Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kultura, Kultura, Literatura

Příspěvek k dějinám radosti

Radka Denemarková napsala elegii za všechny oběti sexuálního násilí

Radka Denemarková: Příspěvek k dějinám radosti • Autor: Host
Radka Denemarková: Příspěvek k dějinám radosti • Autor: Host
Radka Denemarková: Příspěvek k dějinám radosti • Autor: Host
Radka Denemarková: Příspěvek k dějinám radosti • Autor: Host

Tři roky po vydání formálně experimentálního „dvojrománu“ Koboldpřichází Radka Denemarková s knihou Příspěvek k dějinám radosti. Nový román přinejmenším stvrzuje záruku vysoké kvality, kterou její jméno skýtá. A potvrzuje dojem, že vlastně píše stále stejný příběh, ovšem pokaždé naprosto jinak. Příběh o tom, jak ztrácíme sami sebe.

Děj je založen na linii zdánlivé sebevraždy úspěšného podnikatele, v níž sympaticky polidštěný Policista tuší skryté rysy vraždy. Jeho vyšetřování zároveň rozplétá nitky mnohem širší sítě – „spiknutí“ postarších žen, jež po vzoru „lovce nacistů“ Simona Wiesenthala loví muže, kteří se dopouštějí sexuálního násilí na ženách. V jejich pojetí je takové násilí zločinem proti lidskosti, ale protože naše civilizace je nestaví na stejný stupeň jako zločiny totalitní, masové vraždy či terorismus, rozhodnou se napravovat svět vlastními silami.

Na pozadí tak čím dál víc raší mnohem obecnější příběh „kruté doby“ – příběh všech nahodilých obětí sexuálního násilí. Nejdříve válečného, poté zplozeného odlišnými kulturními kódy civilizací. Tato vrstva je symbolicky svázána s motivem vlaštovky a její schopnosti chovat se tak, aby bylo při letu ochraňováno celé hejno. Moderní společnost takový instinkt zjevně postrádá.

Dát si načas

Násilí na ženách a na dětech utváří i další stěžejní téma knihy: střet mužského a ženského světa, jenž je vnímán jako permanentní souboj vedený všemi dostupnými prostředky. Děti tu plní funkci rukojmích, zároveň si již osvojují způsoby boje na té či oné straně barikády. Radka Denemarková zkrátka vidí soudobý svět jako neblahé místo k žití. Moderní civilizace zdětinštěla, zahalila životy do načinčaných slovních nálepek a prefabrikovaných postojů. V jejich záplavě se pak i násilí jeví jako zabíjení v bondovských filmech éry před Danielem Craigem: hygienicky čisté, estetizované.

Sama autorka proto navrací až úpěnlivě pozornost k tělu a tělesnosti. Její vypravěč je fascinovaný slůvkem „jen“ ve smyslu nic víc: „Jen řeč těl.“ Jde o to vrátit se k bytostnému, osekat vidění světa o filtry, díky nimž se násilí děje vždy někde jinde a my se o něm dozvíme z doslechu. Odhalovat vinu slov je ovšem poněkud paradoxní v situaci, kdy to říká románem – čili obrazem světa sestaveným ze slov. Asi proto mají v knize tak nosnou pozici motivy hudby coby vyjádření emocí bez slovního balastu anebo jóga jako obnovující schopnost rozumět vlastnímu tělu.

Denemarková vidí svět jako neblahé místo.

Návrat k podstatě se projevuje i ve způsobu psaní. Z románu dýchá atmosféra starých časů, kdy se psávalo „ručně“. Každá věta je cizelována, každé slovo užito s tím, zda rozehrává co nejhlubší významy. Dějové peripetie jsou exponovány pomalu, vypravěč setrvává u postav a postupně dávkuje i jejich minulost, z níž plyne motivace k tomu, co a jak dělají v současnosti. Barvitý jazyk a styl – stejně jako dílčí motivy, které víc a víc provazují zdánlivě roztroušené ostrůvky děje do výsledné mozaiky – nabízejí čtenáři-gurmánovi zážitky, jež současná česká literatura už pohříchu neumí servírovat.

Dojem, že se vše rozvíjí pomalu, ale tempo nenudí, je umocněn i volbou přítomného času. Příběh jako by se před našima očima teprve odehrával a rozplétal. Je inscenován v přímém přenosu, zároveň hned analyzován „elektronickou tužkou“. Přitom nabízí napětí a skrývá své tajemství díky tomu, jak si vyprávění drží odstup. Nejčastěji se to děje nastolováním atmosféry žánru, který filmoví historici označují jako film noir: silné postavy, tvrdé pití, svalnatá slova, pod expresivním povrchem skryté vášně a touhy za hranicí zákona. Distance od toho, co se vypráví, a důraz na to, jak se vypráví, pak směřuje k metaforickému vyznění. Čteme podobenství, nikoli reportáž.

Mezi Haklem a Kahudou

Denemarkovou vždy přitahovaly osobnosti jednající „divně“ z pohledu, kterým se dívá hlavní proud. Ať to bylo v knihách o režisérech Evaldu Schormovi a Petru Léblovi, kde zúročila odborné vzdělání, anebo v příbězích A já pořád kdo to tluče či Peníze od Hitlera. Její postavy trpí vlastní i cizí minulostí; vlečou ji s sebou jako trauma. Nová kniha toto stvrzuje i posouvá tím, jak naléhavě klade otázku: Máme právo vstupovat do životů jiných? A má takový zásah smysl, když o to společenské nastavení nestojí?

Na poli současné české literatury si její novinka říká tématem i laděním o místo mezi předloni vydanou Haklovou Skutečnou událostí a nedávným Kahudovým tlustospisem Vítr, tma, přítomnost. S Kahudou pojí Denemarkovou téma letitého spiknutí započatého už v kontextu druhé světové války, které teprve ve věku internetu mimoděk vytane na povrch; s Haklem ji zas váže výrazné téma revoltního gesta, kdy jedinec bere spravedlnost a pomstu do vlastních rukou. Písmeno V, které už v našem světě není symbolem vítězství, ale vendety, je ostatně jedním z nosných prvků románové konstrukce. Vytváří symbol znaku, který vypadá pořád stejně, ale nabývá zcela jiný význam.

Vina a trest

Na rozdíl od obou autorů však Denemarková mnohem víc tematizuje pocit úzkosti z konce civilizace. Podařilo se jí napsat román nesmírně humanistický, aniž sklouzla k sebeobranu vykřikujícímu do světa „ó hleďte, jaký jsem humanista“. Jak říká jedna z protagonistek: „Utrpení milionů vás dojímá. Utrpení jednotlivých těl ne.“ Na rozdíl od okázalého humanismu české literatury „zlatých šedesátých“ je za románem cítit spíš smutek než víra v nápravu; lidé prostě dobří nejsou a cesta k všenápravě nevede.

Proto také nejspíš obětovala finále románu a napsala je tak, aby nebylo literárně „hezké“ pro ty, kdo čtou, aby věděli, jak „to“ dopadlo. Namísto vyhrocené napínavosti či překvapivé pointy zde dostal prostor filozofující traktát – dialog o vině a trestu, který vede Policista s odhalenými mstitelkami. Závěru dominuje hlas komentující naši současnost, v níž politicky korektní zřetely na národnost, náboženství či barvu kůže eliminovaly rozdíl základní a univerzální – existenci dvou lidských pohlaví.

Denemarková však není českou Simone de Beauvoir, ba myslím, že román nemá co do činění s feminismem. Nenabízí řešení, jež by spočívalo v náhradě čehosi mužského čímsi ženským, čímž by se mohla obnovit výchozí rovnováha. Není to román revoluční, ale elegický. Vrátit už se nelze, schopnost zaobalit cokoli do právnické vaty slov zvítězila nad odpovědností jedince za vlastní činy. Jak říká jedna z postav ve chvíli, kdy se loučí: „Tohle už není náš svět.“

Autor je literární vědec.

Radka Denemarková: Příspěvek k dějinám radosti
Host, 334 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 41/2014 pod titulkem Tohle už není náš svět