Poslouchal jsem v Lucerně vyhlášení laureátů projektu Příběhy bezpráví, který zviditelňuje pozapomenuté příběhy lidí zavřených v padesátých a pozdějších letech z vylhaných důvodů, a říkal si, co mě na nich tak přitahuje a proč k nim cítím takový respekt. Přestože přestáli léta v tvrdých podmínkách a poté žili se stigmatem podivných a nebezpečných lidí, usmívají se. Jsou staří, a přitom tak důstojní. Mluví libozvučnou češtinou, jejich slova mají váhu a přesné místo v řeči. Svým pomalým tempem ihned zklidňují posluchače a vtáhnou jej do své časové dimenze, která se neměří na roky, dny a hodiny, ale na celé lidské životy. Když paní Charvátová prohlásí věcně do plného sálu, že je už na odchodu ze života, a tak ji pozvání do společnosti po letech osamělosti trávených doma s kočkou velmi těší, je v tom pokora i hrdost. Minuly křivdy, pomsta už nedává smysl a řevnivost je směšná. Tihle lidé mi poskytli na chvíli to, co hledám neustále – nadhled a dlouhodobý horizont. Asi že nechodím do kostela, musím chodit na Příběhy bezpráví.
Z pohledu tohoto horizontu pak pětadvacet let uplynulých od převratu není tak dlouhá doba. Leccos mohlo dopadnout lépe, ale máme přesně to, oč jsme žádali zvoněním klíčů na náměstích. Svoboda a demokracie jsou tu a je nutné je hlídat. Komu se to nezdá, ať…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
