkusit,“ vyzývá lektorka novináře. Autor tohoto textu sundává z očí své necelé tři dioptrie a bere do ruky tenisák. Jezdit očima nahoru a dolů bez zaklánění hlavy je až překvapivě náročné. Pohyb je nezvyklý, jako by oční bulvy i celá tvář byly ztuhlé, pokrývala je sádrová maska, kterou si člověk normálně neuvědomuje. „Je to pohyb, který běžně neděláte,“ vysvětluje lektorka obvyklé potíže lidí s brýlemi v kancelářských profesích. „Když se chcete podívat nahoru, hýbete celou hlavou, a ne očima.“

Hana Maslowská se většinu života věnovala lékařskému výzkumu v oblasti biostatistiky, během pobytu ve Spojených státech ji ale nadchla metoda Meira Schneidera – muže, který byl téměř slepý a vlastní prací s očima se dokázal uzdravit. Absolvovala u něj výcvik a po padesátce zcela změnila profesi. Dnes vede kurzy pro lidi, kteří věří, že si mohou sami zlepšit zrak.

Podle oficiálního názoru medicíny jde o alternativu, jejíž účinnost není prokazatelná. Některá doporučení se sice shodují – například odpočívat od čtení či počítače pohledem do dálky radí malým dětem i očaři. S krátkozrakostí u dospělých (stejně jako s řadou dalších očních potíží) se však podle oftalmologů nic dělat nedá, pouze ji korigovat brýlemi, případně laserovou operací, což ale většina z nich nedoporučuje kvůli častým komplikacím.

Hana Maslowská lidem neslibuje zázračné uzdravení, ačkoli má i několik klientů, kterým se díky cvičení snížily dioptrie. „Vnímám to spíš jako formu fyzioterapie,“ říká lektorka. „Máme oči pračlověka, pro které se náš životní styl nehodí. Ale můžeme si naše nezdravé návyky uvědomit a něco s nimi dělat.“

Lidské oko je primárně ustrojené na pohled do dálky, zaostřování pod šest metrů už vyžaduje svalovou námahu. Když celý den sedíme před počítačem a cestou domů v tramvaji ještě brouzdáme chytrým telefonem, oči jsou strnulé v neměnné, nepřirozené poloze. „Je to vlastně křeč, jako byste drželi celý den rozpažené ruce,“ vysvětluje Maslowská. Ztuhlá není jen čočka, ale i okohybné svaly, protože málo očima hýbeme, nebo duhovka, která reguluje množství dopadajícího světla na sítnici jako clona – světlo, které vydává monitor, je stále stejné.

Maslowská tak učí různé techniky, jak zatuhlý a přetažený systém uvolnit, rozhýbat různými cvičeními nebo přeostřováním. A důraz klade i na vcelku nenápadné detaily – například mrkání. Naše víčka by měla přirozeně kmitnout asi dvacetkrát za minutu. Při práci u počítače ale obvykle ustrnou, někdy člověk za minutu mrkne jen dvakrát. Mrkání má přitom spoustu blahodárných funkcí – masíruje oči, zvlhčuje je a chvilkově zatmívá, takže si nervové buňky mohou odpočinout od světla.

Řešení civilizačních potíží souvisejících se současným životním stylem vždy vyžaduje, abychom si nejprve uvědomili nezdravé zaběhané vzorce chování a pak je po krůčcích měnili. Když se naučíme po dlouhém sezení protáhnout, jíst víc zeleniny nebo vyběhnout schody místo použití výtahu, jsme na dobré cestě. S očima je to podobné, jen jim zatím málo věnujeme pozornost. Cíleně přeostřovat, chodit ven pozorovat horizont, zamrkat, když si vzpomeneme, nebo relaxovat za zavřenýma očima jsou drobnosti, jež zvyšují pocit uvolnění zraku.

A někteří lidé si vyzkoušeli, že taková soustavnější práce může alespoň částečně pomoct i od krátkozrakosti. Michal Špitálník, profesí specialista na marketing a interaktivní technologie, který trpí silnější myopií, absolvoval zrakové kurzy před pár lety a od té doby své oči průběžně procvičuje. „Dělám to přirozeně během dne, vždycky pár minut,“ vysvětluje jednačtyřicetiletý muž. „Třeba když jedu vlakem, ostřím střídavě do dálky a nablízko.“ Cítí se prý subjektivně lépe, jako by měl oči živější. A jeho zrak se opravdu zlepšil. Namísto šesti dioptrií dnes žije jen se čtyřmi a půl.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte