Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Fokus

Muž, který přestal předstírat

Proč musel Bradley Manning stanout před vojenským tribunálem

manning
Bradley Manning • Autor: Ilustrace - Pavel Reisenauer

Na přelomu ledna a února 2010 se po ulicích Bostonu procházel desátník americké armády oblečený v ženských šatech. „Vyrazil jsem úplně otevřeně, s parukou, prsními vycpávkami, v šatech a na podpatcích. Muži mi ustupovali z cesty a pouštěli mě do dveří. Byl to hodně zvláštní zážitek,“ popisoval svou zkušenost o pár měsíců později v chatové konverzaci, která navždy změnila jeho již tak pohnutý život.

Chelsea Manning vyjde dříve z vězení. Díky Obamově pardonu

Reklama
Reklama

Desátník v ženských šatech se jmenoval Bradley Manning. Bylo mu dvaadvacet let a do Bostonu se na návštěvu za svým přítelem dostal díky dovolence od mateřského útvaru právě operujícího v Iráku. Mladý muž zažíval přelomové chvíle svého života. Obvykle se cítil osamělý, teď ale na pár dní zapadl do skupiny bostonských studentů a hackerů. Snil o tom, že si v armádě našetří dost peněz a stejně jako oni začne studovat na vyhlášeném Massachusettském technologickém institutu. Po měsících vnitřního boje a internetových konzultacích s psychologem se navíc konečně rozhodl pro radikální krok: nastoupit dlouhý proces změny pohlaví. „Stejně to bude zvláštní, sledovat, jak se v makropohledu mění svět a zároveň se v mikroměřítku obrací můj život,“ pokračoval mladý voják v chatu.

Manninga udal jeho zdánlivě nejbližší spojenec.

Tweetni to

Kromě vysvobození z mužského těla měl totiž Bradley Manning ještě širší plán pro Ameriku a vlastně i celé lidstvo. „Je pro mě důležité vyjít se vším ven. Materiály už odešly, bůh ví, co se teď bude dít. Jestli se nestane nic, jsme jako živočišný druh odepsaní,“ napsal ve zmíněném chatu.

Manning mluvil o utajovaných dokumentech, jež před odjezdem na dovolenou stáhl v Iráku ze svého vojenského počítače, nahrál na datový nosič a odvezl si je s sebou. Věděl, komu je chce poslat, před časem se na webu seznámil se šéfem tehdy ještě nepříliš známého serveru WikiLeaks. Server díky Manningově „zásilce“ v dubnu 2010 zveřejnil videozáznam útoku americké helikoptéry Apache, při němž byli v červenci 2007 na předměstí Bagdádu omylem zabiti dva novináři agentury Reuters. Právě tento únik WikiLeaks celosvětově proslavil, Julian Assange toho však od Bradleyho Manninga dostal mnohem více – na serverech WikiLeaks čekalo na zveřejnění ještě čtvrt milionu tajných depeší amerického ministerstva zahraničí a zhruba půl milionu utajených zpráv americké armády z Iráku a Afghánistánu.

Jejich zveřejnění v průběhu roku 2010 se už ale Bradley Manning nedočkal na svobodě. V květnu 2010 se na webu pustil do debaty s mužem jménem Adrian Lamo. Manning tušil v bisexuálním hackerovi spřízněnou duši a o svém „dárku“ pro WikiLeaks mu všechno pověděl. Byla to osudná chyba. O pár dní později si pro něj k jeho jednotce v Iráku přišla tajná služba a zatčený voják zmizel na tři roky do nejtěžší vojenské věznice v zemi.

Minulý týden pak Bradley Manning stanul kvůli nejrozsáhlejšímu úniku tajných informací v dějinách USA před vojenským tribunálem. Je obviněn z celkem dvaadvaceti vážných zločinů a za ten nejtěžší, „napomáhání nepříteli“, mu hrozí doživotní vězení bez možnosti předčasného propuštění. Manning se mezitím stal ikonou: část veřejnosti v něm vidí bojovníka za svobodu slova, jiní ho naopak považují za zrádce, který ohrozil životy amerických vojáků a zkomplikoval jejich úsilí v boji proti extremistům.

Stále dolů

Mnoho podrobností příběhu Bradleyho Manninga zůstává skryto za clonou utajení a vězeňských zdí. Američtí novináři a aktivisté sepisují jeho příběh z výpovědí příbuzných a známých, ale také z chatových konverzací podobných té, která je citována o pár řádků výše.

