17-kom1
Autor: Ilustrace - Pavel Reisenauer

Po čínském chvatu Miloše Zemana se s novou energií rozproudila debata, kdo by jej měl, či spíše mohl porazit v příštích prezidentských volbách. Hlasování nastane až v roce 2018, ale hledání schopných kandidátů či kandidátek už začalo. A už teď je jasné, že volby za dva roky se budou od těch minulých lišit hned v několika ohledech.

Model Fico

Václav Klaus i Miloš Zeman se stali prezidenty nečekaně. Když ohlásili kandidaturu, mnoho lidí na jejich úspěch nesázelo, šlo totiž o do značné míry zkompromitované politiky. U prvního z nich – byl ještě volen parlamentem – se podcenila schopnost uzavírání zákulisních obchodů (například s komunisty), u druhého zase desetiletá pauza mezi jeho odchodem z čela vlády do důchodu a začátkem prezidentské kampaně. Velká část veřejnosti tak zapomněla, co má Zeman za sebou, a téměř nikdo to nepřipomínal.

Může se tedy snadno stát, že překvapením skončí i volby následující, tím spíše, že část českých voličů ráda podporuje nové tváře. Díky tomu uspěl například i Andrej Babiš. Velká podpora, které se dnes Miloš Zeman těší, nemusí znamenat vůbec nic. Dotazovaní v průzkumech mnohdy vyjadřují svůj vztah k úřadu prezidenta, takže v budoucnu může tento „vztah“ přeskočit i na někoho jiného. Navíc u sousedů na Slovensku původně nikdo nezpochybňoval, že hlavou státu se stane mimořádně oblíbený Robert Fico, ale nakonec ho porazil neznámý Andrej Kiska.

Reklama
Reklama

Miloš Zeman je zkrátka porazitelný a může to být snadnější, než se dnes zdá. A to třeba i proto, že jeho jediné silné téma – strach ze všeho nečeského – může po zklidnění uprchlické krize zeslábnout.

Poslední volba nicméně jasně ukázala, že vybírání hlavy státu je velmi specifická disciplína, kde zaběhaná pravidla neplatí. Například je chybou vybírat klasické stranické kandidáty. Přemysl Sobotka, Jiří Dienstbier, ale dokonce i Karel Schwarzenberg nesli hned od začátku zátěž ve formě příběhů svých stran, takže komu se nelíbil levicový program ČSSD či pravicové nápady TOP 09 nebo skandály těchto stran, neměl moc velkou motivaci podpořit jejich kandidáty. Navíc úřad prezidenta je tu stále vnímán jako nadstranický. Podle informací Respektu si to většina stran uvědomuje a taktiku tomu uzpůsobí.

Twitterový skeč

Kdo by tedy měl být příštím kandidátem či kandidátkou, aby měl(a) šanci na zvolení a zároveň to byla respektovaná osobnost? Pokud vyčleníme z výše uvedených důvodů straníky, dostáváme se od profesních spíše k charakterovým otázkám. Vzhledem k tomu, že Miloš Zeman úřad posunul do roviny twitterového skeče, budou se jeho soupeři muset připravit na to, že takhle bude vypadat i kampaň. Kandidáti budou muset být schopni zkratky, která dolehne i k lidem, kteří nečtou noviny a nesledují zprávy, a zároveň budou muset být schopni odolávat velmi nevybíravým útokům.

Zájemci o prezidentský úřad by měli být i ideově srozumitelnými osobnostmi. Tedy že bude známo, co si myslí o světě, a měli by mít za sebou nějakou stopu v českém veřejném životě. Populární herec či herečka mohou rozbušit něčí srdce, ale pokud se dosud nevyjadřovali k veřejnému dění, nebudou působit důvěryhodně a také jen těžko obstojí například v televizní debatě.

Už dnes je více méně jisté, že ti, kdo chtějí na Hradě vidět liberálního prezidenta či prezidentku, se budou muset probudit z romantického snu. Příštím prezidentem se stane jen ta osobnost, která osloví i dnešní voliče Miloše Zemana, a ti liberálně naladěni rozhodně nejsou.

Univerzálně přijímanou hodnotou může být představa návratu důstojnosti, věcnosti, ale i vitality na Pražský hrad. Požadavky na příští hlavu státu jsou vlastně malé, stačí, že bude ctít demokratická pravidla, pozici prezidenta v ústavním systému a směřování země nastavené v roce 1989. Vše ostatní je vedle vidiny pokračování Miloše Zemana v prezidentském úřadu druhotné.

Nehledá se totiž největší z Čechů, který za nás vše vyřeší a sejme z nás tíži odpovědnosti za rozhodování ve složitém světě. „Má-li naše civilizace přežít, musíme se zbavit zvyku uctívat velké osobnosti. Velké osobnosti se mohou dopustit velkých chyb,“ napsal Karl Popper v roce 1943. A dodal: „Někteří z největších vůdců minulosti podpořili odvěký útok na svobodu a rozum. Jejich vliv, kterému je příliš zřídka kladen odpor, nepřestává oklamávat a rozdělovat ty, na jejichž obraně závisí civilizace.“ Proto byl Popper zastáncem budování systému, kde je každá moc ve státě kontrolována a brzděna pojistkami před tím, aby si uzurpovala vliv na úkor ostatních.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte