Nejlepší žula ve městě aneb Co bude s židovským hřbitovem v Prostějově

Prostějovem cloumají emoce v souvislosti s někdejším židovským hřbitovem. Město ho za druhé světové války zlikvidovalo, náhrobky rozprodalo nebo rozdalo – a řada lidí je má dodnes na svých zahrádkách a dvorcích. O připomenutí hřbitova nyní usiluje nadace Kolel Damesek Eliezer a rabín Louis Kestenbaum z Brooklynu. Jejich záměr však vyvolal ostré nesouhlasné reakce včetně antisemitské rétoriky a vše vyvrcholilo protestní peticí, již podepsaly tři tisíce lidí.

V jejím textu se mimo jiné nepravdivě mluví o tom, že úpravy prostoru by si vyžádaly kácení stromů a přesun parkoviště. Přesto jí rada města doporučila vyhovět, ale posléze změnila stanovisko. Jak informoval Prostějovský deník,  zřejmě i pod tlakem výzvy, ať jsou vstřícnější k myšlence piety. K tomu je vybídl prezident Miloš Zeman, arcibiskup Jan Graubner, vědci z olomoucké univerzity i některé místní organizace a spolky.  Rada má tak znovu jednat o věci tento týden. V této souvislosti odemykáme reportážní text z Prostějova, který se věnoval právě náhrobkům. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se předplatitelem Respektu.

…

To ráno začátkem letošního července mohl Tomáš Jelínek sotva dospat. Známý člen pražské židovské obce byl právě vprostřed pátrání po náhrobcích ze zničeného hřbitova v Prostějově a ze snů ho vytrhávalo tušení, že právě tento den by mohl přinést zásadní objev. Tajný tip ho nasměroval do prostějovské čtvrti Drozdovice, plné nízkých domků obklopených zahrádkami. A informátor nezklamal.

Když Jelínek vstoupil do vrat bývalého statku ve tvaru písmene U, ocitl se na dvoře vydlážděném žulovými kvádry. „Dlaždice“ místy pokrýval mech a nápisy na nich částečně ohlodal zub času, stále tu však bylo dost hebrejských jmen a Davidových hvězd nad starými letopočty, aby pražská návštěva neměla pochyb: plochu dvora kompletně pokrývají židovské náhrobky. A těch padesát kamenů tam leží dodnes. Byť za jejich odevzdání Jelínek majitelům nabízí zbrusu novou podlahu, oni se jich zatím vzdát nechtějí. Drozdovický dvůr je přitom jen úlomkem z hory ztracených kamenů, jejichž zapomenutá existence vyšla teď na světlo díky pátrání po hrobu proslulého prostějovského rabína.

E-mail z New Yorku

Ten rabín se jmenuje Cvi Jehošua Horowitz (1753/4–1816) a počítá se mezi největší židovské vzdělance posledních tří století. Hrob velikána se již před lety rozhodl vypátrat newyorský rabín Louis Kestenbaum. Zjistil, že ostatky bývalého vrchního prostějovského rabína dnes leží neoznačené v malém parku ve městě, v místech, kde stával židovský hřbitov, který za války rozbořili nacisté. Všech dva tisíce náhrobků nechali v roce 1943 vytrhat – a zde na dlouhá léta znalosti místních historiků končily.

Pietu k místům posledního spočinutí předků ctí většina kultur, v židovství má hrob ale mimořádně silný význam. „Židé věří, že když tělesná schránka zemře, zůstane nepatrný kousek duše v místě odpočinku,“ říká Tomáš Jelínek. Právě proto se mimo jiné Židé chodí k hrobům modlit, protože věří, že právě na tomto místě mohou navázat spojení s dotyčným zesnulým. A náhrobek je vnímán jako majetek zemřelého, s nímž se nesmí manipulovat. Kestenbaum se proto rozhodl, že se pokusí náhrobky Horowitze a jeho souvěrců najít a vrátí místu jejich posledního odpočinku ztracenou úctu. A přizval k tomuto projektu Tomáše Jelínka.

Z 1600 prostějovských Židů holokaust skoro nikdo nepřežil a zmizelé náhrobní kameny nikdo desítky let nehledal. Jelínek se proto spojil s místní historičkou Marií Dokoupilovou, která se dějinám židovství v Prostějově dlouhodobě věnuje, a společně potvrdili, že se v místech někdejšího hřbitova dnes rozkládá park a většina kostí stále leží v jeho půdě. Ponořili se do archivů, rozeslali dopisy sousedům parku s prosbou o fotky či o informace, co se přesně v roce 1943 stalo, uspořádali přednášku a výzvu dali i do zdejšího Prostějovského deníku. A příběh se začal skládat. Podle dochovaných svědectví prodali nacisté kameny ze žuly a mramoru kameníkům a bohatým sedlákům v okolí, zatímco desky z pískovce naházeli na hromadu před hřbitov a nabídli je místním zdarma k rozebrání. Teď šlo o to objevit, kam se to všechno podělo.

Ve skalce i kurníku

Začátkem léta si výzvu v Prostějovském deníku přečetl Karel Pekáček, stavař v penzi z nedalekých Seloutek, a zavolal do redakce. „Myslím, že mám na zahradě kus židovského náhrobku. Můžete si pro něj přijet,“ oznámil. Když se do domu do Seloutek před třiceti lety přistěhoval, neměl o zrušeném hřbitově a nějakých náhrobcích ani potuchy. V devadesátých letech se ale před jeho domem kopal plyn – a dělníci přitom narazili na kus náhrobního kamene, hozeného kdysi do země proto, aby pomáhal zpevnit silnici.

„Celý život vášnivě sbírám nejrůznější kuriozity, tak jsem si ho vzal,“ vzpomíná pan Pekáček ve své pracovně a ukazuje další svoje rarity – včelařskou průkazku ze třicátých let, prvorepublikové žehlicí prkno, sbírku encyklopedií… Kámen si vystavil na zahrádku pod stromy, kde ležel 18 let, než si sběratel přečetl výzvu v deníku. „Zda odevzdat, nebo ne, to jsem se vůbec nerozmýšlel,“ říká. „Až jednou umřu, stejně by to děti třeba vyhodily, takhle to alespoň ještě někomu poslouží.“ Zároveň zkusil vypátrat ve vsi i další kameny. A mimo jiné mu jeden ze sousedů prozradil, že jich jeho předci zazdili sedmdesát do základů svého domu. „Nacisté je prý tehdy nabízeli nejbohatším sedlákům ze vsi. Někdo to přijal, jiní na to žaludek neměli,“ říká Pekáček.

O nálezu v Seloutkách opět napsal Prostějovský deník a krátce nato se začali hlásit další držitelé náhrobků – anebo ti, kdo tušili, kde by nějaké mohly být. E-mail poslala například Marie Možná z nedalekách Sněhotic. Do domu po rodičích se nastěhovala před dvaceti lety – a mramorový náhrobek, o němž se později zjistilo, že patřil roční holčičce Adolfíně Reinerové, našla založený mezi cihlami.

„Kde se u nás vzal, netuším, rodiče už byli tehdy po smrti,“ říká penzistka v zahrádce před malým domkem mezi poli. Mramorový pomník tedy po nálezu postavila na zahradě mezi květiny a dávala pozor, aby se nezničil. „Že je židovský, bylo zřejmé dle Davidovy hvězdy, oslovit židovskou obec mě ale celé ty roky nenapadlo,“ říká. Když viděla v novinách fotku ze zahrady pana Pekáčka, došlo jí, že by se výzva mohla vztahovat i na její kámen, a kontaktovala redakci. „Kdyby si někdo přivlastnil náhrobky mých blízkých, taky by mě to mrzelo. Jsem ráda, že bude konečně tam, kam patří,“ říká paní Možná.

Postupně se tak Jelínkovi začala skládat mozaika těch nejroztodivnějších nalezišť. Celé náhrobky či jejich úlomky byly zabetonované v základech domů, v silnicích, zdobily skalky, zahradní chodníčky i vstup do kurníku. S výjimkou souseda pana Pekáčka, který jich měl zmiňovaných sedmdesát, leč bohužel napevno umístěných v základech, se většinou nálezci hlásili s jedním, dvěma kameny. Až přišla v úvodu zmiňovaná zpráva, že jeden dům v Drozdovicích by pátrače mohl zajímat.

Nejlepší žula

Na dvůr omšelého dvojdomku v Drozdovicích pustila Tomáše Jelínka letos v létě po chvíli váhání jedna ze spolumajitelek, Anna Holeštová (53). A drobná světlovlasá žena v mikině a teplácích otvírá dveře svého domova ochotně i dnes. „Nějaká paní z roku 1836 tam je, památkáři říkali, že to byla žena doktora,“ ukazuje na jeden z řady náhrobků. Půl domku ve tvaru písmene U zdědila Anna Holeštová po prarodičích, a dokud žili, prý se jich po původu neobvyklého dláždění nikdy neptala. „No, bylo mi jasné, co to je,“ přiznává v kuchyni.

„Zpočátku, když jsem se sem pak nastěhovala, mě z toho trochu mrazilo. Já se normálně sama bojím i jen vyjít v noci ven – a tohle, no fuj, je přece jen památka po někom, kdo umřel. Bylo hnusné po tom chodit,“ vzpomíná. Ale protože prostě nebylo zbytí, zakázala si prý na to, co jim leží na dvoře, myslet. Záplavě náhrobků se sice občas divily různé návštěvy, ale ani paní Holeštovou nikdy nenapadlo se o kamenech poradit třeba s židovskou obcí – a spíš než investici do nové dlažby dala přednost opravě střechy nebo nové koupelně. Až u ní jednoho dne zazvonil pan Jelínek s památkáři.

Nabídku pana Jelínka o vydání kamenů výměnou za předláždění považuje paní Holeštová za lákavou. „Bylo by to i praktické, ty kameny jsou hrbolaté, špatně se po nich chodí,“ pokyvuje její druh Pavel Všetička. Donedávna dělal řidiče kamionu, dnes je ale stejně jako paní Holeštová bez práce a v péči mají invalidní maminku. Proto se bez náhradního pevného povrchu neobejdou. „Kdyby ty kameny odvezli a my tu najednou měli půlmetrovou díru, jak bychom matku na vozíku přemisťovali? Jinak je mi to ale trapné, ráda bych jim ty kameny dala i jen tak a zbavila se jich,“ říká paní Holeštová. Problém je, že na to rozhodnutí není sama. Vlastníkem druhé poloviny domu i dvora jsou totiž další příbuzní, pan a paní Stachovi. A ti nechtějí o nějakém odevzdávání náhrobků ani slyšet.

„Ty drž hubu a zalez,“ okřikne ve dveřích svoji choť Pavel Stach a sám neochotně vychází před dům. Hosty u svých vrat nevidí rád. O tom, co má na dvoře, prý dobře ví, mluvil i s památkáři. Je mu jedno, že jde o kameny po mrtvých, a jak říká, absolutně ho nezajímá, zda jsou to náhrobky židovské, křesťanské či muslimské. V jednom má ale jasno. „Takhle kvalitní žulu bych už dneska nikde nesehnal! Jiné dlaždice by se mi tu viklaly, vyžadovaly by údržbu. Po těchhle budou chodit moji potomci ještě za tři sta let.“

Takže možnost výměny za předláždění pro Pavla Stacha padá. „Já za to nemůžu, že ty náhrobky kdysi někdo někdy vytrhal a prodal je – taková byla prostě doba,“ říká. Nacistický režim, který náhrobky za války prodal, je ale Židům de facto ukradl. „To je sice možné, ale dneska už kradené nejsou. Za ty roky, co je mám na dvoře, jsou prostě už můj majetek,“ říká penzista, který v celé věci nevidí jakýkoli morální problém. Po chvíli se ale rozvzpomíná na hrob svého bratra, dvojčete, který leží u rakouských hranic. Vadilo by mu, kdyby ho někdo vytrhl ze hřbitova a dal si ho na zahradu? „No jasně že ano, ale tohle – to je něco jiného,“ říká Pavel Stach, nicméně v čem se případ liší, už vysvětlovat nehodlá. „Musím jít nakládat zelí, slečinko, to by už stačilo,“ říká a mizí vevnitř.

