Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kultura, Kultura, Literatura

Nulté číslo

Románový architekt vytvořil svou nejchatrnější a nejpomíjivější stavbu 

Autor: Respekt
Autor: Respekt

Pět let po vydání provokativní a nespolehlivé historie antisemitismu Pražský hřbitov se třiaosmdesátiletý italský sémiotik, kulturní teoretik, filozof, estetik a samozřejmě též uznávaný romanopisec Umberto Eco vrací s knihou, která v kontextu jeho díla překvapí už svou útlostí. Sám autor se pro deník L’Humanité vyjádřil ve smyslu, že pokud jeho nejslavnější romány připomínají Mahlerovy symfonie, Nulté číslo je spíše jazz.

Milovník Ecových komplexních románových struktur by možná odpověděl jiným příměrem: zatímco Italovy nejslavnější knihy jsou dílem rafinovaného literárního architekta, nová kniha připomíná spíše ledabylou kutilskou lepenici. Ale s přihlédnutím k tomu, že Eco je pověstný potměšilou prací s autorskými záměry a nápaditým uchopením různých žánrů, nemusí být toto hodnocení chápáno negativně. Tedy aspoň zprvu.

Království floskulí

Umberto Eco tu navazuje na tematickou linii Pražského hřbitova, v níž se řešila neutuchající lidská nutnost přepisovat a falzifikovat historii podle svých niterných potřeb, strachů a předsudků. Děj Nultého čísla je zasazený do roku 1992, který představuje pro moderní italské dějiny významný zlom; počátek velkých očistných protikorupčních tažení, které v následujících letech utne nástup Silvia Berlusconiho. V centru románu již pochopitelně nestojí falza historických dokumentů jako v případě Pražského hřbitova, ale masmédium, jež nás zásobuje informacemi a výrazně utváří naše vidění světa – denní tisk.

Do redakce nově vzniklého deníku Zítřek nastupuje hlavní hrdina Colonna, další z Ecových „nenápadných mužů bez vlastností“ a ztroskotanec, který sice má jisté literární ambice, ale používá je jen jako nástroj k obživě. Jeho role v Zítřku je velmi účelová, podobně jako většina jeho dosavadní literární činnosti. Naoko má vést redakci, ale souběžně coby copywriter připravuje knihu o deníku, který nikdy nevyšel. Zítřek je totiž čistě nátlakovým projektem významného podnikatele; médiem, jež má referovat o tom, co se stalo přesně před rokem, tak, aby nahnalo strach konkurentům a nepřátelům majitele.

Paradoxní princip „Zítřek píše o tom, co se stalo včera“ ovšem nemá na rozdíl od mnoha dalších Ecových výstředních nápadů z minulosti zdaleka takovou sílu. I proto, že autor ho využívá stejně mělce a utilitárně jako redakce Zítřka svou šanci dělat nepříjemnou a jinou žurnalistiku. Fungování redakce je v knize líčeno jako groteskní setkávání lehce deformovaných a nesvéprávných individuí, která si vyměňují bizarní nápady a jsou protřelým Colonnou zasvěcována do tajů novinářského jazyka. Eco coby vyhlášený sémiotik tyto pasáže pojímá jako zábavné „sémio-fejetony“ a lingvistické anekdoty, v nichž si pohrává se skrytými významy slov, jejich záludnou mocí měnit původní záměr mluvčího a fungovat zcela proti zamýšlenému smyslu.

Nemá cenu přít se o tom, že jazykové hříčky jsou (i díky výtečnému překladu) oduševnělou kratochvílí a místy i bryskním výsměchem prázdnotě novinářského jazyka, jeho floskulím a uhýbavosti. Eco však o stylistice a významovém vakuu žurnalistiky neříká o mnoho víc, než kolik nabízí „obecný kritický názor“ na ni. Od autora schopného proniknout to hloubky tématu svou ironií a erudicí se těch několik málo postřehů o užívání citací a správném dementi viditelné lži méně viditelnou lží zdá být trochu málo. Obzvláště v románu, který si klade za cíl demaskovat pokrytectví a vykonstruovanost způsobu, jakým média referují o světě kolem nás a jakým nás při tom ideologicky (de)formují.

Za vším hledej Mussoliniho

Rozpačitost z jednoduchosti Nultého čísla přesahuje i ke struktuře. Zmíněná dualita Eca-architekta, který staví své romány na komplexních a inovativních půdorysech, a Eca-domácího kutila se tu vrací. Nulté číslo svým ustrojením připomene jakýsi rodokaps pro intelektuály – kratochvilné čtení, jež občas povznese výstižným postřehem, ale celkově není nijak závažné a pracuje s pomíjivým modelem vyprávění, v němž nic není uspokojivě dovedeno do konce. Colonna je ich-formovým vypravěčem a deníkově stylizovaná kniha je rámovaná paranoickým odhalením, že je kýmsi sledován. Mezi úvodní a závěrečné kapitoly je vměstnáno překotné retrospektivní líčení vzniku Zítřka, které Eco rytmizuje dlouhými monology „konspiračního blázna“ Braggadocia, jemuž se při psaní článku podaří odhalit šokující spiknutí novodobých italských dějin; Mussoliniho fingovanou smrt a komplot tajných organizací.

Kromě satirizování práce žurnalistů tak Nulté číslo konstruuje i modelovou konspirační teorii: a jednoduchou kauzalitu navléká přehršel reálií na principu „Náhoda? Nemyslím!“ a vytváří paranoický vesmír, kde v tom „každý tak trochu jede“. Eco opět ironicky dokumentuje, jak se fakta z dějin (sama o sobě již dostatečně výstřední a pozoruhodná) stávají pěšáky v lákavě vyhlížející konspirační lži. A složitá politická historie Itálie se tak proti své vůli stává jen dalším neuvěřitelným vyprávěním utopeným v moři lákavějších smyšlenek a falešných konstrukcí.

Bohužel ani tento motiv v rozvolněné a nesoudržné struktuře Nultého čísla nevyznívá jinak než nahodilý a mělký fragment – přilepený k ději „prázdným vypravěčem“, který nám na rozdíl od Pražského hřbitova neumožňuje hlouběji pochopit princip, na němž je román vystavěný. Pravda, Eco nikdy nebyl autorem závratně psychologickým, zároveň ještě nikdy nepůsobily postavy v jeho tvorbě tak účelově a mechanicky. Ital vytlouká prázdnotu médií prázdnotou románu. Závod, zda se vám z hlavy dřív vypaří reportáž plná floskulí, nebo tahle kniha, je bohužel překvapivě vyrovnaný.

Autor je filmový recenzent.

Umberto Eco: Nulté číslo

Přeložila Anežka Charvátová, Argo,
248 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 43/2015 pod titulkem Eco bez vlastností