Úniky 

Ta slast a vzrušení, kdy se člověk může ponořit do dobrého románu, opustit svůj navyklý život a propadnout se do cizího příběhu! Vidět někomu do hlavy a do srdce, prožívat s ním jeho nečekané změny osudu a sledovat s trnutím, jak se k nim postaví. Neuvěřitelné, co dokáže dobrá kniha! Na to jsem myslel, když jsem se nadechl mezi dvěma stránkami v houpacím křesle na trávníku před chatou v Krušných horách a zároveň na mě dolehl smutek, že takových dokonalých virtuálních výletů nejsem ve svém rutinním životě schopen více. Pořád je třeba zařizovat tohle a tamto, připravit se do práce, jít se ženou na procházku, navštívit rodiče a podobně. Naprostou většinu roku si prostě nelze „jen tak číst“, musí se čekat na dovolenou a ani pak není vůbec jisté, že bude čas se do knihy ponořit. A přitom nad dobrou knihou se lze střetnout i se sebou samým – s touhami a osudovými silami našeho vlastního života. Proč ale vůbec potřebujeme přestupovat do jiných světů, ať už virtuálně nebo doopravdy?

Když jsem odjížděl jednou nebo dvakrát za rok na pár týdnů na misi s Lékaři bez hranic, slýchával jsem i komentáře, že unikám sám před sebou. Obvykle jsem v tom tušil rozlíceného spořádaného člověka, který by nejraději utekl taky, jenomže on je na sebe – na rozdíl ode mě – přísný a ničemu se nevyhýbá, prostě je jaksi dospělejší. Tak jsem o tom dost uvažoval – unikám před sebou, nebo ne, když přecházím jako Alenka z jednoho světa do jiného a zase zpátky? Jsem jenom přesycený Evropan, který už…