„Jiné dlaždice by se mi tu viklaly. Po těchhle budou chodit moji potomci ještě za tři sta let.“

Pavel Stach

Na „poklad“ na drozdovickém dvoře upozornil pátrače jeden ze sousedů. „To dláždění mě zaujalo už v dětských letech, působilo velmi exoticky,“ vzpomíná muž na své zahradě. „Také si pamatuju, jak na těch židovských náhrobcích pořádali rodiče dnešních majitelů zabijačky,“ říká. On sám našel na svém pozemku, který koupil v devadesátých letech, také dva náhrobky – a Jelínkovi je už odevzdal. „Věřím, že mít v domě takovéhle věci nosí smůlu. Je to přece nehorázná neúcta,“ říká.

Psí výběh

Postupně se Jelínkovi podařilo najít asi dvě stě náhrobních fragmentů a dva kompletní kameny. Posledním místem nálezu se stal v říjnu nedaleký Žešov, kde muž, který si nepřeje mluvit s médii, odevzdal projektu dva kontejnery náhrobků, z nichž jeho děda vystavěl zahradní sklep. Zazděných sedmdesát v Seloutkách je nadlouho pohřbeno v základech a nad padesátkou z Drozdovic visí otazník. Nalezené kousky jsou dnes uloženy na novém židovském hřbitově a čekají na rozhodnutí, co s nimi bude dál. Náhrobek žádného významného rabína sice zatím pátrání neodhalilo, s více a více nalezenými kameny se ale původní mise najít kámen Cvi Jehošuy Horowitze stále více přesouvá k záměru vrátit co nejvíc náhrobků na původní hřbitov a přinést do těch míst opět pietu.

Dnes totiž nad uloženými kostmi leží park a školní parkoviště, že tu býval hřbitov, připomíná jen černý žulový pomník a maketa náhrobku rabína Horowitze. Kdysi se tu točily kolotoče, dnes tu místní běžně venčí psy, děti tu hrají fotbal – a většina říká, že vůbec netušili, že tu ještě nějaké lidské kosti leží.

Newyorský rabín Kestenbaum proto prostřednictvím Jelínka s městem jedná o úpravě režimu parku. „V ideálním případě bych ten prostor rád vrátil v souladu s židovskými tradicemi do stejné podoby, v jaké byl předtím, než byl ukraden a znesvěcen nacisty,“ říká Kestenbaum. „Rozumím, že je nevhodné, aby v takovém místě například močili psi,“ komentuje to Miroslav Pišťák, zastupitel a bývalý primátor města, který město v jednáních s Kestenbaumem nadále zastupuje.

„Židé – a řada z těch, kdo jsou tam pochováni, v Prostějově navíc zakládali například textilní průmysl, leží tam Sigmund Mandl, majitel nejstarší továrny na výrobu konfekce v Prostějově, předci Stefana Zweiga či příbuzní Edmunda Husserla. Máme za co jim být vděčni,“ dodává. Návrat místa do původní podoby nicméně za reálný nepovažuje. „Pod trávníkem jsou dnes rozvody vody, v části pozemku stojí frekventované školní parkoviště, všechno už vrátit bohužel nepůjde.“ Město nyní čeká na konkrétní podobu projektu, vypadá to však, že se obě strany shodnou minimálně na omezení pohybu psů a vzniku pietního místa, kde by byly umístěny nalezené náhrobky.

Co se s kameny nakonec stane, budí zájem i v zámoří. Jelínkovi se totiž u několika náhrobků podařilo dopátrat nejen, nad jakým hrobem stály, ale i dosud žijící příbuzné. Například fragment pískovce ze zahrady pana Pekáčka patřil Haně Fleischerové z Prostějova, pochované v roce 1854. Měla tři děti a část jejích příbuzných zemřela v Osvětimi, někteří se však zachránili a žijí dnes v USA. „Ta zpráva o nalezeném náhrobku mě strašně zaskočila,“ přiznává Andrew Koss, prapraprapravnuk Hany Fleischerové.

„Matka mi sice vždy vyprávěla o tom, že naši předci pocházejí z Moravy – jméno Prostějov však neznala, mluvila vždy jen o ,Prossnitz‘,“ vzpomíná bývalý diplomat v penzi, který dnes žije v Coloradu. Do Jelínkova objevu rodina netušila, že v České republice ještě zůstaly jakékoli stopy. „Je to sice již velmi vzdálená rodinná historie, ale přesto bych byl rád, kdyby byl hřbitov pietně upraven a náhrobek se vrátil, kam patří,“ píše Andrew Koss. „Abych se k němu mohl, až se zase jednou vydám do Česka, podívat.“