Jisté je, že dosavadní krátký život Bradleyho Manninga opravdu nebyl jednoduchý. Vyrůstal v malém oklahomském městečku plném evangelikálských kostelů, jeho rodiče ale netvořili zrovna vzorový pár. Otec Brian pracoval jako počítačový expert, celé týdny trávil v zahraničí, hodně pil a propadal záchvatům zuřivosti. Matka Susan, již si Brian přivezl ze svého vojenského působení v zapadlém koutě britského Walesu, se nikdy nenaučila číst a psát natolik, aby se mohla sama postarat o domácí záležitosti, také ona své dny trávila popíjením a minimálně jednou se pokusila o sebevraždu. Bradley byl nadprůměrně inteligentní, vítězil v matematických olympiádách a většinu času trávil před monitorem otcova počítače. Ani tohle však nemělo dlouho trvat: po jedné z divokých hádek se manželé rozešli a Manning odjel s matkou do jejího rodného Walesu.

Tam se Bradleymu svět rozpadl ještě víc. Dávno tušil, že ho přitahují chlapci, skutečné problémy se svou orientací ale začal mít až tady na waleském venkově. Odjakživa byl mimořádně drobný (dnes měří něco málo přes metr padesát a váží lehce přes čtyřicet kilogramů) a nepůsobí právě „zmužile“. Tohle vše se spolu s cizím akcentem a zvyklostmi zamlklého introverta podepsalo na popularitě mezi novými spolužáky.

Část veřejnosti v něm vidí bojovníka za svobodu slova, část zrádce.

Tweetni to

Z Walesu a světa matky stále hlouběji propadlé alkoholu sedmnáctiletý Manning utekl zpátky do Spojených států a na okamžik se zdálo, že se usadí jako součást otcovy nové rodiny – našel si práci programátora a slušně vydělával. Brzy se však začaly projevovat první psychické problémy, Manninga přepadaly záchvaty vzteku, nebo se naopak propadal do stavů, při nichž hleděl dlouhé minuty nepřítomně před sebe. Nakonec byl propuštěn a po jedné bouřlivé rodinné hádce odešel i z domova.

Ke vstupu do armády ho přemluvil otec, který doufal, že Bradleyho život dostane nějaký řád. Manning se ale v uniformě ocitl ve světě pevných regulí a také doktríny „nic neříkej, na nic se neptej“. Podle ní nebylo v americké armádě donedávna možné otevřeně projevovat homosexualitu, a Manning tedy musel pod hrozbou propuštění svou orientaci neustále skrývat.

Malý voják byl ale od dětství zvyklý na druhý život se změněnou identitou na počítačových sítích. Programování ovládl podle všeho skvěle a anonymní virtuální realita otevírala dveře ze skutečného světa. Tady mohl vystupovat jako hrdý a zkušený gay, mohl předstírat spoustu vysoce postavených známých či spolupráci se CIA. „Mám dlouhé prsty a moje kroky jsou hodně slyšet,“ vyhodnotil svoje postavení v jedné noční irácké konverzaci se známým, s nímž se seznámil na webu a který pro změnu vystupoval jako žena.

Chci vystoupit

Bradley Manning se neocitl v armádě ve šťastnou chvíli. Během výcviku se u něj začaly znovu projevovat psychické problémy a velitelé zvažovali, že ho z plánovaného nasazení v Iráku vyřadí. Spojené státy však byly dlouhým válečným konfliktem vyčerpané, jednotky překračovaly stanovenou délku nasazení, chyběly síly. Manning měl dovednosti, díky nimž mohl být nasazen jako nižší zpravodajský důstojník, což v podstatě znamenalo práci před obrazovkou počítače hluboko v týlu.

Americká vláda současně krátce předtím provedla hlubokou modernizaci sdílení informací. Po útocích na New York panovalo rozčarování z toho, že jednotlivé zpravodajské služby nebyly schopné sdílet své poznatky. V rámci reorganizace byl tedy vytvořen rozsáhlý systém elektronického sdílení informací. Problém byl v tom, že k tajným materiálům se najednou dostalo až příliš mnoho lidí (novináři The Washington Post nedávno odhalili, že k přísně utajovaným depeším a zprávám mělo následkem reorganizace přístup minimálně jeden a půl milionu lidí). Manning, který se jindy na webu rád vychloubal, svůj kousek Lamovi popsal „jako nic zváštního“. Utajované materiály byly na interní síti dostupné pro každého, kdo měl příslušnou bezpečnostní prověrku, spíše než záludné kódování tak Manning musel překonat strach, když obrovský balík dat dlouze stahoval na nosiče v kanceláři plné dalších vojáků. Manning předstíral, že si na počítači přehrává hity Lady Gaga, dokonce si podupával do rytmu a pohyboval rty.

Manning měl zjevně pocit, že se osvobozuje a vstupuje do nové etapy svého života. V armádě se cítil podobně jako ve svém nechtěném těle. Celé dny proseděl v počítači napěchované mobilní buňce, kde na obrazovkách běžely v přímém přenosu záběry z bojiště. Pomáhal rozhodovat, koho zatknout, koho propustit, na koho zaútočit. Jednoho dne dostal za úkol prověřit skupinu Iráčanů, kteří měli šířit protivládní literaturu. Manning zjistil, že se jedná o standardní novinářskou práci mapující korupci iráckého premiéra, a šel omyl oznámit veliteli. Ten ho prý vyhodil – a i když tento příběh nelze ověřit, jisté je, že Manninga postupně ovládl pocit, že s touto mašinerií nechce mít nic společného. A že hodlá ze soukolí, podobně jako ze svého mužského těla, vystoupit.

Zrádce

Když si pro Manninga přišly tajné služby, byl již degradovaným vojákem. Jeho psychické problémy se prohlubovaly a velitel se ho rozhodl propustit. Voják se nicméně svou samotu pravděpodobně pokoušel prolomit na síti a seznámil se se zmíněným Adrianem Lamem, hackerem, jenž se proslavil vlámáním do sítí světových firem včetně deníku The New York Times a byl za to americkým soudem odsouzen k domácímu vězení. Lamo byl také známý gay aktivista a Manning předpokládal, že u něj najde pochopení.

Adrian Lamo ale naivního mladíka podrazil. Předstíral nadšení, tvrdil mu, že je novinář (měl blog na webu Wired), a sliboval anonymitu. Ve skutečnosti několik dní postupně páčil z Manninga další a další podrobnosti a pak vše udal americkým úřadům. Proč svého hackerského kolegu podrazil, je předmětem spekulací. On sám tvrdí, že měl strach, že Spojené státy jsou v ohrožení. Skeptičtější kolegové hovoří o jeho chorobné touze po slávě (Lamo se posléze dostal na stránky světových médií). Někteří spekulují o spolupráci s FBI, k níž se hacker v problémech upsal. Zcela jisté je, že Lamo má sám vážné psychické problémy a krátce před prvním kontaktem s Manningem strávil nějakou dobu hospitalizován v psychiatrické léčebně.

Život Bradleyho Manninga je teď v každém případě v troskách. První měsíce byl vězněn na samotce v podmínkách, jež tehdejší mluvčí amerického ministerstva zahraničí nazval „kontraproduktivní“ a „stupidní“. Během vyšetřování se k deseti bodům obžaloby přiznal a už za ně mu hrozí dvacet let vězení. Obžaloba (tedy americká vláda) však nadále trvá na obvinění z „napomáhání nepříteli“. Pozoruhodné přitom je, že neargumentuje konkrétní škodou či důsledky, ale precedentním případem amerického vojáka z občanské války v 19. století. Úspěch žaloby v tomto bodě ale není jistý, soudkyně trvá na tom, že by se jí muselo podařit prokázat, že Manning skutečně věděl, že nepřítel – Tálibán nebo al-Káida – zveřejněné materiály využije a že to byl jeho záměr. Zároveň je však jasné, že žádná vláda světa si dnes nemůže dovolit, aby podobně skandální únik tajných informací pachateli snadno prošel a posloužil jako precedens následovníkům.

Bradleyho Manninga tak zřejmě v životě nečeká mnoho chvil podobných okamžikům osvobození, jaké zažil v ženských šatech před třemi lety v Bostonu. Jednou z nejcitovanějších vět z internetové konverzace mezi Bradleym Manningem a Adrianem Lamem je ta úplně poslední: „Mám pocit, že jsem toho na svých dvaadvacet let viděl až příliš mnoho.“ Manning měl tehdy na mysli především válečné scény v Iráku. O nešťastném příběhu jeho života lze prohlásit zhruba totéž.

Bradley Manning dostal „jen“ 35 let vězení

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1429
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte