Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Jeden den v životě

Tady a teď

Za půl hodiny volám Josefovi znovu: „Už zemřela.“

Havrani
Havrani • Autor: Milan Jaroš

 

Noc byla oproti té minulé klidná, vstávám poměrně vyspaná. Beru funící malinkou Fanynku do náruče a přenáším ji do lehátka do obýváku. Cítím, že má teplotu, je dušnější než včera. Vařím čaj pro sebe a mléko pro Fanynku. Mléko natahuji do stříkačky a pomalu podávám sondou do žaludku, Fanynka ani moc nekucká a oproti očekávání nic nevyblinká. Do sondy přidávám paralen. Mám sevřené vnitřnosti jako vždy, když má Fanynka horší období. Z dětského pokoje se ozývají hlasy, děti vstávají, přicházejí se pomazlit. Snídají, užívají si nedělního rána.

Brzy si všímám, že nejspíše přišel den, na který jsme se připravovali. „Mami, proč brečíš?“

Volám Josefovi do práce, navzájem si potvrzujeme, že Fanynka zůstane doma. Z náruče už ji nepouštím, zpíváme, Martinka píská na flétnu, Vítek rozmotává hromadu provázků. Za půl hodiny volám Josefovi znovu. „Už zemřela.“

Než Josef přijede domů, hoří u Fanynky spousta svíček a má kolem sebe svoje hračky, Martinka kreslí obrázky andělů, Vítek svazuje provázky. Společně se loučíme, naposledy ji hladíme. Snad nikdy jsem tak bytostně nepobývala v Přítomnosti a neprožívala ji jako bod, ve kterém se dotýkám Věčnosti. Nevzpomínám na minulost. Nevzpomínám, jak jsem den po porodu seděla za volantem a jela za Fanynkou na ARO do Motola a pak sháněla po Praze odsávačku na mléko. Nevybavuji si, jak jsme se postupně dozvídali, že se naše miminko narodilo nejen chromé, ale i slepé a s poruchou sluchu. Nevyvolávám si v duchu, jak v jarním slunečném odpoledni sedíme s Josefem na trávě u kočárku v areálu motolské nemocnice a rozhodujeme se, že Fanynce nenecháme dát kardiostimulátor na její závažnou arytmii. Minulé jako by nebylo a budoucnost mě nezajímá. Nepřemýšlím, jak nám bude chybět, co s mým zaměstnáním ani jak zařídit pohřeb. Sedíme u Fanynky TADY a TEĎ.

Josef odjíždí zpátky do práce, volám koronera. Docela mi to jde, rozhovor jsem si v duchu přehrála mockrát. Hlas se mi zlomí až po otázce na ročník narození zemřelého. „2013.“ Nedávno jsme slavili její první narozeniny.

Vařím oběd, Martinka poplakává, kreslí u Fanynky hvězdičky, Vítek si hraje s provázky na nejdelší ocásek na světě. Přichází koroner. Po jeho odchodu se vzchopím a provedu sérii kraťoučkých telefonátů rodičům a sourozencům. Po obědě zalézám s dětmi do velké postele, čteme si, povídáme, hrajeme. Zvoní pohřební služba. Vynáším z domu ztuhlé, studené pětikilové tělíčko a není v mé mysli pochyb, že to, co kladu do nesmyslně velké převozové rakve, je jen duchaprázdná skořápka.

Odpoledne jdu s dětmi na hřbitov vybrat hrobové místo, Martinka vše zodpovědně zapisuje do zápisníku. Po návratu na mě vybafne prázdný kočárek v předsíni. Venku se stmívá, přichází nás podpořit přepadové komando mých sourozenců a švagrů. Po jejich odchodu procházíme večerní rutinou, doufám, že dětem nepředčítám úplné blbosti. Ke čtení používám jen zlomek mozkové kapacity, zbytek kdesi bloudí, přistihuji se, že navyklým způsobem špicuji uši, jestli se od vedle neozývá dětský pláč. Dětem dávám dobrou noc.

Pláču. Pláču přesto, že mám radost, že jsem Fanynčin odchod nepromeškala. Pláču přesto, že jsem hluboce vděčná, že kombinace jejích diagnóz a našeho vzdělání a zázemí nám umožnila s ní její čas prožít poměrně klidně. Život se mi nezpřeházel, Fanynka se jen stala jakýmsi mocným zvětšovacím sklem (a pod lupou vypadají některé věci obludně). Otřepané pravdy o důležitosti rodiny a pevnosti skautských přátelství projevily svoji sílu.

Potvrdila jsem si, jak je nepříjemné stát se předmětem naší paternalistické superspecializované medicíny. Netonu v bezbožném zoufalství, objetí mého manžela je stále stejně pevné, ale pláč neustává. Pláču přesto, že vím, že sub specie aeternitatis je Fanynčin, můj i stoletý život její prababičky mžik. Pláču přesto, že mě těší, že to, čím procházíme, je v kategorii přírodních dějů, a ne lidské zvůle.

Chvíli telefonuji s Josefem. Naposledy tento den pokládám telefon. Zbývá zapálit svíci, vzdát díky a jít spát. Fanynčina křestní svíce je veliká a tlustá, budeme to moci dělat ještě mockrát.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte