Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Dějiny světla: Román o fotografovi Františku Drtikolovi

Pozoruhodný román nejen o slavném fotografovi

Jan Němec: Dějiny světla: Román o fotografovi Františku Drtikolovi
Jan Němec: Dějiny světla: Román o fotografovi Františku Drtikolovi • Autor: Host

Když se Jan Němec (32) vydal po básnické prvotině (První život, 2007) na pole prózy, prokázala jeho povídková sbírka Hra pro čtyři ruce (2009), že přišel autor obdařený darem kompoziční i stylizační bravury. Devět povídek využil jako devět herních prostorů, do nichž si přenesl pravidla povídkového psaní, která zároveň obnažoval, travestoval, ironizoval i rozkládal.

Česká literatura je však obecně vystavěná spíše na jiné tradici. Autor má zpoza textu vykukovat a říkat cosi ve smyslu: To mé psaní je velice důležité, ale já při něm trpím, zápasím, jsem mučen a zmítán; ono mi to napsat příliš nejde, ale vždyť vidíte, jak se snažím. Proto to u nás mají těžké autoři kunderovského naturelu. Jejich vyprávění vyznívá jako příliš snadné; to přece není žádná tvorba, když mu to jde takřka samo…

Reklama
Reklama

Když byl proto anoncován nový Němcův román jakožto biografie fotografa Františka Drtikola, zdálo se překvapivé, že se chce do takového žánru pouštět. Že by i on přijal roli líčit, snažit se pronikat do umělcovy duše a přibližovat čtenářovi Drtikolovy tvůrčí pochody či životní okolnosti? Po přečtení románu Dějiny světla je však jasné, že jeho zdánlivý úkrok stranou smysl dává a že se organicky váže k dřívějším prózám.

Před, nebo za objektivem?

Už ve zmíněných povídkách bylo zjevné, že Němcovo psaní není žádným sebevýrazem, že nepíše, aby si řešil problémy svého „já“. Šlo o psaní na hony vzdálené deníčkovosti, obsesivní víře, že pravda vytane, když zaznamenám, co se stalo či kdo co řekl. O psaní uvolněné, psaní filtrované prací intelektu, psaní, které se nebere tak zoufale vážně. Němec už v povídkách ukázal, že umí napsat popis, scénu či dialog tak, aby z napsaného plynulo něco obecnějšího; ne záznam, ale abstrakce. Své postavy nechával hrát různé role, reflektovat sebe sama tak, jak se mohou či chtějí jevit jiným. Díky tomu jsme zde byli vtahováni do hry transformací, do nejistých sfér citových vztahů, kdy takřka nikdy k ničemu nedojde, a přece se na povrch textu derou dosti fatální pozorování a postřehy. A toto vše si přenesl i do drtikolovského projektu.

Dějiny světla totiž nejsou jenom životopisným románem o Františku Drtikolovi. Němec využívá efekt časového odstupu – líčí účastníky dějů, kteří ještě nemohou vědět, co znamená to, co se kolem nich děje, zatímco my už to víme. Němec v podstatě dělá něco podobného, jako Florian Illies ve výtečném románu 1913: Léto jednoho století, v němž – například – nechá Stalina potkat se s Hitlerem v zámeckém parku u Schönbrunnu; jenže se píše rok 1913 a nikdo z těch, kdo jsou v parku na procházce, netuší, co tito dva pánové jednou napáchají.

Obdobně hledí Němcův vypravěč na Drtikola školáka či fotografického učně. Nehledá v něm zárodky budoucího génia a nechce malovat iluzivní obraz jeho duševního růstu. Výsledkem proto není životopisný portrét Drtikolova lidského a uměleckého vývoje; takových portrétů máme ostatně napsáno už několik. Jde spíše o intelektuální hru, v níž rozhodující roli hrají nejen zjevná fakta a předurčenosti, ale i nahodilosti a okolnosti, které se jako podstatné ukážou až právě s časovým odstupem. Němce spíše než Drtikol zajímá charakter a atmosféra doby, kterou prochází. Proto se součástí románu stávají i vydatné sociokulturní odbočky k čemukoli, co se ukazuje jako zajímavé – ať už je to vliv secese, dějiny fotografie jakožto technologie či vědecké povědomí o chování světelného paprsku.

Jedním ze dvou mott, jimiž je román uvozen, je Beckettovo „K čertu s první osobou“. Kromě jiného má nejspíš signalizovat i odmítnutí možnosti psát o Drtikolovi „zevnitř“, tedy využít iluzivní sílu fikce a vytvářet životní příběh vyprávěný jakoby samotným Drtikolem. Stejně tak ale nechal Němec stranou i možnost životopisného vyprávění ve třetí osobě, kdy se do centra zájmu dostane jakýsi „on“ či „ona“, o němž se vypráví. Mluvnická třetí osoba v životopisném vyprávění totiž dělá z postavy objekt, něco, co se logicky poddává uchopitelnosti a vyjádřitelnosti. Němec nechává Drtikola „žít“ mimo toto uchopující zpředmětnění, být v obraze, mizet a zase se vracet. Vypráví o něm ve druhé mluvnické osobě; vypravěč, jehož identita se odhalí až v závěru, jej oslovuje jakožto „ty“: „Musí být nejmíň pět pod nulou, ruce tě zebou i přes rukavice, které ti bába upletla, aby sis chránil omrzlé prsty. Pomyslíš na to, že je už dnes po obědě zase budeš máčet v ledové vodě, až budeš vypírat plotny, a pocítíš k Mattasovu ateliéru nový odpor.“ Ani tato volba není jen vypravěčským ozvláštněním, ale produktivním postupem, který organicky zapadá do románového celku. Oslovováním formou „ty“ se tu vyjadřuje, že si uvědomujeme přítomnost druhé osoby, někoho, kdo je zde, ale je někým jiným než já. Čili celý román je vlastně sérií verbálních portrétů Františka Drtikola.

A metoda portrétování postihuje i kompozici celé knihy. Ta nenabízí plynule tekoucí příběh, věnující pozornost důležitým životním okolnostem či myšlenkovým procesům. Drtikola vidíme jen v epizodách, v sérii portrétů, mezi nimiž je vždy určitý časový odstup, a proto i podoba portrétovaného je pokaždé trochu jiná. Navíc pořád vidíme Drtikola zvnějšku, a jen občas nám způsob portrétování umožní vidět i dovnitř, když portrét dokáže vyjádřit nejen zevnějšek, ale – možná – i stav jeho mysli či duše.

Vypravěč oslovující Drtikola je tedy verbálním fotografem, zatímco Drtikol je předmětem těchto portrétů; faktická věrohodnost, o niž Němec pečlivě dbá, nám pak neustále zdůrazňuje, že jde o „fotografie“, nikoli o malované portréty. A finále celé knihy, které onen nezvyklý způsob vypravování ve druhé osobě „osvětluje“, vnese do hry ještě jednu vyzývavou otázku portrétní fotografie: vyjadřuje výsledný snímek spíše toho, kdo je fotografován, anebo toho, kdo fotografoval?

Vydatný experiment

Celek románu tedy představuje pozoruhodný a vydatný experiment, který vypovídá o Drtikolovi, o dějinách fotografie jakožto nového druhu umění, o kulturním klimatu nesmírně zajímavé a turbulentní doby konce monarchie, první světové války a dvacátých let, ale také o možnostech soudobého románového vypravování. A když už byl zmíněn  Illiesův román 1913: Léto jednoho století, hodí se dodat, že Jan Němec k němu napsal více než důstojný český protějšek. Nejen kvůli schopnosti všechna výše uvedená témata zahrnout do jednoho celku sofistikovaným, a přitom hravým způsobem, ale též kvůli rysu takřka záhadnému – ten román neztrácí tempo a i po čtyřech stech stránkách nutí číst jedním dechem.

Autor je literární teoretik.

Jan Němec: Dějiny světla: Román o fotografovi Františku Drtikolovi
Host, 488 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte